ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1169.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1169/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města K. H., zastoupeného advokátem, proti žalované L. T., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.zn. 4 C 157/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 20 Co 449/2003-74, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 20 Co 449/2003-74, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. května 2003, č.j. 4 C 157/2001-55, o povinnosti žalované vyklidit byt č. 1, I. kategorie, o velikosti 3+1, ve druhém podlaží domu čp. 133, v K. H., tak, že žalovaná je povinna tento byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 5. 2003, č.j. 4 C 157/2001-55 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 15. 10. 2001, č.j. 4 C 157/2001-17, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, č.j. 20 Co 37/2002-32, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 1, I. kategorie, o velikosti 3+1, ve 2. podlaží domu čp. 133 v K. H. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“) určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalované a všem, kdo s ní bydlí, povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, č.j. 20 Co 449/2003-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobci (vlastníku předmětného domu) nájemné a úhradu za služby za léta 1998 až 2000, že její celkový dluh vůči pronajímateli činí 138.000,-Kč, že v roce 1999 a v roce 2000 byla opakovaně v pracovní neschopnosti a pobírala nemocenské dávky, že v současné době je na mateřské dovolené s nezletilým synem M. T., narozeným 18. 2. 2000, že pobírá výživné od otce dítěte ve výši 700,-Kč měsíčně, mateřský příspěvek a sociální dávky, že v současné době platí běžné nájemné a od poloviny roku 2002 splácí dluh na nájemném ve splátkách 500,-Kč měsíčně. Soudy dovodily naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., neboť žalovaná nezaplatila nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, a na základě toho shledaly žalobu důvodnou. Zatímco soud prvního stupně vázal povinnost žalované k vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu s poukazem na její zdravotní problémy, sociální situaci, jakož i na to, že začala dluh na nájemném splácet a že spolu s dítětem potřebuje bydlet, odvolací soud podmínil vyklizovací povinnost žalované zajištěním toliko náhradního ubytování. Zaujal názor, že podle ustanovení §712 odst. 5 obč.zák. může soud v případě přivolení k výpovědi z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. vázat povinnost k vyklizení na zajištění náhradního ubytování nebo náhradního bytu za splnění dvou podmínek – že jde o rodinu s nezletilými dětmi a současně že jsou pro takovéto rozhodnutí dány důvody zvláštního zřetele hodné. Shledal, že v dané věci jsou sice splněny obě podmínky, že však odůvodňují toliko přiznání náhradního ubytování. Důvody zvláštního zřetele hodné shledal ve špatných sociálních a finančních poměrech žalované, na kterých se podílely její zdravotní problémy a v tom, že sama pečuje o nezletilé dítě; přihlédl i k tomu, že žalobce (jako obec) nebyl schopen nabídnout žalované menší a finančně méně náročný byt, ačkoliv vzhledem ke svému postavení by měl pečovat o zajištění bytových potřeb sociálně slabších obyvatel. Při úvaze o formě bytové náhrady však současně poukázal na dlouhodobé porušování základní povinnosti nájemce ze strany žalované, na značnou výši dluhu na nájemném a na souvisejících platbách, kteréžto okolnosti nelze bez důsledků pro žalovanou pominout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovená §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvody podle ustanovení „§241 písm. a) odst. 1 (míněno zřejmě §241a/) odst. 2 písm. a/, písm. b/, odst. 3 o.s.ř.“ Poukazuje na to, že odvolací soud odůvodnil změnu výroku o bytové náhradě tím, že „sice na jedné straně uznává důvody zvláštního zřetele hodné pro zajištění bytové náhrady“, tj. nepříznivé sociální, finanční, zdravotní a rodinné poměry žalované, nedostatek součinnosti pronajímatele při řešení její bytové situace, avšak ani v těchto okolnostech neshledal důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání náhradního bytu. Namítá, že „splňuje obě podmínky“, které ustálená judikatura pro přiznání této formy bytové náhrady vyžaduje (v této souvislosti odkazuje na „rozsudek NS sp.zn. 2 Cdon 71/98 ze dne 25. 11. 1997, rozsudek NS ze dne 4. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2263/99 a rozsudek ze dne 27. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000). Vyjadřuje názor, že pokud odvolací soud nedodrží postup předepsaný ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř., má to za následek, že řízení je postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přičemž poukazuje na to, že soudy vycházely z toho, že žalobce je pronajímatelem a vlastníkem předmětného domu, ačkoliv ve spise není o jeho vlastnictví domu žádný důkaz, a namítá, že téměř všechny bytové jednotky v domě byly zprivatizovány a že dům je ve spoluvlastnictví dalších osob; soudy se však aktivní legitimací žalobce nezabývaly, a to ani s přihlédnutím k tomu, že předmětný byt obsahuje příslušenství nacházející se mimo byt a k výpovědi by byl nutný souhlas ostatních spoluvlastníků domu. Dovolatelka uvádí, že si je vědoma toho, že v rámci dovolacího řízení nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, přesto však poukazuje na to, že předmětný dům je dle zápisu v katastru nemovitostí ve spoluvlastnictví více subjektů, a že žalobce proto není ve věci aktivně legitimován. Naplnění vady řízení spatřuje dovolatelka dále v tom, že výpověď z nájmu a přivolení soudu k ní nesměřovalo k příslušenství bytu, v tom že „proti návrhu je výrokováno, že byt jsou povinni vyklidit i příslušníci domácnosti“, jakož i v tom, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu není specifikován byt, který má žalovaná vyklidit. Na závěr uvádí, že „meritorně nesprávné právní posouzení a vada zásadního právního významu je, pokud s ohledem na sociální a finanční situaci žalované nebyl přiznán náhradní byt a bylo přiznáno pouze náhradní ubytování“. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka v dovolání sice uvádí, že vada řízení, která mohla mít za následek za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána i v případě, kdy odvolací soud postupuje v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř., nikterak však tuto námitku ve vztahu k měnícímu výroku napadeného rozsudku nekonkretizuje. Posuzováno dle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání, může tato námitka směřovat proti odlišnému hodnocení skutečností významných pro posouzení jejího nároku na bytovou náhradu; to je však výtka směřující proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (viz dále).
Vzhledem k tomu, že jiné obligatorně posuzované vady nebyly ve vztahu k měnícímu výroku v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový sta nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §712 odst. 5 věty první obč.zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědi pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§712 odst. 5 věta druhá obč.zák.).
Z uvedených ustanovení vyplývá, že právo na náhradní ubytování či náhradní byt může v případě skončení nájemního poměru k bytu výpovědí pronajímatele pro neplacení nájemného soud nájemci přiznat jedině za současného splnění dvou podmínek - že jde o rodinu s nezletilými dětmi a že jde o důvody zvláštního zřetele hodné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný pod C 642 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 8, na který ostatně dovolatelka poukazuje).
Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. umožňující soudu, aby vázal povinnost k vyklizení na jinou formu bytové náhrady než pouze přístřeší, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci nebylo dovoláním zpochybněno skutkové zjištění, že žalovaná neplatila nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu pod dobu tří let a že její dluh vůči pronajímateli činil 138.000,-Kč. Za tohoto stavu lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud tyto okolnosti považoval za významné při posouzení nároku žalované na bytovou náhradu v podobě náhradního bytu. Nelze totiž přehlédnout, že placení nájemného (úhrad za služby) je jednou ze základních povinností nájemce bytu, přičemž žalovaná tuto povinnost porušovala dlouhodobě, o čemž svědčí i značná výše jejího dluhu na nájemném (úhradách za služby). V této souvislosti lze poukázat na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1406/2003, který dovolací soud sdílí i v této věci, že nepříznivá finanční (sociální) situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolnosti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným pro to, aby nájemci byla v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané z důvodu neplacení nájemného, přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu.
Se zřetelem k uvedenému nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při vymezení okolností, jež jsou v dané věci z hlediska ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. podstatné.
Za tohoto stavu dovolací soud dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Ve výroku o přivolení k výpovědi, ve výroku o výpovědní lhůtě a o povinnosti žalované vyklidit byt, se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně).
Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by bylo přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka (mimo jiné) opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V dané věci však soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu (vyhověl žalobě na přivolení k výpovědi), a proto ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům nezakládá.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji též opírá dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právě tento nezpůsobilý dovolací důvod uplatňuje dovolatelka ve vztahu k potvrzujícím výrokům napadeného rozsudku, když namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu dovozuje ze skutečností, nově uváděných v dovolání a odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že se nezabýval otázkou vlastnického práva žalobce k předmětnému domu.
Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud pak dovolatelka ve vztahu k potvrzujícím výrokům namítá existenci tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolatelce.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu