ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1508.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1508/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. K., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 47/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 62 Co 401/2004-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. dubna 2004, č. j. 11 C 47/2004-13, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 7 o velikosti 4+1 s přísl. ve 4. podlaží domu č. p. 1028 v P., k. ú. Ř., N. ulice č. 60“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem v měsíci, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci „po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od zajištění přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 62 Co 401/2004-29, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) dlouhodobě a opakovaně porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatil žalobci (pronajímateli – vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné a úhrady za služby za období od prosince 2000 do srpna 2003 ve výši 181.378,- Kč, že uznáním dluhu a dohodou o splátkách ze dne 12. dubna 2002 výslovně prohlásil, že k tomuto dni dluží žalobci na nájemném částku 101.866,- Kč a na poplatcích z prodlení částku 85.124,- Kč, přičemž se současně zavázal celý dluh uhradit ve sjednaných splátkách nejpozději do 30. dubna 2006, že však tuto dohodu nerespektoval a že ke dni 13. prosince 2004 již dosahoval jeho dluh z tohoto titulu částky 304.434,- Kč. Na tomto skutkovém základě především dovodily, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Dále také dovodily, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť nezjistily žádné okolnosti svědčící pro takový závěr a žalovaný tímto způsobem své povinnosti nájemce bytu porušoval dlouhodobě (nájemné neplatil po dobu delší než 26 měsíců). Vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázaly s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. na zajištění přístřeší proto, že pro poskytnutí bytové náhrady v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. nezjistily žádné důvody zvláštního zřetele hodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu“, tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Jde-li o uplatněné dovolací důvody, výslovně odkázal na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř. Z důvodů v dovolání zmíněných především obsáhle polemizoval se způsobem, jakým oba soudy hodnotily důkazy, na nichž své rozhodnutí založily, podrobně se vyjádřil ke svým sociálním poměrům, zdůraznil, že soudy neprováděly žádné dokazování ohledně nezletilých dětí žijících v předmětném bytě, a poukázal rovněž na ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř., podle něhož v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než byly účastníky navrhovány. Současně soudům vytkl neprovedení jím specifikovaných důkazů a uvedl, že je „romského původu, práva neznalý a s ohledem na jeho vyjadřování a vnímání byla pro něj pozice u odvolacího soudu značně ztížena“. Dále namítl, že „nebyl předvolán řádně k ústnímu jednání u soudu I. stupně, neboť bylo doručeno fikcí, když on v rozhodné době pobýval mimo doručovací místo“. Poté zdůraznil, že nájemné a úhrady za služby neplatil pouze „z důvodu sociální tísně“. Má rovněž za to, že by se jeho rodina dostala vyklizením bytu do přístřeší „do velmi složité osobní situace, která by měla zásadní negativní dopady na nezletilé děti (tři nezletilé děti ve věku do pěti let a další v dovolání vyjmenované nezletilé děti žijící v předmětném bytě), které jsou jaksi bez viny na situaci, která nastala“. Uvedl, že u něj nemohly být „splněny podmínky pro výpověď z nájmu dle §711 odst. 1 písm. d), při posouzení §3 občanského zákoníku“. Podle jeho názoru měly soudy obou stupňů „žalobě buď zcela nevyhovět, anebo, pokud by jinak nebylo možné, pak měly vázat vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. prosince 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly), resp. také zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. (námitkou, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Dovolatel však přehlédl, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 1, 3 o.s.ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost. Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se sociální situace žalovaného je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým novotám uplatněným v tomto ohledu až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž – mimo jiné – rovněž na závěrech, že výpověď z nájmu bytu (podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy a že vyklizovací povinnost žalovaného z bytu lze vázat – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – pouze na poskytnutí přístřeší, neboť pro účely bytové náhrady v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) nebyly zjištěny žádné důvody zvláštního zřetele hodné (nebyl tudíž naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných). Následně zmíněné právní závěry, jejichž správnost byla dovoláním napadena, by proto mohly činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Především je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě pro žalovaného (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) je pak výrazem standardní judikatury. Pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než přístřeší nepostačí, že vyklizovaný nájemce nemá jinou možnost bydlení a že v bytě s ním bydlí nezletilé děti, jak – vzhledem k obsahu dovolání – mylně předpokládá žalovaný. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, uveřejněném v příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, totiž dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, z 26. září 2001, sp. zn. 26 Cdo 1386/2000, z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1888/2000, z 9. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1570/2004, a z 27. července 2005, sp. zn. 26 Cdo 530/2005.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 150 a §151 odst. 1 o.s.ř. a žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení (nákladů vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání) nepřiznal, a to s ohledem na to, že pro výsledek řízení ve věci nemělo vyjádření k dovolání – vzhledem k jeho obsahu – žádný praktický význam.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu