ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.334.2004.1
sp. zn. 32 Odo 334/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. T., zastoupeného, advokátem, proti žalované V. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 65.980,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 2606/95, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2001, č.j. 4 Cmo 153/2001-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.675,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 24. dubna 2001, č.j. 22 Cm 2606/95-52, kterým Krajský soud v Plzni zamítl návrh žalované na zrušení jím vydaného rozsudku pro zmeškání ze dne 9. února 2000, č.j. 22 Cm 2606/95-31.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala důvodnost omluvy své neúčasti na prvním jednání ve věci u soudu prvního stupně ani v odvolacím řízení, neboť žádný důkaz ke svým tvrzením o důvodech neúčasti nepředložila. Stejně jako soud prvního stupně konstatoval, že právní zástupce žalované nejprve ve faxové omluvě zaslané soudu prvního stupně těsně před jednáním omlouval svou nepřítomnost na nařízeném jednání kolizí s jiným jednáním s tím, že navrhl, aby soud prvního stupně jednal v jeho nepřítomnosti a přihlédl k vyjádření žalované v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu. Teprve v návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání žalovaná zdůvodnila svou nepřítomnost poruchou na vozidle substitutky Mgr. B.; toto své tvrzení, stejně jako omluvu jmenované, která se měla jednání za právního zástupce žalované podle jeho vyjádření zúčastnit, však podle odvolacího soudu ničím nedoložila. Za situace, kdy podle obsahu spisu byly i ostatní podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání splněny, odvolací soud napadené usnesení potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jí nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Uvedla, že v možnostech jejího právního zástupce nebylo prokázat důvod nepřítomnosti, tj. neschopnost Mgr. B. absolvovat vozidlem cestu na jednání. Poukazujíc na obtížné klimatické podmínky v zimním období uvedla, že její právní zástupce se rozhodl omluvit z jednání poté, co se od Mgr. B. dověděl, že pro potíže s vozidlem nemůže na nařízené jednání cestovat a on sám již nemohl jednání časově stihnout. Soud však podle jejího názoru nevzal omluvu ani předmětní okolnosti v potaz a aniž vyslechl jejího právního zástupce, koncipientku a zjistil důvody nepřítomnosti u soudu, vydal rozhodnutí, kterým jí odňal možnost jednat před soudem.
Žalobce ve vyjádření označil dovolání žalované za bezdůvodné. Uvedl, že bylo na žalované, aby zajistila svou přítomnost, případně svého zástupce u soudu, aby počítala s možnými nepříznivými povětrnostními podmínkami a přizpůsobila se tomu. Technické zajištění dopravy k soudu nemůže být důvodem omluvy. Proto navrhl dovolání odmítnout s tím, aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Jelikož odvolací soud projednal odvolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud (ve shodě s bodem 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.) dovolání též projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve stejném znění.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b) až f). Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc nesplňuje již z toho důvodu, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nebylo rozhodnutím ve věci samé.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazuje dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala důvodnost jí tvrzené omluvy z prvního jednání u soudu prvního stupně) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v č. 1, ročníku 2000, téhož časopisu, pod číslem 8, jakož i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f) o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f) o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f) o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.600,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. října 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu