ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.272.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 272/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) M. R. a B) H. R., zastoupených obecným zmocněncem, proti žalované Š. H., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 19/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2003, č. j. 17 Co 452/2003-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaná vyklidila a vyklizený jim předala do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1357/20 o velikosti 3+1, I. kat., v půdních prostorách v 7. NP domu čp. 1357 č. or. 10 na P. (byt o rozloze 109 m2 s půdní nástavbou o rozloze 36 m 2) zapsaného na LV č. 981 pro obec h. m. P., k. ú. H.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnili tvrzením, že nájemní smlouva týkající se předmětného bytu, na níž není vyznačen den uzavření, je neplatná podle §37 odst. 1 a 2 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a proto žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 16. května 2003, č. j. 14 C 19/2003-10, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku předmětný byt vyklidila a vyklizený předala žalobcům; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Učinil tak poté, co žalované doručil do vlastních rukou dne 17. února 2003 žalobu a co ji usnesením ze dne 7. března 2003, č. j. 14 C 19/2003-8, vyzval, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojila listinné důkazy, kterých se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně ji poučil, že jestliže se bez vážného důvodu k výzvě soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude se mít za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a za této situace bude ve věci samé rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř. (tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Usnesení s výzvou k vyjádření ve věci bylo žalované doručeno do vlastních rukou dne 18. března 2003. Žalovaná se ve stanovené lhůtě třiceti dnů (a ani později) písemně nevyjádřila a ani soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Protože nastala fikce uznání uplatněného nároku žalovanou ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř., bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 a 4 o.s.ř.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2003, č. j. 17 Co 452/2003-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o.s.ř. Zcela se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř., neboť lhůta stanovená žalované k podání písemného vyjádření ve věci uplynula marně přes poučení o důsledku nečinnosti. Námitce žalované, že se nemohla ve věci vyjádřit, neboť po obdržení výzvy k vyjádření vycestovala do zahraničí a byla delší dobu mimo republiku, nepřisvědčil se zdůvodněním, že nejde o takový důvod, který by jí znemožnil alespoň soudu sdělit, že se ve lhůtě vyjádřit nemůže. Za správnou pokládal námitku, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání, avšak zdůraznil, že v posuzovaném případě se uvedený právní závěr neuplatní, neboť zde jde o řízení o vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Podle názoru dovolatelky neměl být ve věci vyklizení předmětného bytu rozsudek pro uznání vydán již proto, že byt užívá od roku 1998 na základě řádné nájemní smlouvy a nikoli bez právního důvodu; rozsudek pro uznání byl tedy vydán na základě falešných a zcela jednostranných argumentů a v případě, že by věc byla projednána, musela by být žaloba zamítnuta. Dovolatelka má také za to, že fikce uznání ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. nemohla nastat proto, že měla vážný důvod, který jí ve vyjádření bránil – vyřizovala pozůstalost a instalaci výstavy po zemřelém otci v USA, Itálii a Rakousku, kde se celkově zdržela více jak dva měsíce. Uvedla, že praxe soudů jednajících s českými občany zdržujícími se v cizině je taková, že soudy jednání odročují až do jejich návratu ze zahraničí. Dále – s odkazem na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 15 Co 733/99, uveřejněné pod č. 137 v sešitě č. 12 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura – namítla, že v posuzovaném případě povaha věci vylučuje uzavření smíru a tudíž i vydání rozsudku pro uznání. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Podle §114b odst. 1, 3, 4 a 5 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o.s.ř.) musí být poučen.
Podle §153a o.s.ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o.s.ř.). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.
Podle §205b o.s.ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§153a o.s.ř.). Podle §205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z citované zákonné úpravy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné – vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o.s.ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o.s.ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v §120 odst. 2 o.s.ř. a zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o.s.ř. koncentrováno ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Dovolací soud z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání předně shledal bezvýznamnými námitky dovolatelky, že předmětný byt užívá od roku 1998 na základě řádné nájemní smlouvy a že rozsudek pro uznání byl tudíž vydán na základě falešných a zcela jednostranných argumentů a v případě, že by věc byla projednána, musela by být žaloba zamítnuta. V usneseních z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, a z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, totiž Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§114b odst. 5 o.s.ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku. Vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku, jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být vyloučeno rozporem s právními předpisy kogentní povahy (§99 odst. 2 o.s.ř.). S těmito právními závěry se dovolací soud ztotožňuje také v projednávané věci a – stejně jako ve věci sp. zn. 26 Cdo 2136/2004 – dodává, že zde jde (primárně) o námitku směřující proti skutkovému základu věci a že žalovaná mohla a měla tuto námitku uplatnit ve vyjádření ve věci, k němuž byla soudem prvního stupně vyzvána, této možnosti však nevyužila.
Podle §99 odst. 1 a 2 o.s.ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. O smír se má soud vždy pokusit. Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.
V usnesení ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, Nejvyšší soud dovodil, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír mimo jiné ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. V označené věci žalobkyně uplatnila proti žalované žalobou (splňující náležitosti §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř.) nárok na vyklizení bytu podle §126 odst. 1 obč. zák. Jde o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů, jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy svými dispozitivními úkony, tj. i dohodou. Dovolací soud nemá důvod se od uvedeného právního závěru odchýlit ani v posuzovaném případě. Zároveň se ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že odkaz dovolatelky na právní závěr přijatý v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 15 Co 733/99, je nepřípadný, neboť zde šlo o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, zatímco v projednávané věci jde o vyklizení bytu.
Fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o.s.ř. nastává jen tehdy, jestliže k vydání usnesení o výzvě podle §114b odst. 1 o.s.ř. byly splněny všechny zákonné podmínky, jestliže obsahovalo všechny stanovené náležitosti, jestliže bylo žalovanému řádně doručeno, jestliže mu nebylo doručeno dříve než žaloba, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil a ani v této lhůtě nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, a jestliže byl o tomto následku poučen. K fikci uznání nároku žalobce tedy nedojde mimo jiné i v případě, že žalovaný se sice nevyjádřil, ale ve lhůtě sdělil soudu, jaký důvod mu v tom brání, a přitom jde o vážný důvod. Jestliže žalovaná se na výzvu soudu prvního stupně obsaženou v usnesení ze dne 7. března 2003, č. j. 14 C 19/2003-8, nevyjádřila a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělila, jaký důvod jí v tom brání, je – logicky vzato – bezpředmětné zabývat se posouzením, zda vyřizování pozůstalosti a její pobyt v zahraničí lze kvalifikovat jako vážný důvod ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
V Brně dne 1. prosince 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu