ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2558.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2558/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované E. K., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 81/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2005, č. j. 20 Co 59/2005-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 11 610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 9. 11. 2004, č. j. 5 C 81/2003-166, „zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 39 na parcele č. 86, k parcele č. 86 a k pozemku č. 1234, vše zapsané na LV č. 168 pro obec a katastrální území Č. S., u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrální pracoviště N.“ (výrok I.), nemovitosti uvedené ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádací podíl 1 010 000,- Kč do 5 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou každý v rozsahu ideální 1/2 podílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to domu čp. 39 na parcele č. 86, parcely č. 86 a pozemku parc. č. 1234, zapsaných na LV č. 168 pro obec a katastrální území Č. S. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Oba účastníci mají zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Na výkonu spoluvlastnických práv, zejména stavebních úpravách a rozsahu užívání se účastníci nemohou dohodnout. Údržbu a opravy nemovitostí provádí na své náklady žalobce. V domě čp. 39 se nachází v prvním poschodí dva byty, v jednom z nich bydlí matka žalobce, která nemá jinou možnost bydlení. Žalobce část domu užívá k podnikání; od roku 1994 zde má prodejnu, sklad zboží a kancelář. Vztahy mezi žalovanou a matkou žalobce nejsou dobré z důvodu probíhajících soudních sporů mezi účastníky. Žalovaná v domě od roku 1996 nebydlí, v přízemí domu užívá prostory bývalé dílny jako skladiště. Nemovitosti užívá pouze zřídka, neboť studuje v P., pracuje v N. a bydlí v R., kde se stará o svého nemocného otce. Žalobce je vlastníkem dalšího rodinného domu v Č. S., kde také bydlí. Obecná cena nemovitostí byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. J. P. ze 30. 7. 2004, a to cena domu čp. 39 s pozemky čp. 86 a příslušenstvím činí 1 950 000,- Kč, cena pozemku parc. č. 1234 činí 70 000,- Kč. Reálné rozdělení domu čp. 39 a pozemku parc. č. 86 na dvě stavebně oddělené části není možné; rozdělení pozemku parc. č. 1234 na dvě části se stejnou výměrou možné je.
Vzhledem k tomu, že nebyly tvrzeny ani prokázány žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dospěl soud prvního stupně k závěru, že je namístě toto spoluvlastnictví ve smyslu §142 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) zrušit a vypořádat. Soud dospěl k závěru, že žalobce účelněji než žalovaná může v současné době i v blízké budoucnosti nemovitosti využívat, když zde podniká. Naopak současné poměry bydlení žalované se tím nezhorší a žalovaná tak bude moci realizovat své potřeby bydlení zakoupením jiné nemovitosti za vypořádací podíl. Žalobce prokázal, že má dostatek finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze 19. 5. 2005, č. j. 20 Co 59/2005-200, rozsudek soudu prvního stupně pokud jím bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku č. 1234, zapsaného na LV č. 168 pro obec a katastrální území Č. S. u Katastrálního úřadu pro K. kraj, katastrální pracoviště Náchod, zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.), ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované vypořádací podíl 975 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV. a V.).
Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu v části, v níž žádal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 1234 zpět a žalovaná se zpětvzetím souhlasila, odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Jinak odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a považoval za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce je sice vlastníkem ještě jiné nemovitosti, v níž bydlí, ale na rozdíl od žalované v domě čp. 39 podniká a bydlí zde i jeho matka. Žalovaná sice tvrdila, že v budoucnu by chtěla v tomto domě bydlet, avšak nyní žije se svým otcem, o něhož pečuje, a s ohledem na jeho zdravotní stav lze stěží předpokládat, že by v domě mohla žít bez provedení stavebních úprav. Žalobce navíc prokázal, že má dostatek finančních prostředků na vyplacení spoluvlastnického podílu, kdežto žalovaná by si je musela vypůjčit od otce. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce předmětné nemovitosti lépe využije. Vzhledem k zastavení řízení ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 1234, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výši přiměřené náhrady, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované (odečetl cenu pozemku parc. č. 1234).
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 39 s pozemkem parc. č. 86, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm. c) OSŘ. Považuje rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, neboť odvolací soud nesprávně aplikoval §142 odst. 1 ObčZ. Podle tohoto ustanovení i stávající judikatury má soud při řešení otázky, komu ze spoluvlastníků bude věc přikázána, přihlédnout k účelnému využití věci; je-li předmětem spoluvlastnictví obytný dům, má proto zkoumat zejména, kdo dům dosud obýval, udržoval a opravoval, kdo provedl investice ke zvelebení domu a kdo je schopen a ochoten se dál starat o jeho řádnou údržbu. V případě, že se tedy jedná o bytový dům, je jedno z nejdůležitějších kritérií to, kdo dům obýval a hodlá dále užívat k bydlení. Tuto podmínku žalobce nesplňuje, neboť v domě nikdy nebydlel a bydlet nehodlá, pouze v části domu podniká. Pokud se týká investic do domu, tak stavebníky prodejny výpočetní techniky v předmětném domě byly původní majitelky, jak vyplývá z kolaudačního rozhodnutí. Jiné investice do domu prokázány nebyly. Žalované bylo ve zvelebování domu žalobcem bráněno. Žalovaná má mimo jiné v domě byt a trvalé bydliště. Pokud se zdržovala u svého otce z důvodu péče o něj, pak k bytu otce nemá žádné právo (nájemní ani vlastnické). Odvolací soud také nesprávně aplikoval §154 odst. 1 OSŘ, který stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení a §153 OSŘ, podle kterého soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Tržní cena nemovitostí byla stanovena znalcem v červenci 2004 částkou 2 020 000,- Kč a protože se ceny nemovitostí se na trhu výrazně zvýšily, měl odvolací soud nařídit aktualizaci znaleckého posudku ke dni jeho rozhodnutí. Současná cena předmětných nemovitosti ke dni zániku spoluvlastnického podílu, jak vyplývá z listin, které žalovaná předkládá, a to z vyjádření Realitní stavební kanceláře G. a znaleckého posudku zpracovaného Ing. S. Č., je 3 500 000,- Kč. Uvedený postup výrazně zvýhodnil žalobce na úkor žalované. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a aby mu věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání žalované za nedůvodné a navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
I přes formulaci rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 39 s pozemkem parc. č. 86 rozhodly soudy obou stupňů shodně. Jde tedy o potvrzující rozsudek proti němuž je dovolání přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Ustanovení §142 odst. 1 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní – nekonkrétní) hypotézou (účelné využití věci), tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§142 odst. 1 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikovaný pod C 2058/sešit 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“). V daném případě posouzení věci odvolacím soudem, kterému z účastníků příslušelo přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví z hlediska jejich účelného využití, nebylo provedeno v rozporu s §142 odst. 1 ObčZ. Dovolací soud jen dodává, že žalovaná v rubrice dovolání uvádí, že je bytem ve L. p. L., R. a že v průběhu odvolacího řízení sama žalobci navrhovala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou tak, že žalobce bude výlučným vlastníkem domu čp. 39 s pozemkem parc. č. 86 a žalovaná výlučnou vlastnicí pozemku parc. 1234.
V dané věci také není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 297, Svazek 3).
Pokud jde o námitky dovolatelky ohledně výše tržní ceny nemovitostí, pak odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku provedeného před soudem prvního stupně, proti kterému žalovaná ani v odvolacím řízení žádné námitky nevznesla. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že znalec vycházel z tržní ceny nemovitostí; závěr ohledně určení obecné ceny nemovitostí je významný jen pro danou konkrétní věc, není tu nic, co by přesahovalo její význam a mělo dopad i na jiné obdobné věci.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, přísluší žalobci vůči žalované právo na náhradu těchto nákladů. Ty jsou dány odměnou advokáta, který v dovolacím řízení - při ceně předmětu řízení 975 000,- Kč - učinil podáním vyjádření jeden úkon, částkou 46 125,- Kč /§3 odst. l, §4 odst. 2 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. l, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb./. Dále advokátovi náleží paušální náhrada hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Celkem činí náklady částku 11 610,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu