ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.323.2004.1
sp. zn. 33 Odo 323/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. Č., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) nezletilému J. B., a 2) nezletilému P. B., zastoupeným matkou M. B., právně zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 165/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2002, č. j. 28 Co 11/2002-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2.705,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …, advokáta se sídlem ...
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17. října 2001, č. j. 11 C 165/97-81, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 40.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí s úrokem z prodlení ve výši 21 % ode dne 22. 10. 1997 do zaplacení, žalobu o zaplacení další částky 40.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel s původně žalovaným Ing. P. B. jakožto podnikatelem (v provozovně žalovaného) dne 21. 4. 1997 smlouvu o koupi ojetého osobního automobilu zn. Volvo, SPZ … (dále jen „automobil“), za účelem jeho provozu na pozemních komunikacích, a to za kupní cenu ve výši 135.000,- Kč. Při koupi byl žalobce ujištěn žalovaným, že automobil je v takovém technickém stavu, který umožňuje jeho užívání na pozemních komunikacích, což dokládal i předloženým technickým průkazem automobilu. V záznamu o technickém stavu automobilu, který žalobce od žalovaného obdržel, bylo uvedeno, že na automobilu není vada, která by jeho provoz na pozemních komunikacích znemožňovala. Stav motoru v něm byl ohodnocen jako vyhovující známkou 3. Žalobce pro nadměrnou kouřivost motoru nechal dne 6. 5. 1997 změřit emise a zjistil, že automobil podmínky provozu na pozemních komunikacích nesplňuje. U původního žalovaného proto dne 21. 10. 1997 vytkl tyto vady a současně uplatnil právo na slevu z kupní ceny ve výši 80.000,- Kč. Ze znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem v oboru doprava - specializace ceny a odhady motorových vozidel Ing. J. S. soud prvního stupně zjistil, že již v době uzavření kupní smlouvy motor automobilu nevyhovoval z hlediska exhalací a kouřivosti a z těchto důvodů automobil nesplňoval podmínky provozu na pozemních komunikacích. V době uzavření kupní smlouvy činila cena automobilu obvyklá v daném místě a čase s přihlédnutím k vytčeným vadám částku 80.000,- až 95.000,- Kč. V průběhu řízení původně žalovaný Ing. P. B. dne 14. 10. 1998 zemřel, a procesními nástupci se stali jeho dědici - nezletilí synové J. B., narozený dne … 1993, a P. B., narozený dne ... 1997, s nimiž soud prvního stupně pokračoval v řízení (viz. usnesení ze dne 13. února 2001, č. j. 11 C 165/97-53). Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce a původní žalovaný uzavřeli kupní smlouvu podle §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“). Jelikož dovodil, že se v dané věci nejednalo o prodej zboží v obchodě, posoudil uplatněný nárok z odpovědnosti za vady podle §597 odst. 2 obč. zák. a nikoli podle §619 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 136/2002 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“). Konstatoval totiž, že žalobce zakoupil předmětné vozidlo za účelem jeho provozu na pozemních komunikacích. Aby žalobce mohl automobil pro tento účel užívat, musel automobil splňovat technické podmínky tohoto provozu. O tom, že tyto vlastnosti má, byl žalobce prodávajícím - původním žalovaným ústně i písemně (záznamem o technickém stavu vozidla) ujištěn. Vzhledem k tomu, že se toto ujištění později ukázalo nepravdivým, vzniklo žalobci právo na slevu z kupní ceny, k jejíž výši dospěl soud prvního stupně volnou úvahou ve smyslu §136 o. s. ř. Za přiměřenou slevu z kupní ceny pokládal částku 40.000,- Kč rovnající se rozdílu mezi zaplacenou kupní cenou a cenou automobilu stanovenou soudním znalcem (135.000,- Kč - 95.000,- Kč).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2002, č. j. 28 Co 11/2002-111, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Ne zcela se však ztotožnil s jeho právními závěry. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že právní vztah účastníků je třeba posoudit podle zvláštních ustanovení týkajících se prodeje zboží v obchodě (§612 a násl. obč. zák. včetně jeho §619), neboť původní žalovaný podnikal mimo jiné za účelem prodeje ojetých vozidel. Protože však žalobce kupoval automobil za účelem provozu na pozemních komunikacích, přičemž automobil měl již v době prodeje vady, které bránily tomu, aby mohl být užíván k určenému účelu, nemohl být podle odvolacího soudu prodáván podle smlouvy o prodeji zboží v obchodě, nýbrž podle obecných ustanovení občanského zákoníku o kupní smlouvě. Přisvědčil proto soudu prvního stupně, který na zjištěný skutkový stav aplikoval §597 odst. 2 obč. zák. a stejně tak správně ve smyslu §136 o. s. ř. určil výši slevy z kupní ceny předmětného automobilu.
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovali z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení §619 odst. 1 obč. zák. Jeho právní názor, že je-li v obchodě prodáváno zboží, jež nesplňuje podmínky stanovené právními předpisy pro jeho užívání, nejedná se automaticky o prodej zboží v obchodě a na takový prodej se použijí obecná ustanovení, pokládají dovolatelé za nesprávný a porušující zásadu přednosti speciálního ustanovení před ustanovením obecným. Dovolací důvody podřadili §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli, že při své přezkumné činnosti zcela přehlédl jejich námitky ke skutkovým zjištěním, k nimž dospěl soud prvního stupně, a nikterak se jimi nezabýval. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítli, že odvolací soud se na jedné straně přiklonil k názoru, že v dané věci je nutno právní vztah účastníků posoudit podle zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě včetně ustanovení §619 odst. 1 obč. zák., na druhé straně však zároveň konstatuje, že vozidlo, které nebylo v době prodeje způsobilé užívání k jízdě na pozemních komunikacích (mělo v době prodeje vady), nemohlo být prodáváno podle smlouvy o prodeji zboží v obchodě. Takový výklad prodeje zboží v obchodě je podle nich nepřiměřeně zužující a v rozporu se zákonem. Ustanovení §612 a násl. obč. zák. jasně stanoví, na které vztahy se aplikují ustanovení občanského zákoníku o prodeji zboží v obchodě, přičemž okolnost, zda věc odpovídá účelu koupě, na tom nic nemění. Tato skutečnost pak může mít jen zákonem předvídané následky podle §619 až §627 obč. zák. Protože v této věci bylo prokázáno, že jde o vztah podle §612 obč. zák., je třeba v případě prodeje vadné věci aplikovat §619 odst. 1 obč. zák. a nikoli §597 odst. 2 obč. zák., jak nesprávně učinil odvolací soud. Z uvedených důvodů navrhli rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil s právními závěry vyslovenými soudy obou stupňů a dovolání žalovaných navrhl pro nepřípustnost odmítnout, eventuelně zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19. června 2002, č. j. 33 Odo 360/2002-127, odmítl dovolání žalovaných jako nepřípustné, neboť neshledal napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení, aniž své rozhodnutí odůvodnil (§243c odst. 2 o. s. ř., ve znění platném před novelou provedenou nálezem Ústavního soudu publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 Sb.).
Ústavní soud České republiky ve věci ústavních stěžovatelů nezletilých J. a P. B. nálezem ze dne 1. března 2004, sp. zn. IV. ÚS 582/02, zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky. Učinil tak s odkazem na ústavní nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, v němž dospěl k názoru, že možnost neodůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. před novelou, v nichž Nejvyšší soud shledá dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřípustným, jde nad rámec přezkoumatelnosti těchto rozhodnutí a jsou tedy v rozporu s principy právního státu. Uvedeným ústavním nálezem bylo ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. před novelou ke dni 7. dubna 2004 zrušeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné, jelikož odvolací soud svým rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proto bylo možno zkoumat jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Jelikož z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat pouze posouzení otázek právních, je v tomto případě způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým je možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.), případně důvod, jehož prostřednictvím lze namítat vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci je k dovolacímu přezkumu předložena otázka, zda se v tomto případě vzhledem ke zjištěným skutečnostem uplatní na odpovědnost za vady speciální ustanovení o odpovědnosti za vady prodané věci v obchodě podle §619 a násl. obč. zák. nebo obecné ustanovení §597 odst. 2 obč. zák. S posouzením této právní otázky však nelze spojovat závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť Nejvyšší soud České republiky se nastolenou otázkou již zabýval a právní závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě se na odpovědnost za vady prodané věci použije ustanovení §597 odst. 2 obč. zák., je s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 53/2001, dovodil, že kupujícímu, jemuž byla prodána věc v obchodě, svědčí právo z odpovědnosti za vady podle §579 odst. 2 obč. zák., ukáže-li se nepravdivým ujištění prodávajícího, že prodávaná věc má vlastnosti vymíněné kupujícím. Na vyslovený právní závěr Nejvyšší soud navázal i v pozdější rozhodovací praxi. Tak ve svém rozsudku ze dne 24. října 2002, sp. zn. 33 Odo 627/2002, dále rozvedl, že odpovědnost prodávajícího za vady prodané věci v obchodě je upravena v ustanoveních §619 a násl. obč. zák. Tato právní úprava má ve vztahu k §588 a násl. ustanovením občanského zákoníku o kupní smlouvě speciální povahu. V této souvislosti se pak uplatní zásada, podle níž není-li možné aplikovat na určitý případ zvláštní právní úpravu, zde právní úpravu o odpovědnosti za vady prodané věci podle §619 a násl. obč. zák., pak je namístě aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku, a to obecná ustanovení o kupní smlouvě podle §588 a násl. obč. zák. - konkrétně §597 odst. 2 obč. zák. Jelikož speciální úprava odpovědnosti za vady nepamatuje na případy, kdy prodávající ujistil kupujícího při prodeji v obchodě, že věc má určité vlastnosti a toto ujištění se ukáže nepravdivým, je nutné aplikovat obecné ustanovení §597 odst. 2 obč. zák. o odpovědnosti za vady, které odpovědnost za vady spojenou s uvedenou skutkovou podstatou výslovně upravuje. Jestliže odvolací soud v projednávané věci skutkové zjištění, že prodaný automobil neměl vlastnost vymíněnou kupujícím, o níž prodávající kupujícího při prodeji ujistil, posoudil podle obecného ustanovení §597 odst. 2 obč. zák., namísto speciální úpravy §619 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že žalobce má právo na slevu z kupní ceny ve smyslu aplikovaného ustanovení, pak jeho právní závěr - jak bylo výše rozvedeno - obstojí.
Lze uzavřít, že dovolatelům se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, a protože další dovolací důvod, který dovolatelé uplatnili - §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. - sám o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Jako takové je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Výše nákladů sestává z odměny advokáta v částce 2.630,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů v částce 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 24. listopadu 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu