ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1107.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1107/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce L. H., proti žalovanému J. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 65.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 65/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2004, č. j. 57 Co 485/2003-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem pro uznání ze dne 22. července 2003, č. j. 17 C 65/2003-22, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 65.000,- Kč s 0,5 % úrokem z prodlení od 13. 7. 2001 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Učinil tak poté, co žalobě vyhověl vydáním platebního rozkazu ze dne 27. května 2003, č. j. 17 C 65/2003-16, v němž byla pro případ podání odporu obsažena i výzva k vyjádření žalovaného podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) včetně poučení podle §114b odst. 5 o. s. ř. Jelikož žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor, aniž jej odůvodnil, a ani se ve stanovené lhůtě ve věci písemně nevyjádřil, dovodil soud prvního stupně, že nastala fikce uznání nároku žalovaným podle §114b odst. 5 o. s. ř. a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. března 2004, č. j. 57 Co 485/2003-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání včetně řádné výzvy ve smyslu §114b odst. 1 a 5 o. s. ř., byť tato byla vtělena do platebního rozkazu. Námitce žalovaného, že podal včas v určené třicetidenní lhůtě odůvodněný odpor, nepřisvědčil, neboť žalovaný neprokázal, že tak skutečně učinil (tj. že doručil uvedené podání soudu prvního stupně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla vydána výzva podle §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. formou usnesení, takže nemohly nastat účinky fikce uznání nároku a nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle §153a odst. 3 o. s. ř. Kromě toho i ta skutečnost, že podal proti platebnímu rozkazu v zákonné lhůtě odpor, svědčí o tom, že nárok uplatněný žalobou neuznává. Dále namítl, že žaloba neobsahuje podstatné náležitosti ve smyslu §79 o. s. ř. a není tudíž projednatelná. Postrádá zejména řádné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a přesné určení petitu; trpí tedy vadami, které brání pokračování v řízení. Jestliže soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl, aniž uvedené vady byly odstraněny, nemohla ani z tohoto důvodu nastat fikce uznání nároku uplatněného žalobou. V důsledku chybného postupu soudu prvního stupně pokládá i rozhodnutí odvolacího soudu za vydané v rozporu se zákonem. Jelikož v tomto směru není právní názor ustálen, považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za zásadně právně významný, navrhuje jej zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněným subjektem - žalovaným při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž teprve tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že tomu tak skutečně je. Jeho kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní se dovolání stává přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (kromě zde uvedených výjimek v případě přípustného dovolání), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Dovolatel závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojuje s otázkou, zda v posuzovaném případě byly splněny předpoklady, za nichž nastane fikce uznání nároku, který je proti žalovanému uplatněn žalobou, ve smyslu §114b o. s. ř., neboť tvrdí, že postupu podle §114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. bránila v této věci okolnost, že žaloba neobsahovala náležitosti podle §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., jejichž nedostatek bránil pokračování v řízení, a okolnost, že nebyla uskutečněna formou usnesení výzva k písemnému vyjádření ve věci ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle §114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. soud přistoupí až po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, a po odstranění případných vad v žalobě. Soud tedy může vydat v souladu se zákonem usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. mimo jiné jen tehdy, jestliže žaloba netrpí takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Jestliže byl proti žalovanému uplatněn nárok žalobou, která vykazuje takové vady, jež brání dalšímu pokračování v řízení, je povinností soudu, aby se postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. pokusil o jejich odstranění a aby žalobu odmítl, zůstane-li jeho pokus bezvýsledný (§43 odst. 2 o. s.ř.). Jestliže je žalovaný usnesením podle §114b o. s. ř. vyzván k vyjádření, ačkoli žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení, není postup soudu při vydání usnesení v souladu se zákonem, nemůže dojít k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě a nelze ani rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003).
Žaloba kromě obecných náležitostí uvedených v §42 odst. 4 o. s. ř. musí obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (§79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom rozumějí údaje, které jsou nezbytné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek v rozsahu, aby byla umožněna jeho jednoznačná individualizace vylučující možnost jeho záměny s jiným skutkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 4/1998). Uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí v žalobě uvést jasně a přesně peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, str. 702-703). Jestliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, trpí vadami, které brání dalšímu pokračování v řízení, a je vyloučeno, aby soud ve věci jednal a rozhodl, aniž by byly vady odstraněny.
Žalobce v posuzované věci v žalobě uvedl, že dne 10. 12. 2000 od žalovaného koupil osobní vůz FORD ESCORT, …, který mu byl dne 13. 7. 2001 zabaven policií s tím, že žalovaný jej získal podvodem, přičemž žalovaný peníze žalobci nevrátil. Z uvedených důvodů po žalovaném požaduje zaplatit částku 65.000,- Kč s úrokem ½ % z prodlení ode dne zabavení vozidla policií do zaplacení dlužné částky. Současně označil důkazy (mimo jiné smlouvu o koupi předmětného auta, kopii doporučeného dopisu žalovanému ze dne 14. 10. 2002 a doklad o zabavení auta policií), které k žalobě připojil.
Z obsahu žaloby a připojených důkazních listin, na něž žalobce v žalobě odkazuje, vyplývá, že jsou v ní uvedeny všechny rozhodující skutečnosti, jimiž je vylíčen skutkový děj, na jehož základě je uplatněn žalovaný nárok, v nezbytném rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Žalobní petit je natolik určitý, že umožňuje rozhodnout ve věci, neboť obsahuje jasný a přesný údaj o tom, jakou peněžitou částku žalobce po žalovaném požaduje. Nelze tedy přisvědčit námitce dovolatele, že žaloba trpěla takovými vadami, které bránily pokračování v řízení, a že soudu prvního stupně tato okolnost bránila v postupu podle §114b o. s. ř.
Závěr o zásadním právním významu rozhodnutí je v dovolání spojován rovněž s posouzením podmínek pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. v rámci platebního rozkazu, proti němuž žalovaný podal odpor. Otázku, zda lze usnesení s výzvou k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. vtělit do rozhodnutí, které má formu platebního rozkazu, již nicméně dovolací soud řešil (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešitu č. 27, č. C 2233, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2004, sp. zn. 32 Odo 14/2003) a dospěl k závěru, že výzva vydaná podle §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. a ukládající žalovanému splnění tam uvedených procesních povinností v soudem určené lhůtě, může být součástí výroku platebního rozkazu s tím, že uložené povinnosti je žalovaný povinen splnit, i podá-li proti platebnímu rozkazu odůvodněný odpor. Nejedná se tedy o otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a tak ani z tohoto pohledu nelze napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam.
Vzniku fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nebránila ani ta skutečnost, že žalovaný podal proti platebnímu rozkazu ze dne 27. května 2003, č. j. 17 C 65/2003-16, včas odpor, který nikterak neodůvodnil. Uvedl v něm pouze, že písemné vyjádření k žalobě doručí soudu do třiceti dnů od doručení odporu, což však neučinil
Odpor proti platebnímu rozkazu podaný žalovaným nelze považovat za jeho písemné vyjádření k žalobě, jímž by splnil povinnost uloženou mu ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., neboť předmětný odpor neodůvodnil a ve stanovené lhůtě již nereagoval (jeho tvrzení, že podal ve stanovené lhůtě odůvodněný odpor ze dne 15. 7. 2003, neprokázal). Vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. totiž musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu, a případně i označení důkazů (či připojení listin). Neobsahuje-li včas podané písemné vyjádření uvedené údaje, týkající se věci samé, má to pro žalovaného stejné procesní následky, jako kdyby se ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádřil a ani soudu nesdělil vážný důvod, který mu v tom brání. I v takovém případě (tedy nejen pokud se žalovaný včas nevyjádří) se má za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Z uvedeného vyplývá, že neodůvodněný odpor podaný proti platebnímu rozkazu, byť je z něj zřejmé, že žalovaný nárok neuznává, nemůže splňovat náležitosti kvalifikovaného vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř., jež představuje překážku vzniku fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) právní otázky předestřené k dovolacímu přezkumu posoudil v souladu s příslušnou procesněprávní úpravou a s tím, jak je ustálenou soudní judikaturou vykládána. Lze tak uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měl jinak proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu