ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2011.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2011/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 26.114,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 165/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2003, č. j. 54 Co 161/2003, 54 Co 162/2003-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 1. 1997, č. j. 16 C 55/96-12, zamítl žalobu na zaplacení částky 26.114,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 7. 6. 1995 koupila od žalovaného osobní automobil Fiat Uno 45, s nímž dne 13. 6. 1995 v P. zavinila dopravní nehodu. Po nehodě bylo v autoopravně zjištěno, že na levém předním kole vozu žalobkyně byla namontována brzdová hadička nesprávného typu, což bylo příčinou jejího přetržení při plném brždění před střetem, ačkoliv v záznamu o technickém stavu vozidla sepsaném při prodeji vozu byl uveden stav brzd jako dobrý a na destičkách mělo být najeto 7.000 km. Soud dovodil, že za škodu ve výši 26.114,- Kč za odtah a opravu automobilu žalobkyně není odpovědný žalovaný, protože svým jednáním neporušil žádnou právní povinnost a mezi vzniklou škodou a jeho jednáním není příčinná souvislost. Příčinou nehody nebyla okolnost, že na vozidle žalobkyně byla před nehodou namontována nesprávná brzdová hadička, která praskla až v důsledku prudkého brždění žalobkyně. Pokud by žalobkyně dodržela bezpečnou vzdálenost za druhým vozidlem, nemusela by prudce brzdit, a k prasknutí hadičky by nedošlo. Předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu §420 odst. 1, 3 obč. zák. tedy podle soudu splněny nebyly.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 1997, č. j. 12 Co 444/97-26, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nepřipustil návrh na přistoupení dalšího žalovaného s označením „B.“, do řízení, zamítl návrh na připuštění dovolání a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný za vzniklou škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. neodpovídá. I kdyby porušil svou právní povinnost tím, že prodal vůz s jednou kratší brzdovou hadičkou, nebyla žalobkyní prokázána a dokonce ani jednoznačně tvrzena další rozhodující skutečnost, totiž okolnost, že právě kratší brzdová hadička k levému přednímu kolu způsobila v příčinné souvislosti havárii a vznik škody. Proto považoval odvolací soud za nadbytečné dokazování k otázce, kdo vlastně vozidlo žalobkyni prodal (žalovaný nebo autobazar jako zprostředkovatel) a kdo by tak byl ve věci pasivně legitimován.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 22. 2. 2001, č. j. 25 Cdo 812/99-38, rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobkyně od počátku řízení shledávala příčinu havárie v selhání brzdového systému vozu, k němuž došlo v důsledku použití nesprávného typu brzdové hadičky (vady věci, kterou koupila od žalovaného) a jejího následného přetržení při plném brždění. Její tvrzení je tedy způsobilým tvrzením k charakteru uplatněného nároku včetně otázky příčinné souvislosti z hlediska povinnosti ukládané žalobkyni ustanovením §101 odst. 1 o.s.ř. a závěr odvolacího soudu, že takové tvrzení v řízení o náhradu škody vzniklé z vady věci nepostačuje ke splnění povinnosti tvrzení, je v rozporu s citovaným ustanovením i s ustálenou judikaturou vyšších soudů.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 8. 2002, č. j. 16 C 165/2001-108, ve spojení s usnesením ze dne 12. 9. 2002, č. j. 16 C 165/2001-115, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný není ve sporu o náhradu škody způsobené vadou prodané věci pasivně legitimován, neboť byl sice původním vlastníkem motorového vozidla Fiat Uno 45, červené barvy, avšak v roce 1994 je prodal svému tchánovi I. Š. Tuto skutečnost vzal soud za prokázanou z výpovědi žalovaného, svědeckých výpovědí I. Š. a tehdejší manželky žalovaného V. B: a rovněž z potvrzení o převzetí částky 60.000,- Kč za prodej vozidla žalovaným ze dne 4. 3. 1994, z něhož vyplývá, že V. B. převzala tuto částku od I. Š. jako dohodnutou kupní cenu. Změna vlastníka nebyla v technickém průkazu vyznačena a vozidlo bylo dáno do prodeje žalovaným prostřednictvím B.; písemná smlouva sice nebyla dohledána, avšak z typově shodné smlouvy uzavřené v roce 1995 s jiným zákazníkem soud zjistil, že smlouvy se zákazníky byly v roce 1995 uzavírány jako komisionářské podle ustanovení §577 - 589 obch. zák. Ze smlouvy o koupi ojetého vozidla ze dne 7. 6. 1995 vzal soud za prokázané, že žalobkyně jako kupující koupila od zprostředkovatele B. předmětné motorové vozidlo za cenu 66.000,- Kč. Podle soudu tedy v době prodeje vozidla nebyl jeho vlastníkem žalovaný, byť tak vystupoval v jednání s autobazarem, jehož prostřednictvím bylo vozidlo prodáváno, nýbrž I. Š., který vlastnické právo v souladu s ustanovením §133 odst. 1 obč. zák. nabyl od žalovaného převzetím automobilu v roce 1994. Ani on by však za škodu neodpovídal, neboť smlouva, uzavřená mezi žalovaným a autobazarem v souvislosti s předáním vozidla do prodeje, ač označená jako smlouva komisionářská podle obchodního zákoníku, splňuje všechny náležitosti smlouvy o obstarání prodeje věci uvedené v ustanovení §738 obč. zák. Osobou pasivně legitimovanou k náhradě škody je tak autobazar jako obstaratel prodeje vozidla (§741 obč. zák.) a nikoliv žalovaný, resp. faktický vlastník vozidla I. Š.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2003, č. j. 54 Co 161/2003, 54 Co 162/2003-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a dospěl ke správnému právnímu závěru, jestliže se po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu zabýval nejprve nedostatkem pasivní legitimace, který byl tvrzen žalovaným. Soud prvního stupně správně dovodil, že dne 7. 6. 1995, kdy žalobkyně získala osobní automobil Fiat Uno 45, od zprostředkovatele B., nebyl žalovaný vlastníkem vozidla, neboť ho předtím prodal I. Š., který se stal vlastníkem vozidla jeho převzetím v roce 1994 bez ohledu na to, že změna vlastnictví nebyla vyznačena v technickém průkazu. Za dané situace postupoval soud prvního stupně správně, jestliže se nezabýval zkoumáním dalších podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák, neboť za škodu, která byla podle tvrzení žalobkyně způsobena skrytou vadou věci, nemůže odpovídat žalovaný, jenž v rozhodné době (prodeje věci i vzniku škody) neměl k vozidlu žádný hmotněprávní vztah. Uvedené skutečnosti postačují k zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace a další zjištění a závěry soudu prvního stupně o tom, který subjekt by případně mohl být pasivně legitimován, přesahují rámec řízení a pro rozhodnutí posuzované věci jsou bez právního významu, jejich správnost proto odvolací soud z důvodu procesní ekonomiky nepřezkoumával.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm c) a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Vytýká soudu prvního stupně, že nerespektoval pokyny dovolacího soudu, prováděl celé dokazování znovu, a to i v jiném směru, než naznačil Nejvyšší soud, čímž se „postavil na stanovisko trojinstanční soudní soustavy“; dovolání je přitom mimořádným opravným prostředkem, a proto po rozhodnutí dovolacího soudu nemůže následovat celé řízení od počátku znova. Bez ohledu na věrohodnost skutkových zjištění soudu prvního stupně v novém řízení je dovolatelka přesvědčena, že žalovaný měl a mohl tvrdit i prokazovat nedostatek své pasivní legitimace již v původním řízení před soudem prvního stupně, případně před odvolacím soudem. Jestliže tak učinil až v novém řízení, soudy obou stupňů pochybily, pokud toto tvrzení přijaly a opřely o něj svá rozhodnutí, aniž se zabývaly podmínkami odpovědnosti za škodu, jak požadoval Nejvyšší soud. Dovolatelka dále poukazuje na to, že jediným dokladem, který při koupi vozu obdržela, byla „Smlouva o koupi ojetého vozidla“ ze dne 7. 6. 1995, ve které je autobazar označen výslovně jako zprostředkovatel, a k tomu „Záznam o technickém stavu vozidla, který je nedílnou součástí zprostředkovatelské smlouvy č. 132“. V záznamu je jako majitel vozidla uveden žalovaný M. B., který také záznam podepsal spolu se žalobkyní jako kupující. Podle dovolatelky soud prvního stupně nejasnosti ve vztahu mezi autobazarem a prodávajícím M. B. vyložil k její tíži a nevysvětlil, proč jimi uzavřenou smlouvu neposoudil jako zprostředkovatelskou smlouvu podle občanského zákoníku. Věrohodností tvrzení o převodu automobilu ze žalovaného na jeho tchána se soud nezabýval, ačkoliv se toto tvrzení u soudu objevilo až v roce 2001 a žalovaný s automobilem jako vlastník při jeho prodeji v roce 1995 nakládal. Nezabýval se ani tím, zda žalobkyně mohla o vztazích mezi žalovaným a autobazarem, a žalovaným a jeho tchánem, vědět. Dovolatelka zdůrazňuje, že napadá i výrok, jímž odvolací soud nevyhověl jejímu odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, případně spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu (okolnost, že původní rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, a potvrzující rozsudek odvolacího soudu byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2001, č. j. 25 Cdo 812/99-38, není z tohoto pohledu významná); přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nesprávné právní posouzení věci, které lze uplatnit jako jediný důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného založil na úvaze, že za škodu, která vznikne kupujícímu v důsledku vady prodávaného ojetého motorového vozidla, odpovídá prodávající. Tento právní závěr je správný, odpovídá hmotnému právu, zejména obecným ustanovením o kupní smlouvě (podle §600 obč. zák. uplatněním práv z odpovědnosti za vady není dotčeno právo na náhradu škody), i ustálené judikatuře soudů a pro jeho řešení nelze rozhodnutí odvolacího soudu přikládat po právní stránce zásadní význam. Důvod, proč žalobě v této konkrétní věci nebylo možno vyhovět, se opíral o skutkové zjištění, že v roce 1995, kdy žalobkyně koupila předmětné vozidlo, žalovaný vlastníkem vozu nebyl a nebyl tedy vůči ní v postavení prodávajícího.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka vytýká kromě jiného soudům obou stupňů nesprávnost skutkového stavu v otázce zjištění osoby, od níž v roce 1995 nabyla vlastnické právo k předmětnému vozu, tedy zejména v otázce převodu vlastnického práva k vozu žalovaným na I. Š. v roce 1994; výhrady dovolatelky k závěru soudů obou stupňů ohledně nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného se tak týkají skutkového zjištění k vlastnictví předmětného vozu před jeho nabytím žalobkyní a nepředstavují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který jediný je způsobilým důvodem dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ve skutečnosti touto argumentací dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu pro skutková zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani okolnost, že z uvedeného hlediska se soudy obou stupňů otázkou pasivní legitimace ve sporu začaly zabývat až po zrušení předchozích rozhodnutí v dovolacím řízení Nejvyšším soudem. Dovolací námitka, že žalovaný měl takové tvrzení uplatnit již v roce 1996 a že ze strany soudu jde o postup nepřípustný, není opodstatněná, neboť žádné ustanovení občanského soudního řádu nebrání soudu prvního stupně, aby se poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno dovolacím soudem, zabýval novými skutkovými tvrzeními účastníka. Tzv. zákaz novot se uplatní v dovolacím řízení (srov. ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř.) a režimem tzv. neúplné apelace, kdy kromě zákonem stanovených výjimek nelze v odvolacím řízení uplatnit skutečnosti a důkazy dosud neuplatněné před soudem prvního stupně, se řídí řízení odvolací (srov. §205a o.s.ř.). Tyto procesní instituty však nedopadají na případy řízení před soudem prvního stupně poté, co předchozí rozhodnutí byla odstraněna zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu.
Jestliže z těchto důvodů dovolacímu přezkumu nepodléhá závěr, že žalovaný nebyl vlastníkem vozidla v době jeho koupě žalobkyní (nedostatek pasivní legitimace žalovaného), který obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, nemohla by se v poměrech dovolatelky kladně projevit ani případná důvodnost dovolacích námitek v otázce právních důsledků smlouvy uzavřené mezi žalovaným a autobazarem (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Vzhledem k tomu, že autobazar není účastníkem řízení, bylo by pro výsledek sporu mezi žalobkyní a žalovaným nadbytečné zabývat se jeho právním postavením vůči žalobkyni při prodeji vozu.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu