ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1490.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1490/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. I. G., a 2. T. G., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 15.12.2003, sp.zn. 30 Co 239/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu-západ pod sp.zn. 4 C 813/95 (žalobce L. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným I. G. a T. G., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 30.10.1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 12 s pozemky parc. č. 82 a parc. č. 531/1 v katastrálním území H. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce spolu se svou matkou F. P. byli původními spoluvlastníky uvedených nemovitostí, ale tento majetek byl postižen trestem propadnutí majetku státu, když byl žalobce odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 1.4.1971, sp.zn. 1 T 13/71, pro tehdy trestný čin opuštění republiky; žalobce byl rehabilitován usnesením Městského soudu v Praze z 5.11.1990, sp.zn. Rt 408/90, podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Žalovaní získali nemovitosti uváděné žalobcem jednak kupní smlouvou z 13.6.1974, uzavřenou s Čs. státem-Místním národním výborem H., a dále kupní smlouvou s F. P., matkou žalobce, ze 4.5.1972. Podle názoru žalobce byli obě kupní smlouvy uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Žalovaní byli vyzváni k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby s tím, že ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze tu vztáhnout na kupní smlouvu, uzavřenou mezi fyzickými osobami, z nichž žádná nenabyla věc od státu, a že smlouva o nabytí poloviny žalobcem uváděných nemovitostí nebyla uzavřena v rozporu s právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 20.5.1996, čj. 4 C 813/95-36, bylo žalovaným uloženo vydat žalobcům jednu ideální polovinu domu čp. 12 a pozemků parc. č. 82 a parc. č. 531/1 v katastrálním území H., zapsaných na listu vlastnictví č. 1941 pro obec a katastrální území H. u Katastrálního úřadu P., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba žalobce byla zamítnuta ohledně návrhu na vydání ideální poloviny uvedených nemovitostí. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze 17.12.1996, sp.zn. 28 Co 600/96, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 20.5.1996 v jeho žalobě vyhovujícím výroku a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně z 20.5.1996 potvrzen. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se v řízení nezabýval rozpory ohledně ceny převáděných nemovitostí vzhledem k rozdílným údajům účastníků řízení ohledně této skutečnosti, a to zejména i s ohledem na poskytnuté cenového zvýhodnění nabyvatelů ideálního díle nemovitostí ve smlouvě z 13.6.1974.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 1.7.1998, čj. 4 C 813/95-78, jímž byl zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobci jednu ideální polovinu domu čp. 12 a pozemků parc. č. 812 a parc. č. 531/1 v katastrálním území H., zapsaných na listu vlastnictví č. 941 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci byl vrácen zaplacený soud poplatek 1.000 Kč.
Také tento rozsudek soudu prvního stupně z 1.7.1998 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 19.4.1999, sp.zn. 10 Co 639/98, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby v dalším řízení se důsledněji vypořádal s otázkou ceny domu čp. 12 v H., přičemž se neobejde bez znaleckého posudku a bez zjištění rozsahu potřebnosti generálních oprav budovy čp. 12 v H., zahradního domu a jejich příslušenství.
Okresní soud Praha-západ pak rozhodl rozsudkem z 9.4.2002, čj. 4 C 813/95-234, že žalovaní jsou povinni vydat žalobci jednu ideální polovinu budovy čp. 12 a pozemků parc. č. 82 a parc. č. 531/1, zapsaných na listu vlastnictví 914 pro katastrální území H. u Katastrálního úřadu P., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu Praha-západ 2.787,40 Kč na úhradu placeného znalečného do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také žalovaným bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu Praha-západ 2.787,40 Kč na úhradu placeného znalečného do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalobce učinil v tomto případě řádně a včas výzvu k vydání nemovitostí. Ohledně žalovaných dospěl soud prvního stupně k výslednému závěru, že jsou povinnými osobami ohledně vydání jedné poloviny žalobcem uváděných nemovitostí ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť tento spoluvlastnický díl nemovitostí nabyli od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, když tento díl nemovitostí nabyli za cenu 22.892 Kč, třebaže tato cena měla činit, podle znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, 40.159 Kč, takže žalovaní zaplatili jen 56,8% skutečné ceny těchto nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, ale poté, když žalovaný J. G. v průběhu řízení dne 13.4.2002 zemřel, Krajský soud v Praze usnesením z 24.11.2003, sp.zn. 30 Co 239/2003, rozhodl, že v řízení bude pokračováno s I. G. a T. G., jako s právními nástupci žalovaného J. G., a to na základě výsledků řízení o dědictví, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 26 D 722/2002.
Poté bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze z 15.12.2003, sp.zn. 30 Co 239/2003, rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje s tím, že výrok o věci samé správně zní: Žalovaný T. G. je povinen vydat žalobci L. P. ideálních 9/20 a žalovaná I. G. ideální 1/20 budovy čp. 12 a pozemku parc. č. 82 – zastavěné plochy a pozemku parc. č. 531/1-zahrady, zapsaných na listu vlastnictví č. 941 pro katastrální území H. p. M. u Katastrálního úřadu P. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení odvolacího 6.350 Kč, společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných není důvodné.
Odvolací soud se nejprve zabýval tím, že i když žalobce má bydliště v cizině, je tu ve smyslu ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, dána pravomoc českého soudu k projednání této právní věci, jakož i k použití ustanovení občanského soudního řádu na toto projednání.
Také odvolací soud byl toho názoru, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobní návrh žalobce byl již v předchozím průběhu řízení pravomocně zamítnut ohledně nároku na vydání jedné ideální poloviny domu čp. 12 a pozemků parc. č. 82 a parc. č. 531/1 v katastrálním území H. p. M. Rovněž i ohledně návrhu na vydání dalšího spoluvlastnického podílu ze strany žalované I. G. a právních nástupců původního žalobce J. G. (zemřelého 14.3.2002?) se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, zejména pokud dospěl k závěru, že podle výsledků řízení o dědictví po zůstaviteli J. G. obdržela na základě dědické dohody z tohoto dědictví I. G. na nemovitostech v H. p. M. 1/10 a syn zůstavitele J. G. T. G. 9/10.
Při posuzování toho, zda žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. dospěl také odvolací soud k závěru, že nabyvatelé nemovitostí od státu J. G. a I. G. nebyli sice protiprávně zvýhodněni, avšak spoluvlastnické díly na nemovitostech v H. p. M. nabyli v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy (vyhláškou č. 43/1969 Sb.). Kupní cena za tyto nemovitosti činila podle smlouvy z 13.6.1974 částku 22.820 Kč, zatím co podle znaleckého posudku provedeného v tomto řízení měla činit 39.159 Kč. Za těchto okolností tedy odvolací soud shledal správnou úvahu soudu prvního stupně, že nabyvatelé J. G. a I. G. nabyli ideální polovinu sporných nemovitostí od státu v rozporu a tehdy platnými předpisy, tedy za podmínek, které má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb. ve svém ustanovení §4 odst. 2. Rozhodl proto odvolací soud tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 24.3.2004 a dovolání žalovaných I. G. a T. G. byla dne 25.5.2004 předána na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že jejich dovolání napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé vytýkali, že soudy obou stupňů se v daném případě nezabývaly všemi hledisky pro stanovení cen nemovitostí, které byly uváděny ve vyhlášce č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Zejména nebylo dbáno ustanovení §10 této vyhlášky, které stanovilo, že ceny staveb, prodávaných organizacemi do osobního vlastnictví mimo rámec jejich obvyklého hospodaření jsou cenami nejvyššími, pokud tato vyhláška nestanoví jinak; mohly tedy tyto organizace při prodeji stanovit cenu nemovitostí i nižší částkou, než byla stanovena nejvyšší cena podle vyhlášky č. 43/1969 Sb.
Dovolatelé dále vytýkali, že soudy obou stupňů nevzaly v daném případě v úvahu další aspekty prodeje podle smlouvy z 13.6.1974, a to špatný technický a stavební stav budovy čp. 12 v H., která nepochybně vyžadovala generální opravu, jejíž finanční výše byla už tehdy v roce 1972 odhadována znalcem na 39.273 Kč, a dále pak skutečnost, že dům byl tehdy částečně obydlen původní spolumajitelkou, matkou žalobce, která vzhledem ke svému věku a špatné finanční situaci se nemohla podílet na údržbě a opravě nemovitostí, do níž nabyvatelé investovali finanční prostředky už i jako podíloví spoluvlastníci, a posléze nebyla brána v úvahu skutečnost, že se v té době nenašel jiný kupující, který by o koupi projevil zájem a který by byl ochoten nemovitost koupit za výhodnější cenu, přičemž nebyla stavebním úřadem využita vůči nabyvatelům J. G. a I. G. možnost poskytnutí slevy, jak tuto možnost cenový předpis umožňoval.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ nevztahují.
Přípustnost dovolání tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je dovolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo právní otázku řešenou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplynulo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 4 C 813/95 Okresního soudu Praha-západ), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Při tomto posuzování vycházel dovolací soud z obsahu znění ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle nichž byla tato právní věc soudy obou stupňů posuzována a dále z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami i fyzické osoby uvedené v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele (nabyvatelů).
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.). Také ohledně pozemků, k nimž vzniklo právo osobních užívání pozemků, platí, že tu jde u povinných osob o pozemky získané v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, popřípadě za nižší cenu než za cenu odpovídající platným cenovým předpisům, ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku a ustanovením restitučních předpisů o povinných osobách (srov. č. 16/1996, str. 52 /130/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úprava obsažená v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy (v rozhodné době), ale postavení povinné osoby se váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí (srov. nález Ústavního soudu ČR z 27.5.1999, III. ÚS 301/98, uveřejněný pod č. 79 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno interpretovat v kontextu s ustanovením §4 odst. 2 téhož zákona (viz nález Ústavního soudu ČR z 12.8.1998, I.ÚS 55/98, uveřejněný pod č. 86 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Při výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. se nelze odchylovat od ustálené judikatury soudů, podle níž v době uzavření kupní smlouvy bylo možné dohodnout kupní cenu jen na základě tehdy platných cenových předpisů (srov. nález Ústavního soudu ČR z 13.7.2000, III. ÚS 91/2000, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Při interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na zřeteli smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, když by tím ovšem nevznikly křivdy nové. V ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů jen na nabytí vlastnictví, ale také na nabytí práva osobního užívání pozemků, které mělo mnoho atributů práva vlastnického (srov. nález Ústavního soudu ČR z 31.3.1999, Pl. ÚS 15/98, uveřejněný pod č. 48 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Při úvaze o tom, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešil některou otázku právní v rozporu s hmotným právem, ,popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, vycházel dovolací soud z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, jež lze pokládat za stále nadále použitelné. Dovolací soud však zároveň musel konstatovat, že z těchto právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí přezkoumávaném dovolacím soudem. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu v rozhodnutí odvolacího soudu došlo k řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem anebo že by tu v tomto rozhodnutí došlo k řešení právní otázky, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora bylo uvedeno, nešlo tu ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné dospět k závěru, že jsou u dovolání dovolatelů dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 odst. 1 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaných použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, uvádějícímu v podstatě procesní stanovisko žalobce, uplatňované již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu