ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.371.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 371/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2003 dovolání obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 8 To 396/2002, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 524/2001 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného M. P. zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 8 To 396/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 6 T 524/2001, byli obvinění M. P. a Z. K. uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni podle §45 odst. 1, 2 tr. zák., §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
Podle zjištění soudu se obvinění trestného činu dopustili tím, že dne 9. 1. 2001 v B., na ulici P., fyzicky napadli V. D. a M. O. tak, že Z. K. přistoupil k V. D. a napadl jej nejprve verbálně a poté jej několikrát udeřil pěstí do obličeje, povalil jej na zem a kopnul ho do oblasti hrudi, přičemž mu přišel na obranu M. O., který byl rovněž Z. K. a také M. P. fyzicky napaden.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění odvoláními. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 8 To 396/2002, byla odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný M. P. podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Namítl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že byl uznán vinným trestným činem, jehož se nedopustil. Nesprávná skutková zjištění jsou podle něj důsledkem neúplnosti dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Upozornil též na procesní vady, k nimž došlo v řízení před soudem prvního stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti úplnosti dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně. Obviněný zpochybnil způsob hodnocení výpovědí spoluobviněného Z. K. a svědka D. M., kteří podle jeho přesvědčení potvrdili, že do konfliktu nezasahoval a byl naopak bezdůvodně fyzicky napaden. Namítl, že nespáchal trestný čin a že došlo k záměně jeho osoby se svědkem D. M. Obviněný tak dovolání založil na skutkových námitkách, jimiž se domáhal změny skutkových zjištění, a následně ze změny těchto zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu. Neuplatnil jedinou námitku, vztahující se k právnímu posouzení soudem zjištěného skutku. Je zřejmé, že takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli právních.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl relevantně uplatněn ani procesní námitkou, že soud prvního stupně prohlásil dokazování za skončené, aniž by dal stranám možnost vyjádřit se k návrhům na doplnění dokazování.
Ačkoli tedy obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítal vady, které nejsou způsobilé obsahově naplnit nejen tento, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Z takto uplatněného důvodu dovolání proto Nejvyšší soud napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo, nepřezkoumával, protože by byly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný dále poukázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Pouze z tohoto důvodu Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 5 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce §263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. Logický výklad (argumentum a contrario) tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v nepřítomnosti obviněného. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného usnesení rozvedl, jakými úvahami byl veden, konal-li veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Uvedl, že „obviněný byl k veřejnému zasedání včas a řádně předvolán, byla zachována pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání. Odvolání bylo podrobně odůvodněno, věc bylo možno spolehlivě rozhodnut i v jeho nepřítomnosti, neboť ve veřejném zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, ke kterým by se mohl vyjadřovat, takže nebyla porušena zásada kontradiktornosti a rovněž nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, když k provedeným důkazům se mohl vyjadřovat již v hlavním líčení.“
Odvolací soud však nevzal v úvahu a nevyhodnotil správně všechny nezbytné předpoklady, za jejichž splnění lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Stranou jeho pozornosti zůstalo ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny), podle něhož každý má právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Obviněnému bylo předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu, které bylo stanoveno na den 16. 12. 2002, řádně doručeno dne 4. 12. 2002, z čehož plyne, že od doručení předvolání k veřejnému zasedání zbývala obviněnému zákonem stanovená pětidenní lhůta k přípravě. Dne 13. 12. 2002 bylo Krajskému soudu v Brně doručeno faxové podání, jímž obhájkyně obviněného M. P. sdělila, že tento je nemocen, a žádala o odročení veřejného zasedání, neboť „obviněný trvá na osobní přítomnosti při jednání“ (č. l. 120). Připojila též potvrzení pracovní neschopnosti vystavené dne 12. 12. 2002.
Námitka obviněného, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání odvolacího soudu, je za těchto okolností důvodná. Veřejné zasedání odvolacího soudu bylo dne 16. prosince 2002 konáno v nepřítomnosti obviněného, aniž bylo důsledně respektováno jeho právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Postupem odvolacího soudu byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Čl. 38 odst. 2 Listiny nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Nestačí obviněného k veřejnému zasedání konaném o jeho odvolání pouze řádně a včas předvolat (jak by odpovídalo formální dikci trestního řádu), musí mu být r e á l n ě umožněno, aby se jednání mohl účastnit (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02). V posuzované věci se tak nestalo. Odvolací soud jednal v nepřítomnosti obviněného, ač se včas omluvil, v účasti mu bránila překážka, kterou bylo lze akceptovat, a výslovně projevil vůli využít svého ústavně garantovaného práva na osobní přítomnost při veřejném zasedání. Na závěru, že bylo porušeno právo obviněného, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, nic nemění ani okolnost, že ve veřejném zasedání byla přítomna jeho obhájkyně, že odvolání bylo odůvodněno a že v oblasti dokazování nebyla porušena zásada kontradiktornosti, jak uvádí odvolací soud.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného M. P. zrušil z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ohledně tohoto obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Brně (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněného M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková