ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1125.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1125/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2004 o dovolání podaném obviněným P. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 9 To 507/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 4 T 53/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 4 T 53/99, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., který spáchal skutkem spočívajícím v tom, že „v P. dne 13. 4. 1997 kolem 21.45 hod. po slovní roztržce s bývalou manželkou M. P., a jejím manželem R. P., na křižovatce ulic T. B. – W. – K. S. vjel vozem Honda Civic na chodník a úmyslně najel zezadu na M. P. a z místa ujel, přičemž M. P. utrpěla zranění spočívající v mírně vychýlené zlomenině zevního kloubního hrbolu pravé holenní kosti a oděrky vpředu na pravém koleni s následnou dobou léčení spojenou s hospitalizací od 15. 4. 1997 do 29. 4. 1997, léčba probíhala při sádrové fixaci a později ortéze, chůze o berlích až do 11. 7. 1997 a pak do 30. 7. 1997 o jedné holi.“ Podle §222 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené V. z. p. ČR, O. p. VZP P. – m. se sídlem v P., částku 18.906,- Kč. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. pak byla poškozená M. P. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 9 To 507/2003, jímž podle §258 odst 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněný podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. se mu výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále bylo vysloveno, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 1. 2004 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. B. následně dovolání, jímž napadl všechny výroky tohoto rozhodnutí. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že inkriminovaný skutek nespáchal. V uvedené souvislosti připomněl, že oba soudy opírají svá rozhodnutí o výpovědi poškozené M. P. a svědků R. P. (manžela poškozené), A. T. (rodinného přítele poškozené), které se již v přípravném řízení rozcházely v popisu předmětné události, zejména v popisu skutečností těsně před a po údajném incidentu. Podle dovolatele se ani v řízení před soudem prvního stupně nepodařilo tyto nesrovnalosti odstranit, ačkoliv jsou velmi důležité pro posouzení toho, zda se skutek opravdu stal, když neexistuje žádný jiný přímý či nepřímý důkaz o tom, že zranění poškozené bylo způsobeno jí uváděným způsobem. O důvěryhodnosti svědků lze přitom mít důvodnou pochybnost.
V rámci dovolání, jež je opíráno o důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., poukázal však dovolatel především na to, že trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno, bylo nepřípustné s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“), podle něhož má každý právo na projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě. Podle dovolatele je z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku přitom zřejmé, že pouze ve výjimečných případech lze uznat za přiměřenou lhůtu řízení před vnitrostátními orgány dosahující šesti roků; v jiných případech však již takováto lhůta byla považována za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V předmětné trestní věci ze spisu i ze samotného napadeného rozhodnutí vyplývá, že řízení vedené proti obviněnému (dovolateli) trvalo do vydání pravomocného rozhodnutí více než šest let, přičemž od spáchání skutku uplynulo více než sedm let. Podle názoru dovolatele tak v průběhu řízení došlo k průtahům, které orgány činné v trestním řízení nijak nevysvětlily a ze spisu nelze dovodit, že by se obviněný (dovolatel) na těchto průtazích podílel svým chováním. To znamená, že se v daném případě dostalo právo státu na stíhání a potrestání pachatele do rozporu s právem dovolatele na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě. Takový postup proto zásadně oslabuje právní jistotu dovolatele i jeho důvěru v zajištění jeho práv ze strany státu.
Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadené rozhodnutí změnil tak, že se trestní stíhání proti obžalovanému P. B., pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, zastavuje.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel kvalifikovaně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pouze v námitce týkající se nepřípustnosti jeho trestního stíhání, když další okruh jeho námitek spojený s otázkami skutkové povahy je z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu irelevantní. Státní zástupkyně dále konstatovala, že bez ohledu na posouzení otázky, zda v průběhu dovolatelova řízení došlo k namítaným průtahům a do jaké míry byly odůvodněné, je rozhodující, zda jím uváděný odkaz na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je vzhledem k průlomu do zásady oficiality a legality správný. Jestliže toto procesní ustanovení odkazuje na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, pak taková mezinárodní smlouva musí podle státní zástupkyně důvod pro zastavení trestního stíhání zcela jednoznačně stanovit. Přitom čl. 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje a jeho použití na základě analogie je možné jen ve zcela výjimečných až extrémních případech. Podle názoru státní zástupkyně tato možnost použití analogie však není spojena s právním nárokem dovolatele na zastavení trestního stíhání. Navíc by podle ní bylo zcela v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, odpovědný za svoji nečinnost, se uvedeným procesním postupem takové odpovědnosti zbavil. Z tohoto důvodu je třeba považovat námitku nepřípustnosti dovolatelova trestního stíhání z důvodu porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy za zjevně neopodstatněnou. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř . učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný P. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v prvé řadě zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost zákon vymezuje v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Obviněný P. B. v dovolání namítl, že inkriminovaný skutek nespáchal a soudům vytkl, že řádně nevyhodnotily nesrovnalosti mezi provedenými důkazy, jež podle něj vzbuzují pochybnosti o tom, zda se skutek stal tak, jak tvrdí poškozená. Tato polemika se zjištěným skutkovým stavem věci, směřující k revizi (přezkumu) skutkových zjištění soudu, však shora uvedenému dovolacímu důvodu (ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř.) neodpovídá (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 296/04 str. 4, IV. ÚS 499/03 str. 6).
Dovolatel ovšem ve svém mimořádném opravném prostředku zdůraznil především to, že trestní stíhání v jeho věci trvalo více než šest let, aniž by sám délku předmětného řízení svým chováním negativně ovlivnil. To podle dovolatele znamená, že nedůvodné průtahy v dané trestní věci byly zapříčiněny výlučně ze strany orgánů činných v trestním řízení. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že takový postup zjevně neodpovídá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě. Právo státu na stíhání a potrestání pachatele se tak podle dovolatele dostalo do rozporu s právem obviněného na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Na tomto základě pak dovolatel učinil závěr o nepřípustnosti jeho trestního stíhání, a to s ohledem na důvod uvedený v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Tyto námitky jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je třeba připomenout, že Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byl v některých jeho dřívějších rozhodnutích zastáván názor (např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002, a rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002), že nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ by musel být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Při tomto individuálním posuzování by bylo na straně druhé nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., jež spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.
Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné uvést, že trestní řád v již citovaném ustanovení §11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně (výslovně). V případě zvažované Úmluvy tomu tak není, neboť čl. 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03 připomněl, že nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. K tomu Ústavní soud dále uvedl, že charakteristickým znakem právního státu v kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, který rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale i zásadní povinnosti vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám v trestním řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána.
V projednávaném případě lze dovolateli P. B. přisvědčit v tom, že délka řízení v jeho trestní věci značně přesahuje obvyklou délku trestního řízení v jiných (srovnatelných) trestních věcech. S ohledem na skutečnosti, které Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, však nebylo možno jeho argumentaci přiznat žádné opodstatnění v tom smyslu, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 9 To 507/2003, je vadné, nezrušil-li rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a poté trestní stíhání obviněného (dovolatele) nezastavil. Povinnost odvolacího soudu takto postupovat totiž z ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojením s čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevyplývala.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. B. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. října 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler