ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2545.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2545/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) J. R. a b) J. R., zastoupených advokátem, proti žalované E. c. m., zastoupené advokátkou, o splnění povinnosti pronajímatele, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 45/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2004, č.j. 64 Co 515/2003-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám její zástupkyně advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 1. 2003, č.j. 17 C 45/2002-48, uložil žalované povinnost zajišťovat v obvyklém otopném období řádné vytápění bytu č. 5 o velikosti 1+1 s celkovou podlahovou plochou 53,92 m2 nacházejícího se ve 3. podlaží domu č.p. 1089 na pozemku parc. č. 6995 v k.ú. P.-J. p. (dále jen „předmětný byt“), a to do tří dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalovaná je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalobci užívají předmětný byt od roku 1989, že „smlouvou o domovnictví“ ze dne 6. 12. 1989 (dále „smlouva ze dne 6. 12. 1989“ nebo „smlouva“) se žalobci zavázali vykonávat v domě, v němž se nalézá předmětný byt, údržbářské práce, úklid a topení v kotelně a žalovaná se zavázala, že jim poskytne za tyto práce užívání bytu včetně otopu bez placení nájemného, že účastníci se ve smlouvě též dohodli, že v případě vypovězení této smlouvy uvolní žalobci předmětný byt do dvou měsíců po ukončení domovnictví, že ke smlouvě byl dne 9. 12. 1993 uzavřen dodatek modifikující ujednání o rozsahu vykonávaných prací a úhradě za užívání bytu, že dopisem ze dne 20. 11. 1996 žalovaná smlouvu vypověděla ke dni 31. 1. 1997, že žalovaná poté opakovaně avšak bezvýsledně vyzývala žalobce k vyklizení bytu a že dne 24. 10. 1999 přestala předmětný byt vytápět, proto jej nadále užívá jen žalobce bez manželky a dětí. S odkazem na právní úpravu hospodaření s byty účinnou před 1. 1. 1992 soud prvního stupně dovodil, že uzavřením smlouvy o domovnictví ze dne 6. 12. 1989 nedošlo ke vzniku práva osobního užívání předmětného bytu, neboť mu nepředcházelo rozhodnutí příslušného národního výboru a užívání předmětného bytu se opíralo pouze o souhlas žalované jako vlastníka objektu s tímto bytem. Nicméně podle právní úpravy vzniku nájmu účinné v letech 1992 až 1994, která nevyžadovala písemnou formu smlouvy, s ohledem na chování obou stran soud prvního stupně dovodil, že žalobcům vznikl nájem předmětného bytu konkludentně. Za tohoto stavu je žalovaná jako pronajímatel podle §687 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) povinna zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, včetně vytápění, a proto soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalobců pak Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 1. 2004, č.j. 64 Co 515/2003-73, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zajišťovat v obvyklém otopném období řádné vytápění předmětného bytu; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením otázky vzniku práva osobního užívání předmětného bytu soudem prvního stupně, neboť v projednávané věci nemohlo dojít k platnému uzavření dohody o užívání předmětného bytu, jestliže takové dohodě nepředcházel administrativní akt – rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991. V souzené věci šlo nepochybně o stav, kdy se žalobci do předmětného bytu nastěhovali bez rozhodnutí příslušného národního výboru o jeho přidělení. Protože jim ke dni účinnosti novely občanského zákoníku účinné od 1. 1. 1992 nesvědčilo právo osobního užívání předmětného bytu, nemohlo jim podle přechodného ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. vzniknout ani právo nájmu bytu. Odvolací soud však nesdílel právní názor soudu prvního stupně, že žalobcům vzniklo právo nájmu předmětného bytu konkludentně na základě chování žalované spočívajícího v předepisování nájemného a záloh na služby k tomuto bytu. Požadavek zaplacení těchto úhrad je totiž odůvodněn i z pohledu zásady bezdůvodného obohacení, které by vzniklo bezplatným užíváním předmětného bytu. Navíc účastníci si ve smlouvě ze dne 6. 12. 1989 (a nic na tom nezměnil ani dodatek ze dne 9. 12. 1993) sjednali pro případ jejího vypovězení povinnost uvolnit předmětný byt do dvou měsíců po ukončení domovnictví. Smlouva o domovnictví byla v listopadu 1996 vypovězena a žalobci byli současně vyzváni k uvolnění bytu. Ze zjištěného skutkového stavu odvolací soud nedovodil takový projev vůle ze strany účastníků, který by vedl po novele občanského zákoníku účinné od 1. 1. 1992 k založení nového nájemního poměru. Okolnosti, za nichž žalobci předmětný byt užívali, však odvolací soud posoudil jako jeho přenechání za účelem výkonu domovnických prací, tedy k dočasnému užívání podle §397 a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991. K jeho zániku pak došlo ukončením smlouvy o výkonu domovnických prací, přičemž bytová náhrada za dočasné užívání nepřísluší, neboť si ji účastníci nesjednali. Protože žalobcům nesvědčí ani právo bydlení do zajištění bytové náhrady, nejsou oprávněni požadovat po žalované plnění povinností, které by vyplývaly z jejího postavení pronajímatele.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod pak uplatňují nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), které spočívá v závěru odvolacího soudu, že neexistence rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 způsobuje neplatnost dohody o užívání bytu. Podle názoru dovolatelů, mělo citované ustanovení význam pouze v tom, že zakládalo občanovi právo na uzavření dohody o užívání bytu a možnost vymáhat jej i soudně, pokud by příslušná organizace odmítla takovou dohodu uzavřít. Z dikce §154 odst. 1 obč. zák. v tehdejším znění dle názoru dovolatelů nevyplývalo, že by vydání rozhodnutí o přidělení bytu podmiňovalo platnost dohody o užívání bytu. Žalobci začali předmětný byt užívat na základě souhlasu žalované, tj. ústně uzavřené dohody o užívání bytu. Z jednání žalované nelze mít pochybnosti, že se sama považovala za pronajímatele, neboť předpisy úhrad nájemného byly žalobcům zasílány ještě v červnu 1998, ačkoli již v listopadu 1996 žalovaná vypověděla smlouvu o domovnictví ze dne 6. 12. 1989, na kterou odkazuje odvolací soud jako na důkaz, který má zpochybňovat vůli žalované o přenechání předmětného bytu do nájmu žalobcům. Rovněž žádný důkaz nesvědčí závěru odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky vznikla dohoda o dočasném užívání nemovitosti nebo její části, neboť od počátku vztahu mezi účastníky šlo o užívání předmětného bytu. Jestliže tedy žalobcům vzniklo právo nájmu konkludentně, jsou také aktivně legitimováni k zahájení řízení o splnění povinnosti pronajímatele. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že nakládání s byty v budovách církví je upraveno v §73 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále jen „zákon o hospodaření s byty“) ještě přísněji než obecná úprava v občanském zákoníku v rozhodném znění, neboť rozhodnutí příslušného národního výboru o přidělení bytu v budovách církví podléhalo ještě souhlasu okresního národního výboru. Podle §41 citovaného zákona bylo sankcí za užívání bytu bez rozhodnutí o jeho přidělení vydání rozhodnutí národního výboru o povinnosti se z bytu vystěhovat. Pokud se týká úhrady „nájemného“, ztotožňuje se žalovaná se závěry odvolacího soudu, že na straně žalobců vznikla povinnost za užívání předmětného bytu platit náhradu za toto užívání, i když z jiného právního titulu než nájemné. Proto žalovaná navrhuje dovolání jako bezdůvodné odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tj. ve výroku o uložení povinnosti pronajímatele zajišťovat v obvyklém otopném období řádné vytápění bytu.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Podle obsahu dovolání je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci nejsou aktivně legitimováni k uplatnění sporného nároku.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení §154 odst. 1 obč. zák ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“) rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem vznikne občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu.
Ustanovení §155 odst. 1 obč. zák. před novelou stanoví, že právo užívat byt vznikne dohodou o odevzdání a převzetí bytu sjednanou mezi organizací a občanem.
Nemovitost nebo její část lze ve smyslu §397 obč. zák. před novelou dohodou přenechat jinému k dočasnému užívání. Ten, jemuž byla nemovitost k dočasnému užívání přenechána, smí ji užívat jen dohodnutým způsobem, a není-li nic dohodnuto, obvyklým způsobem odpovídajícím účelu, kterému nemovitost slouží. Za užívání lze dohodnout přiměřenou náhradu.
Podle §663 odst. 1 obč. zák. po novele pronajímatel přenechává věc za úplatu nájemní smlouvou nájemci, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.
Ustálená soudní praxe (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1793/2003, a ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97) se v minulosti již opakovaně vyjádřila k otázce vzniku práva osobního užívání tak, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu (a vzniku práva osobního užívání bytu) je rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu podle ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. před novelou, jímž byl byt přidělen občanovi bez určení doby užívání. Podle §154 odst. 1 obč. zák. před novelou, které je nutno aplikovat (srov. §868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992), rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná) vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu; na základě této dohody pak vzniklo podle §155 odst. 1 obč.zák. před novelou právo osobního užívání bytu. Dohoda uzavřená bez rozhodnutí o přidělení bytu byla vzhledem k ustanovení §39 obč.zák. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555).
Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k právnímu závěru (k tomu viz rozsudek ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2138/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura 10/2001 pod poř. č. 120, rozsudek ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 894/2001), že za situace, kdy občanský zákoník ve znění citované novely již právní vztah dočasného užívání nemovitosti výslovně neupravuje, je třeba použít ustanovení upravující vztah obsahem i účelem nejbližší (§853 obč. zák.). Tím je - za předpokladu, že za přenechání nemovitosti do dočasného užívání byla sjednána úplata - právní vztah nájmu ve smyslu ustanovení §663 a násl. obč. zák., neboť jeho obsahem je též přenechání věci do užívání jinému, dočasně a za úplatu, nikoliv vztah nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§685 a násl. obč. zák. (ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve svém rozhodnutí z 9.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97).
Doba nájemního poměru sjednaného na dobu určitou může být dohodnuta nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, ale i tak, že dobu trvání nájemního poměru lze vázat na konkrétní datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že tato skutečnost nastane. Případně lze též dobu trvání nájemního poměru sjednat kom binací určitého časového období a objektivně zjistitelnou skutečností, od níž dohodnuté časové období počíná běžet (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003).
Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem nutně předpokládá, že zde byl – v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 – dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému nemovitosti jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele však nelze usoudit z jejich mlčení, z pouhé dlouhodobosti užívání předmětného bytu popřípadě z toho, že vlastník požaduje za užívání úplatu (byť by ji označoval jako „nájemné“). Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích z 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, z 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003 a z 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004, a sdílí jej i v projednávané věci.
Při aplikaci uvedených závěrů na danou věc nutno dovodit, že k 1. 1. 1992 se dočasné užívání předmětného bytu založené smlouvou ze dne 6. 12. 1989, transformovalo na nájemní vztah ve smyslu §663 a násl. obč. zák. po novele. Podle uvedené smlouvy byl předmětný byt přenechán na dobu výkonu domovnických prací, tedy na dobu určitou. Vypovězením smlouvy o domovnictví v listopadu 1996 zanikl právní důvod užívání předmětného bytu, jímž od 1. 1. 1992 bylo právo nájmu žalobců k tomuto bytu. Pokud žalovaná účtovala žalobcům i nadále úhradu za (již neoprávněné) užívání bytu a služby s tím spojené, činila tak zjevně proto, aby na straně žalobců nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Konkludentní uzavření smlouvy o nájmu bytu na dobu neurčitou vylučuje již sama existence smlouvy ze 6. 12. 1989, v němž je vůle účastníků o vázanosti trvání užívání bytu na výkon tam specifikovaných prací pro žalovaného jednoznačně vyjádřena. Není důvodná ani námitka zpochybňující posouzení vztahu mezi účastníky jako přenechání nemovitosti (její části) k dočasnému užívání dle §397 obč. zák před novelou s poukazem na to, že předmětem vztahu byl byt, neboť v právní teorii ani v soudní praxi nebylo nikdy pochyb, že byt je částí nemovitosti a může být předmětem přenechání k dočasnému užívání (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl II., str. 419 a násl., stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1964 Cpj 143/64, uveřejněné ve sborníku Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 290). Nejvyšší soud se tak ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobci nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby na splnění povinnosti pronajímatele bytu, neboť nemají postavení nájemců bytu a nesvědčí jim ani právo bydlení do zajištění bytové náhrady. Odvolací soud vyšel v otázce bytové náhrady ze správné úvahy, že žalobci si ji ve smlouvě nesjednali, a lze dodat, že nevyplývá ani ze zákona. O rozpor s dobrými mravy v projednávané věci nejde, neboť žalobci byli z obsahu smlouvy seznámeni s následky jejího vypovězení.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelům nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšné dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalované. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu