ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.625.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 625/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Č. L., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 3.12.2002, sp. zn. 47 Co 496/2000, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod. sp. zn. 16 C 146/92 (žalobce Č. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. České republice – Městu B., a 2. Statutárnímu městu B., zastoupeným advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí podle zákona č.87/1991 Sb.), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně z 3.12.2002, sp. zn. 47 Co 496/2000, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 146/92.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení o odvolání Statutárního města B. proti rozsudku Městského soudu v Brně z 5.6.2000, čj. 16 C 146/92-180.
Odůvodnění:
V řízení o právní věci vedené pod sp. zn. 16 C 151/92 Městského soudu v Brně, které předcházelo řízení v právní věci sp. zn. 16 C 146/92 téhož soudu, jehož se týká toto dovolání Č. L., se tento žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaných (Města B., Čs. státu – Města B. a B. k., a. s.) uzavřít s ním dohodu o vydání pozemku parc. č. 791, který byl dříve zapsán pod č. kat. 184 a č. kat. 51/1 ve vložce č. 139 pozemkové knihy pro katastrální území S. a V. V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky byly vyvlastněny původnímu vlastníku V. L., otci žalobce Č. L., rozhodnutím komise výstavby bývalého Městského národního výboru v B. z 18.6.1962 pro účely vybudování nové komunikace v R. ulici v B. Účelu, pro který byly pozemky vyvlastněny, však podle tvrzení žalobce nikdy nesloužily.
O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 11.5.1998, čj. 16 C 151/92-124. Tímto rozsudkem bylo uloženo žalovanému Městu B. uzavřít do 30 dnů od právní moci rozsudku se žalobcem Č. L. dohodu o vydání pozemku parc. č. 791/2 – ostatní plocha (o výměře 152 m2) a pozemku parc. č. 791/3 – ostatní plocha (o výměře 159 m2), vzniklého oddělením z pozemku parc. č. 791 – ostatní plocha (a to geometrickým plánem ze 6.6.1997 č. 436-9/97, potvrzeným Katastrálním úřadem B. dne 17.6.1997 pod č. 1570/97), zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 10 001 pro obec B., okres B-, katastrální území S. Byl však zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaného státu – zastoupenému B. k., a. s., a žalovaného státu - Města B. uzavřít tutéž dohodu.
O odvolání žalovaného Města B. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 12.4.2002, sp. zn. 14 Co 384/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku ve věci samé potvrzen. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26.6.2002. Dovolání proti němu podáno nebylo.
Žalobce Č. L. podal stejně jako v již uvedené právní věci sp. zn. 16 C 151/92 Městského soudu v Brně dne 31.3.1992 také žalobu o uložení povinnosti žalovaným (Úřadu města B., Úřadu městské části B. a Okresnímu úřadu B.) uzavřít s ním dohodu o vydání částí pozemků parc. č. 792/1 a parc. č. 792/2, zapsaných na listu č. 10001 pro obec B., katastrální území S., které byly dříve vedeny jako pozemky č. kat. 184 a č. kat. 51/1 ve vložce č. 139 pozemkové knihy pro katastrální území S. a V.
O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 1.4.1998, čj. 16 C 146/92-118, jímž bylo uloženo České Republice – Městu B. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 792/6 – ostatní plocha (o výměře 11 m2), pozemku parc. č. 792/5 – ostatní plocha (o výměře 148 m2), vzniklých oddělením z parcely 792/2, a pozemku parc. č. 792/4 – ostatní plocha (o výměře 26 m2), vzniklého oddělením z parcely č. 792/1 geometrickým plánem č. 436 – 9/97, vyhotoveným dne 6.6.1997, schváleným Katastrálním úřadem B. dne 17.6.1997 pod č. 1570/97, zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 10 001 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu B. (které byly dříve zapsány jako pozemky č. kat. 184 a č. kat. 51/1 ve vložce č. 139 pro obec B., katastrální území S. a V.) se všemi součástmi a příslušenstvím. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
K odvolání České republiky – Města B. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 1.4.1998 Krajský soud v Brně usnesením z 9.11.1998, sp. zn. 13 Co 554/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že jednal se žalovaným účastníkem řízení označeným jako „ČR – Město B., zastoupené primátorkou“, aniž si náležitě ujasnil, zda žalobce mínil označit jako účastníka řízení Město B. nebo Českou republiku: dále zřejmě soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, považoval za účastníka řízení Českou republiku, aniž si ujasnil, kdo je v tomto případě osobou oprávněnou za Českou republiku jednat před soudem ve smyslu ustanovení §21 odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud ukládal pro další průběh řízení, aby žalobce byl vyzván k označení státního orgánu oprávněného v tomto řízení jednat za Českou republiku,dále aby posoudil včasnost uplatnění nároku proti označenému žalovanému především z hlediska ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ale i z hlediska včasnosti uplatnění výzvy k vydání věcí podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vůči subjektu, který má na zřeteli ustanovení §4 odst. 1 téhož zákona, a posléze zabývat se i tím, zda se žalobce může žalobou uplatněného nároku „domáhat současně žalobou o vydání věci a současně žalobou o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí tak, jak to bylo formulováno v žalobním návrhu žalobce“.
V dalším průběhu řízení Městský soud v Brně usnesením ze 16.2.1999, čj. 16 C 146/92-144, rozhodl, že „připouští, aby na straně odpůrce vstoupilo do řízení jako další účastník řízení Město B., B., D. č. 1“.
Usnesením Městského soudu v Brně ze 14.5.1999, čj. 16 C 146/92-162, bylo pak „zastaveno řízení ve vztahu navrhovatele Č. L. a odpůrce České republiky – Města B.“: žalobci bylo uloženo zaplatit žalované České republice – Městu B. 3. 680,- Kč na náhradu nákladů řízení do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Brně usnesením z 23.2.2000, sp. zn. 47 Co 88/99, zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze 14.5.1999, čj. 16 C 146/92-162, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovoval názor, že „za stát je v daném případě oprávněn jednat okresní úřad v souladu s ustanovením §5b zákona č. 425/1990 Sb., který vykonává v okrese B. „působnost okresního úřadu pro toto město“. Odvolací soud shledal však označení žalovaného jako „Česká republika – Město B.“ správným; podle názoru odvolacího soudu tedy „bude soud prvního stupně pokračovat v rozhodování ve věci samé i ohledně žalované ČR – Město B.“.
Městský soud v Brně pak vynesl rozsudek z 5.6.2000, čj. 16 C 146/92-178, jímž bylo Městu B. uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 792/6 –ostatní plocha (o výměře 11 m2), pozemku parc. č. 792/5 – ostatní plocha (o výměře 148 m2) a pozemku parc. č. 792/4 – ostatní plocha (o výměře 26 m2), vzniklého oddělením z parcely č. 792/1 geometrickým plánem č. zak. 436-9/97, vyhotoveným dne 6.6.1997, schváleným Katastrálním úřadem B. dne 17.6.1997 pod č. 1570/97, zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 10 001 pro katastrální území S., obec B., okres B. u Katastrálního úřadu B., které byly dříve zapsány jako č. kat. 184 a č. kat. 51/1 ve vložce pozemkové knihy č. 139 pro obec B., katastrální území S. a V., se všemi součástmi a příslušenstvím. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalovaná Česká republika – Město B. byla uznána povinnou uzavřít se žalobcem dohodu o vydání týchž nemovitostí. Žalovanému Městu B. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 6.860,- Kč do 3 dnů do právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit České republice – Městu B. na úhradu nákladů řízení 4.235,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že soud prvního stupně v řízení zjistil, že rozhodnutím komise výstavby bývalého Městského národního výboru v B. z 18.6.1962, čj. výst. –4873/1961, byla pro vybudování komunikace v ulici R. v B. vyvlastněna parcela č. 51/1 (o výměře 173 m2), zapsaná ve vložce č. 139 pozemkové knihy a stavební parcela č. 184 (o výměře 812 m2) s domem čp. 135 na ulici K., patřící vlastníku L., a to s náhradou za vyvlastněnou plochu ve výši 2 Kč za 1 m2. Uvedené nemovitosti byly ke dni počátku účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v držení státu, ale v průběhu dalšího období tu došlo ke změně ve vlastnictví nemovitostí a od tohoto období je vlastníkem původního pozemku parc. č. 51/1 Město B., která je tedy povinnou osobou k uzavření dohody o vydání nemovitostí. Soud prvního stupně pokládal za prokázáno, že pozemky, jež jsou sporné mezi účastníky tohoto řízení, nesloužily účelu, pro který byly vyvlastněny, tj. pro zbudování nové komunikace v R. ulici.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobní návrh žalobce je důvodný, a to ve vztahu žalobce k žalovanému Městu B. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného Města B. proti rozsudku Městského soudu v Brně z 5.6.2000, čj. 16 C 146/92-180, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 3.12.2002, sp. zn. 47 Co 496/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (označeném I.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (označeném III.). Byl zamítnut žalobní návrh, aby Statutární město B. bylo zavázáno uzavřít se žalobcem dohodu o vydání žalobcem požadovaných pozemků. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli dostatečně zjistil skutkový stav.
Odvolací soud vycházel při svém rozhodování z jím citovaných ustanovení §5 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru,že lhůta uvedená v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1999 Sb. je lhůtou propadnou (prekluzívní), byť tato lhůta není vyjádřena s dovětkem jako u §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.: „jinak právo zanikne“. Odvolací soud dospěl k závěru, že „v zákoně č. 87/1991 Sb. je vyslovena zejména tendence vymezit pro uplatňování restitučních návrhů určitý časový rámec za účelem nastolení následné právní stability vlastnictví“. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce předložil soudu k posouzení své výzvy k vydání věcí ze dne 27.9.1991, která směřovala vůči České republice – Městu B. a Úřadu města B.; v návaznosti na tuto výzvu pak v žalobním návrhu označil žalované obdobně i v tomto občanském řízení. Pokud by žalobce v průběhu řízení nevzal zpět svůj žalobní návrh proti původním žalovaným, bylo by možné případně dovozovat, že i toto nepřesné označení žalovaných (např. Úřad města B.) může směřovat ke správně označenému subjektu – Statutárnímu městu B. Návrh na přistoupení žalovaného Města B. do řízení však žalobce učinil dne 29.1.1999, tedy, podle názoru odvolacího soudu, po uplynutí prekluzívní lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Byl proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta, a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 24.1.2003 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 19.2.2003 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na to,že toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že se svou žalobou, doručenou Městskému soudu v Brně dne 31.3.1992, domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo povinné osobě uložena podle zákona č. 87/1991 Sb. povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí. V probíhajícím soudním řízení byl povinný subjekt na straně žalované postupně upřesňován až do konečného označení Česká republika – Město B.. Soud prvního stupně řízení proti tomuto subjektu zastavil, ale k odvolání žalobce bylo toto usnesení soudu prvního stupně zrušeno odvolacím soudem a následný rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5.6.2000 již výše citované označení povinného subjektu (jako prvního žalovaného) ponechával. V dalším průběhu řízení vyšlo najevo, že nemovitosti, jež měly být předmětem dohody o vydání věcí, jsou nyní v katastru nemovitostí vlastnicky evidovány pro Statutární město B., když ke změně původně zapsaných vlastnických poměrů v katastru nemovitostí došlo až v průběhu tohoto soudního řízení a titulem pro zápis změny vlastníka byl zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Tato skutečnost byla důvodem pro formulaci žalobního návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, a to právě Statutárního města B. jako dalšího žalovaného. Podle názoru dovolatele s ohledem na zmiňované změny vlastníka nemovitostí žalobce nemohl dříve návrh proti Statutárnímu městu B. uplatnit. Dovolatel je však přesvědčen, že skutečnost, že nemovitosti přešly do vlastnictví obce ze zákona č. 172/1991 Sb. s účinností do 24.5.1991, nebrání vydání nemovitostí původnímu vlastníku, popřípadě jeho právnímu nástupci.
V daném případě bylo nutno mít na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., že totiž obce mohly získat z majetku státu jen ty věci, k nimž nebyl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo podle zákona č. 403/1990 Sb. Žalobce v daném případě uplatnil svůj nárok výzvou k vydání věcí v září 1991 a následně pak dne 30.3.1992 žalobou u soudu; v tomto případě tedy tento nárok podle restitučního předpisu nebyl uplatněn před 24.5.1991 (tj. před nabytím účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.). Obec (v daném případě Statutární město B.) však převzalo nemovitosti se všemi právy, ale i povinnostmi, včetně povinnosti vydat věci, na něž byl uplatněn důvodný nárok podle restitučního předpisu.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatele tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu proti němuž směřuje jeho dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat budˇv tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb., které se nepochybně projednávané právní věci týkalo, a účastníci řízení na uvedené ustanovení v průběhu řízení také poukazovali.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.
Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména údajů o evidenci nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu držel, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11.7.1996, III. ÚS 127/96, uveřejněném pod č. 63 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní názor: „Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě (podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.) jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26.6.1995, IV. ÚS 6/95, uveřejněném pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl rovněž uveden právní názor: „Do restitučního procesu vstoupilo tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti a pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci (§5 odst. 1 tohoto zákona), a to u té právnické osoby (organizace, orgánu), o niž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení na straně žalovaného, postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu nebo k jinému odstranění jeho nedostatků. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení (§43 odst. 2 občanského soudního řádu); v takovém případě soud nerozhoduje ve věci.
Tyto právní závěry z uveřejněné judikatury pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě. V tomto případě soud prvního stupně vycházel bez dalšího (např. bez postupu podle ustanovení §43 občanského soudního řádu) z obsahu žaloby žalobce a jeho dalších procesních úkonů v tomto občanském soudním řízení a shledal žalované Město B. pasívně legitimovaným k uspokojení žalobcem uplatněného žalobního návrhu na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitých věcí, k jejichž vydání žalobce včas vyzval subjekt, byť i s nepřesným označením, na který ze zákona přešlo vlastnictví ze strany státu, a to „se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat“ (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně měl při svém rozhodování nepochybně na zřeteli i v podstatě souběžně probíhající občanské soudní řízení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 151/92, o němž i v usnesení Krajského soudu v Brně z 9.11.1998, sp. zn. 13 Co 554/98, bylo uvedeno: „Pod sp. zn. 16 C 151/92 byla žalobě žalobce ohledně jiných pozemků, k jejichž odnětí došlo současně s odnětím pozemků, které jsou předmětem sporu (ve věci sp. zn. 16 C 146/92 Městského soudu v Brně), vyhověno“. Odvolací soud však ve svém pozdějším rozsudku z 3.12.2002, sp. zn. 47 Co 496/2000, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, naproti tomu bez dalšího dospěl k závěru, že je v tomto řízení rozhodující, že návrh na přistoupení žalovaného Města B. do řízení učinil žalobce až 29.1.1999“. Za podstatné nepokládal odvolací soud to, co v odůvodnění svého rozhodnutí zároveň uváděl, že „žalobce v řízení předložil výzvy k vydání věcí ze dne 27.9.1991, které směřovaly vůči České republice – Městu B., Úřadu města B.“; v návaznosti na tyto výzvy pak žalobce i ve své žalobě označil žalované“ v tomto občanském soudním řízení (sp. zn. 16 C 146/92 Městského soudu v Praze). Dále odvolací soud dovozoval, že by bylo možné případně dovozovat, že i nesprávné označení v žalobě (např. označení Úřad města B.) mohlo směřovat k subjektu Statutární město B., ovšem „pokud by žalobce v průběhu řízení nevzal zpět svůj žalobní návrh proti původním třem žalovaným“. V žalobě žalobce z 27.3.1992 byly uvedeny jako žalované subjekty Úřad města B. Úřad městské části B. a Okresní úřad B. Odvolací soud pokládal za nerozhodné, že v podání žalobce z 22.12.1998 (došlém Městskému soudu v Brně dne 29.1.1999) žalobce uvedl: „setrvávám na označení odpůrce takto: Česká republika – Město B.“.
Za těchto uvedených okolností je dovolací soud toho názoru, že tu mělo být od počátku tohoto řízení ze strany soudů obou stupňů postupováno podle již citovaného právního záběru, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, tedy vyzývat žalobce k opravě jeho žalobního návrhu podle ustanovení §43 občanského soudního řádu a pokud by nebylo výzvě soudu vyhověno, bylo by možné přistoupit jen k zastavení řízení ale nebylo by tu možné rozhodnout zamítavým rozsudkem ve věci, jak naopak měl odvolací soud za to při svém právním závěru, který je odlišný od právního závěru z uveřejněné judikatury soudů.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě v závěru, že je tu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, správné, jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle téhož ustanovení uvedeného právního předpisu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu pokračování v řízení o odvolání žalovaného Statutárního města B. proti rozsudku Městského soudu v Brně z 5.6.2000, čj. 16 C 146/92-180.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); odvolací soud tu uváží v řízení zejména další postup v řízení podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již uvedeném znění).
V tomto dalším řízení bude odvolací soud brát zřetel i na rozhodnutí ohledně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu