ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1130.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1130/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. U., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít dohodu a vydání věci, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 9 C 2130/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 2. 2003, čj. 30 Co 214/2002-292, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O návrhu žalobce, aby soud uložil žalovanému povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 520/II, garáže, stavebního pozemku č. 965 a zahrady č. 837/3 ve C. podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen \"zákon o mimosoudních rehabilitacích\"), rozhodoval Okresní soud ve Cvikově dvakrát. Poprvé rozsudkem ze dne 4. 5. 2000 žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce je sice osobou oprávněnou podle uvedeného zákona, žalovaný však není osobou povinnou, protože nebylo prokázáno, že by dům nabyl na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Tento rozsudek změnil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na základě odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, a žalobě vyhověl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že k převodu předmětných nemovitostí na žalovaného a jeho tehdejší manželku došlo v rozporu s vyhláškou č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, která neumožňovala převody domů na občany, nešlo-li o domy obytné. Předmětný dům pak domem obytným nebyl. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2001, čj. 28 Cdo 541/2001-190, zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že k nabytí nemovitostí došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, a z hlediska zákona o mimosoudních rehabilitacích nepovažoval za relevantní námitku žalovaného, že i žalobce tyto nemovitosti získal od státu jako fyzická osoba. Důvodem zrušení obou rozsudků bylo, že soudy se nezabývaly okolností, že na pozemku byla po převzetí nemovitostí státem zřízena stavba, která se nevydává, a dále okolností, zda a v jakém rozsahu došlo k přestavbě domu, tj. zda dům ztratil svůj původní stavebně technický charakter.
Nato po obsáhlém doplnění řízení rozhodl soud prvního stupně znovu, rozsudkem ze dne 25. 3. 2002, čj. 9 C 2130/95-271. Uzavřel, že stavba měla stejný stavebnětechnický charakter v době, kdy ji v roce 1963 získal žalobce se svou manželkou převodem od státu, jako i v roce 1973, kdy ji získal žalovaný, že na oba převody se vztahovaly stejné předpisy a oba byly neplatným úkonem. Žalobce se proto nestal v důsledku převodu jejich vlastníkem, a nedošlo ani k vydržení vlastnického práva z jeho strany. Nesplňuje proto znaky oprávněné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a není v řízení aktivně legitimován. Proto soud prvního stupně žalobu opětovně zamítl.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2003, čj. 30 Co 214/2002-292, změnil i tento rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou části výroku, která se týkala vydání garáže - v této části zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil. Skutkové závěry soudu prvního stupně považuje za správné. Změnu rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil vázaností právním názorem dovolacího soudu, jak vyplynul z jeho rozsudku z 16. 5. 2001, uvedl však, že s tímto názorem nesouhlasí. Z dokazování vyplynulo, že předmětný dům jako provozní objekt nebyl způsobilý být předmětem osobního vlastnictví, žalobce spolu s manželkou jej nemohli nabýt do svého vlastnictví, protože právní úkon o tomto převodu z 4. 11. 1963 byl neplatný. Žalobce proto nemůže být považován za oprávněnou osobu podle §3 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
V dovolání proti tomuto rozsudku žalovaný uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci soudem. Podle jeho názoru ztratila stavba svůj původní stavebnětechnický charakter v důsledku přestavby, kterou uskutečnil. Odvolací soud dále podle odůvodnění svého rozsudku nepovažuje žalobce za osobu oprávněnou podle §3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, přesto svým rozhodnutím \"nastoluje situaci zcela opačnou\". Soudy se také nezabývaly tím, jak bude zhojena křivda způsobená jemu, měly alespoň stanovit povinnost žalobce nahradit mu rozdíl v ceně podle §7 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Žalovaný se dovolává judikatury Evropského soudu pro lidská práva s tím, že nemá docházet k novým křivdám. Dovolací soud se dle jeho názoru dosud nezabýval otázkou, zda je žalobce oprávněnou osobou – podle jeho názoru žalobce jí není. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání ovšem vyplývá, že dovolatel napadá tu část rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, nikoli část potvrzující.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť bylo podáno proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se může nést pouze k otázkám právního posouzení. Dovolatel však polemizuje se skutkovými zjištěními, která vzhledem k rozsahu dovolání nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Zbývá proto posoudit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. V tomto směru konstatuje dovolací soud, že odvolací soud respektoval důsledky plynoucí z §226 odst. 1 o.s.ř., jak to plyne z výslovné formulace odůvodnění na straně 4 jeho rozsudku. Odvolací soud tak nepřehlédl, že dovolací soud už v předchozím zrušovacím rozsudku ze 16. 5. 2001, sp. zn. 28 Cdo 541/2001 vyjádřil závazný právní názor, že pro posouzení důvodnosti nároků žalobce z hlediska ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo rozhodující, zda kupní smlouva uzavřená mezi Městským národním výborem v C. jako prodávajícím a žalovaným a jeho tehdejší manželkou byla uzavřena při porušení tehdy platných předpisů. Za rozhodující dovolací soud považoval rozpor s předpisy nabývajícího úkonu žalovaným jako povinnou osobou, nikoli zkoumání platnosti úkonu, jímž se žalobce jako oprávněná osoba dříve stal vlastníkem těchto nemovitostí. Zaujal též názor, že nelze přihlédnout k jednání povinné osoby, která po doručení výzvy činila úkony nad rámec svých povinností uvedených v ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud respektoval závěry dovolacího soudu, v mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovolání úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu