ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2473.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2473/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně M. P., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. K. a 2) D. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 224/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č. j. 28 Co 181/2004-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 2. 2004, č.j. 14 C 224/2003-22, zamítl žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu žalovaných č. 1, I. kategorie, sestávajícího se ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím v I. podlaží domu č.p. 150 v J. ulici (dále jen „byt“), v obci T., a v části, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 15.434,- Kč s 8% úrokem od podání žaloby do zaplacení, řízení zastavil; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně řízení o uložení povinnosti zaplatit částku 15.434,- Kč s příslušenstvím zastavil v důsledku zpětvzetí žaloby v této části. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní, jimž svědčí společný nájem bytu manžely, sice naplnili znaky §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť hrubě porušili svoje povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že nezaplatili za nájemné a služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, že však přesto nejsou dány předpoklady pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Žalovaní totiž úhradu dluhu provedli ještě před převzetím žaloby a byť tato skutečnost sama o sobě nemůže mít vliv na důvodnost žaloby, soud prvního stupně v projednávané věci přihlédl k tomu, že žalovaní bydlí v bytě dlouhodobě, žalovaný byl u právního předchůdce žalobkyně dlouhou dobu zaměstnán a žalovaní jinou možnost bydlení nemají. Za této situace by podle soudu prvního stupně bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. přivolit k výpovědi z nájmu bytu. Pokud šlo o předcházející řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ze dne 30. 1. 2001, tak zjištěný skutkový stav nebyl totožný, neboť žalovaní tehdy dlužné nájemné zaplatili až po převzetí výpovědi.
K odvolání žalobkyně věc přezkoumal Krajský soud v Praze (odvolací soud), který rozsudkem z 18. 5. 2004, č.j. 28 Co 181/2004-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po provedení doplňujícího výslechu žalovaných zjistil, že žalovaní dluh na nájemném po podání žaloby zaplatili a platí ho řádně i nadále, že žalovaný byl u právního předchůdce žalobkyně 20 let v pracovním poměru, že onemocněl nemocí z povolání, proto byl přeřazen na jinou práci a v současné době je z tohoto důvodu v částečném invalidním důchodu, že invalidní důchod ve výši 4.500,- Kč měsíčně mu byl doplacen zpětně a z této částky a za pomoci půjčky bylo žalobkyni zaplaceno dlužné nájemné, že příjem žalovaného z pracovního poměru je 6.000,- Kč, že žalovaná je rovněž výdělečně činná, že u žalovaných žije syn s družkou a dítětem a že nájemné žalovaní neplatili, neboť v té době nebyl žalovanému ještě zpětně doplacen invalidní důchod a splácel půjčku na zaplacení předchozího dluhu na nájemném. Odvolací soud všechny tyto skutečnosti zohlednil s tím, že u žalovaných je s ohledem na současné stabilní měsíční příjmy záruka, že budou i nadále nájemné a služby spojené s užíváním bytu řádně platit. Současně však upozornil, že neplacení nájemného je hrubým porušením nájemní smlouvy, pro které lze dát výpověď z nájmu, že použití §3 odst. 1 obč. zák. je výjimečné a přichází v úvahu jen tehdy, bylo-li dlužné nájemné zaplaceno, nadále je placeno řádně a jsou tu vážné (především sociální) důvody, pro které nájemné nemohlo být placeno. Proto zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu potvrdil.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, aniž uvedla, z čeho dovozuje jeho přípustnost a v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Poukázala na to, že se již jednou domáhala přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu ze dne 20. 1. 2001, avšak už tehdy odvolací soud žalobě s odvoláním na dobré mravy nevyhověl, nicméně upozornil žalované, že při dalším neplacení jim dobré mravy svědčit nebudou. V projednávané věci odvolací soud konstatoval, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán, přesto nelze opomenout, že žalovaný dlouhodobě pracoval u právního předchůdce žalobkyně, kde získal nemoc z povolání. Odvolací soud však tyto skutečnosti zohlednil pouze na základě tvrzení žalovaného, která nebyla nikterak prokázána. Žalovaný v jiném sporu, který vedl a v němž neuspěl, neprokázal, že nemocí z povolání trpí. Důkaz rozhodnutím z tohoto řízení však nebyl proveden, ač se tak dle dovolatelky mělo stát. Odvolací soud opakovaně aplikoval institut dobrých mravů, který však použil pouze ve vztahu k žalovaným. Podle dovolatelky tedy odvolací soud věc též nesprávně právně posoudil. Proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Pokud dovolatelka napadá nesprávnost zjištěného skutkového stavu, která spočívá v tom, že v řízení nebyl prokázán původ nemoci žalovaného vzniklé (podle tvrzení žalovaného) u právního předchůdce žalobkyně jako nemoc z povolání, lze uzavřít, že námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, i kdyby byla opodstatněná, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., která je teprve zvažována. Přestože dovolatelka výslovně namítá i nesprávné právní posouzení otázky dobrých mravů, tak podle obsahu dovolání ve skutečnosti brojí především proti skutkovému stavu, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil, když zamítnutí žaloby odůvodnil odkazem na nemoc z povolání žalovaného a sociální situaci žalovaných, tedy na skutečnosti, které podle dovolatelky v řízení prokázány nebyly. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení již nemůže měnit, a skutková námitka je tedy způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.
Stejně tak je bez významu námitka, že nebyl proveden důkaz rozsudkem ve věci, v níž žalovaný neuspěl s tvrzením o nemoci z povolání, neboť jde o námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, taková vada však, jak již bylo řečeno, přípustnost dovolání nezakládá a lze k ní přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání jinak (z jiného důvodu) přípustné.
Pokud dovolatelka závěr odvolacího soudu zpochybňovala poukazem na okolnosti uváděné v dovolání (a přikládala jim jiný význam než odvolací soud), je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, nebo usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2005
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu