ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1836.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1836/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované I. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 96/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2004, č. j. 11 Co 700/2003-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. července 2003, č. j. 17 C 96/2002-94, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost, aby do šedesáti dnů od právní moci rozsudku vyklidila „byt č. 75, I. kat., o velikosti 3+1, ve 13. podlaží domu č. p. 3036, or. č. 1B, v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že ohledně předmětného bytu uzavřeli P. N. jako převodce a člen SBD H. (dále jen „bytové družstvo“) a žalobce jako nabyvatel dne 22. prosince 2000 smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „smlouva ze dne 22. prosince 2000“) a že smlouvu ze dne 22. prosince 2000 předložil žalobce bytovému družstvu v únoru 2001. Soud prvního stupně pak především dovodil, že k převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu dochází v okamžiku uzavření příslušné dohody (dohody ve smyslu §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném v době uzavření smlouvy ze dne 22. prosince 2000 – dále jen „obch. zák.“), tj. v okamžiku, kdy se smluvní strany shodly na jejím obsahu. Poté – s přihlédnutím ke skutkovému zjištění týkajícímu se uzavření smlouvy ze dne 22. prosince 2000 – rovněž dovodil, že v okamžiku uzavření smlouvy ze dne 22. prosince 2000 přešla na žalobce členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu a že žalobce se stal nájemcem předmětného bytu; proto žalobě na vyklizení bytu vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 11 Co 700/2003-118, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně týkajícím se uzavření smlouvy ze dne 22. prosince 2000 mezi P. N. jako převodcem a členem bytového družstva a žalobcem jako nabyvatelem. Po opakování některých důkazů provedených již soudem prvního stupně však vzal také za prokázáno, že krátce na to (4. ledna 2001) tentýž P. N. (opět jako převodce a člen bytového družstva) uzavřel ohledně předmětného bytu dohodu o převodu členských práv a povinností s M. H. jako nabyvatelem, že dne 29. ledna 2001 uzavřel ohledně předmětného bytu M. H. jako převodce a člen bytového družstva dohodu o převodu členských práv a povinností s J. a D. N. jako nabyvateli, že dne 29. listopadu 2001 uzavřeli ohledně předmětného bytu J. a D. N. jako převodci a společní členové bytového družstva a žalovaná jako nabyvatelka dohodu o převodu členských práv a povinností (dále jen „dohoda ze dne 29. listopadu 2001“), že uvedené dohody o převodu členských práv a povinností, vyjma smlouvy ze dne 22. prosince 2000, byly předloženy bytovému družstvu, že na podkladě takto předložených dohod o převodu členských práv a povinností uzavřelo bytové družstvo ohledně předmětného bytu s každým nabyvatelem nájemní smlouvu, že nájemní smlouva mezi bytovým družstvem a žalovanou byla uzavřena dne 10. prosince 2001 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 10. prosince 2001“), že podle nájemní smlouvy ze dne 10. prosince 2001 šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou od 29. listopadu 2001 a že žalobce zjistil, že byt užívá žalovaná, až v době, kdy předložil bytovému družstvu smlouvu ze dne 22. prosince 2000. Odvolací soud především dovodil, že „orgánům družstva nepřísluší rozhodování o převodu členských práv a povinností“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však rovněž dovodil, že k převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu dochází až na základě právní skutečnosti stanovené zákonem (ustanovením §230 obch. zák.), tj. předložením smlouvy o převodu členství příslušnému bytovému družstvu nebo v okamžiku, kdy bytové družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství. Splněním těchto podmínek vzniká bytovému družstvu povinnost zapsat nového nabyvatele do seznamu svých členů (zde odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 197/99). Podle odvolacího soudu nabývá tedy dohoda o převodu členských práv a povinností účinnosti za splnění podmínek normovaných ustanovením §230 obch. zák. a nabyvateli členství tím vzniká právo na uzavření nájemní smlouvy. Nabyla-li dohoda ze dne 29. listopadu 2001 – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – účinnosti dříve než smlouva ze dne 22. prosince 2000, resp. nenabyla-li smlouva ze dne 22. prosince 2000 účinnosti vůbec, nelze podle odvolacího soudu žalobě na vyklizení bytu (pro nedostatek aktivní legitimace žalobce) vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání namítl, že „v rozporu s provedenými důkazy odvolací soud konstatuje, že předmětnou smlouvu předložil SBD H. až v listopadu 2001, od kdy byt užívá žalovaná, ačkoli bylo v řízení prokázáno výpověďmi svědků, že smlouvu na družstvo předložil v únoru 2001 tak, jak konstatoval prvostupňový soud“. Dále uvedl, že pro výsledek sporu je rozhodující výklad ustanovení §230 obch. zák., a pokračoval, že citované ustanovení řeší vztah mezi nabyvatelem a bytovým družstvem („… členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy …“) a nikoli vztah mezi převodcem a nabyvatelem, jak dovodil odvolací soud. Podle jeho názoru ze zákona nevyplývá povinnost účastníků oznamovat uzavření dohody bytovému družstvu; naopak zákon výslovně stanoví, že dohoda nepodléhá souhlasu orgánů bytového družstva. Vzhledem k uvedenému má dovolatel za to, že byla-li smlouva ze dne 22. prosince 2000 uzavřena dříve než dohoda ze dne 29. listopadu 2001, přešla členská práva a povinností spojené s členstvím v bytovém družstvu na něj (uzavřením smlouvy ze dne 22. prosince 2000); tím mu podle jeho názoru „tedy vzniklo i právo na uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu“. Dovolatel zastává názor, že rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 197/99, „řeší jinou problematiku a předmětu řízení se dotýká pouze okrajově“. Je rovněž přesvědčen, že „přijetí výkladu ustanovení §230 obchodního zákoníku vyjádřené rozhodnutím odvolacího soudu by ve své podstatě znamenalo vynucování zákonem nestanovených úkonů, které by směřovaly k nabývání práv a povinností“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení soudu.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a zdůraznila, že bez splnění podmínky normované ustanovením §230 obch. zák. by v praxi docházelo k naprostému chaosu, k nepřehlednosti v členských vztazích a bytová družstva by ztratila přehled o tom, kdo jejich byty užívá. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. března 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) –uplatnil vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Jak je výše uvedeno, žalobce v dovolání namítl, že „v rozporu s provedenými důkazy odvolací soud konstatuje, že předmětnou smlouvu předložil SBD H. až v listopadu 2001, od kdy byt užívá žalovaná, ačkoli bylo v řízení prokázáno výpověďmi svědků, že smlouvu na družstvo předložil v únoru 2001 tak, jak konstatoval prvostupňový soud“. Žalobci lze přisvědčit v tom, že podle skutkového zjištění soudu prvního stupně předložil smlouvu ze dne 22. prosince 2000 bytovému družstvu v únoru 2001. Pro úplnost zbývá dodat, že pro soud prvního stupně nešlo – vzhledem k právnímu názoru, který zaujal – o právně významné skutkové zjištění. Nelze se však již ztotožnit s žalobcovou dovolací námitkou, že odvolací soud vzal za zjištěno, že smlouvu ze dne 22. prosince 2000 bytovému družstvu předložil „až v listopadu 2001“. Z napadeného rozsudku totiž vyplývá, že odvolací soud učinil v tomto ohledu pouze skutkové zjištění, že žalobce zjistil, že byt užívá žalovaná, až v době, kdy předložil bytovému družstvu smlouvu ze dne 22. prosince 2000. Z uvedeného vyplývá, že žalobce v dovolání zpochybnil správnost „neexistujícího“ skutkového zjištění. V dovolacím řízení však nelze – logicky vzato – správnost takového „skutkového zjištění“ přezkoumat. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na (předběžné) otázky, zda ustanovení §230 obch. zák. řeší vztah mezi nabyvatelem členství a bytovým družstvem (nikoli tedy vztah mezi převodcem a nabyvatelem členství) a zda k převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na žalobce došlo již uzavřením smlouvy ze dne 22. prosince 2000, a dále na otázku, zda žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován.
S dovolatelem lze – vzhledem ke znění ustanovení §230 obch. zák. – souhlasit v názoru, že převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu nepodléhá souhlasu orgánů družstva a že citované ustanovení řeší – s ohledem na slovní spojení „… na nabyvatele ve vztahu k družstvu …“ – vztah mezi nabyvatelem členství a bytovým družstvem.
Smlouvu o nájmu družstevního bytu s nabyvatelem členství (podle dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) uzavírá jako pronajímatel a vlastník bytu bytové družstvo; proto je rozhodující okamžik účinnosti dohody, tedy okamžik dovršení převodu (v ustanovení §230 větě druhé obch. zák. je užito termínu „přecházejí“) členských práv a povinností spojených s členstvím právě ve vztahu k (bytovému) družstvu. K tomu dochází podle §230 věty druhé a třetí obch. zák., tj. podle ustanovení, které, a to i vzhledem k jednoznačnému znění, nečiní v soudní praxi žádné výkladové problémy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 197/99, uveřejněný pod č. 15 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. rozhodnutí, na něž správně odkázal odvolací soud, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 19. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1933/2000, a z 22. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1243/2003), předložením (platné) smlouvy bytovému družstvu, popřípadě písemným oznámením člena o převodu členství s písemným souhlasem nabyvatele; tím je proces převodu členských práv a povinností dovršen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2001, sp. zn. 29 Cdo 2995/2000).
V naznačených souvislostech však nelze přehlédnout, že v usnesení ze dne 17. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 298/2001, uveřejněném pod C 1490 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že smlouva o převodu nemovitosti, kterou převodce převedl na určitou osobu, ačkoliv stejnou nemovitost předtím již převedl na jinou osobu, může být neplatná z důvodu, že se příčí dobrým mravům, i když ke vkladu vlastnického práva podle v pořadí druhé převodní smlouvy došlo dříve, než se tak mohlo stát ohledně smlouvy uzavřené jako první. Dovolací soud se i v této věci s uvedeným právním závěrem ztotožňuje; tento názor je využitelný i pro právní vztahy týkající se smluv o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu.
V projednávané věci žalobce v řízení ani netvrdil, že by byl nájemcem předmětného bytu; v dovolání pouze uvedl, že uzavřením smlouvy ze dne 22. prosince 2000 mu „tedy vzniklo i právo na uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu“. Za této situace lze – vzhledem k výše uvedené judikatuře – pokládat za správný názor, že žalobce není v dané věci aktivně věcně legitimován, a proto nelze jeho žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhovět. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl tedy užit opodstatněně.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu