ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.477.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 477/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce A. F., zastoupeného advokátem, proti žalované M. L., zastoupené advokátem, o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 128/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2004, č. j. 28 Co 155/2004-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, č.j. 8 C 128/2002-42, přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 2 o kuchyni, pokoji a příslušenství v 1. patře, domu č.p. 336, v P., katastrální úřad N.“ (dále jen „předmětný byt“), kterou dal žalobce žalované, určil, že nájem tohoto bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, dále žalované uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce v řízení prokázal, že předmětný byt potřebuje k uspokojení bytových potřeb svých a své manželky. Vilu v P. (dále jen „vila“), v níž doposud bydlí, totiž žalobce daroval v roce 1999 svému synovi, který žije s rodinou v zahraničí a jeho návrat je přitom vázán na její uvolnění. Protože žalobce vlastní obytný dům, v němž se nachází předmětný byt, a chce v tomto bytě i bydlet, přičemž toto jeho právo není omezeno tím, zda nájemce takového bytu (žalovaná) byt užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou nebo neurčitou, přivolil soud prvního stupně k výpovědi z nájmu bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 5. 2004, č.j. 28 Co 155/2004-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil s tím, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu, dále změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu bylo v řízení správně zjištěno postavení žalobce jako pronajímatele předmětného bytu, ke kterému žalované svědčí nájemní právo, stejně jako skutečnost, že žalobce (ani jeho manželka) nebyli v době rozhodování soudu vlastníky jiné nemovitosti, kromě té, v níž se nachází předmětný byt. Protože výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je dán všude tam, kde pronajímatel nejen nemá vlastní byt, popřípadě bydlí v bytě o menší podlahové ploše nebo v bytě hůře vybaveném, ale i tam, kde vlastník chce realizovat své vlastnické právo, shledal i odvolací soud skutkovou podstatu uplatněného výpovědního důvodu za naplněnou. Odvolací soud neshledal výkon práva žalobce rozporným s dobrými mravy, který žalovaná odůvodnila poukazem na řadu v minulosti vedených sporů mezi účastníky a zdravotním stavem manželky žalobce, který neodpovídá kvalitě předmětného bytu, zejména ve srovnání s jejich dosavadním bydlením ve vile. K námitce žalované, že žalobce činí toliko účelové kroky směřující k uvolnění předmětného bytu, odvolací soud odkázal na ustanovení §711 odst. 5 obč. zák., který řeší situaci, kdy pronajímatel bez vážných důvodů nevyužil vyklizeného bytu k účelu, pro který soud k výpovědi přivolil. Výrok o formě bytové náhrady byl pak změněn s poukazem na §712 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., vyjadřuje přesvědčení, že napadený rozsudek má ve věci samé zásadní právní význam, a uplatněný dovolací důvod podřazuje ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatelka opakuje skutečnosti, pro které považuje výkon práv žalobce za rozporný s dobrými mravy. Namítá, že nebyl proveden navrhovaný důkaz ke zjištění stavebně technického a dispozičního řešení vily, ze kterého by vyplynula skutečnost, že se jedná o dvougenerační dům se dvěma byty, což by vyvrátilo závěr o potřebě žalobce řešit bytovou situaci v souvislosti s návratem syna ze zahraničí a s darováním vily. Zdůrazňuje, že již z darovací smlouvy, kterou bylo převedeno vlastnické právo k vile z žalobce na jeho syna, vyplývá závazek, podle kterého jak žalobce, tak jeho syn budou ve vile bydlet. Žalovaná opakovaně namítala, že zdravotní stav manželky žalované odporuje kvalitě předmětného bytu, který je umístěn v patře v domě bez výtahu a je pro nepohyblivého člověka prakticky nepřístupný. Soudy obou stupňů posoudily důkazy toliko formálně a tím, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy, byla žalovaná zkrácena na svých procesních právech. Za nesprávný pokládá dovolatelka i odkaz odvolacího soudu na §711 odst. 5 obč. zák., který upravuje možný postup nájemce v případě, že pronajímatel nevyužije vyklizeného bytu, neboť za situace, že lze již předpokládat jeho aplikaci, by bylo v rozporu s dobrými mravy k výpovědi z nájmu bytu přivolit. Navíc žalobce původně v žalobě lživě uvedl, že bydlí v pronajatém bytě, přičemž posléze svoje tvrzení v rámci účastnické výpovědi změnil tak, že bydlí ve vile, kterou daroval synovi. Žalovaná podáním ze dne 17. 4. 2005 doplnila dovolání o tvrzení, že žalobce po nabytí právní moci rozsudku soudu prvního stupně podal žalobu na určení, že žalované se bytová náhrada nepřiznává z důvodu změny poměrů na její straně (sp. zn. 12 C 196/2004). Dovolatelka dále uvádí, že žalobce se ze stejných důvodů soudí s více nájemníky a dopisem adresovaným paní R. dokládá, že žalobce předmětný byt nikdy neměl v úmyslu užívat. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, poté zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se soudy obou stupňů měly dopustit tím, že v řízení neprovedly důkaz ohledně stavebně technického stavu vily, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že soudy obou stupňů tím, že z okolností namítaných dovolatelkou (stavebně technické řešení vily jako dvougeneračního domu, závazek syna žalobce z darovací smlouvy, umístění předmětného bytu v domě bez výtahu a se stíženým přístupem a zdravotní stav manželky žalobce), nedovodily rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Pokud však dovolatelka závěry odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na okolnosti uváděné v dovolání (a přikládají jim jiný význam než odvolací soud), je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, nebo usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Polemika s odkazem odvolacího soudu na ustanovení §711 odst. 5 obč. zák. je založena na skutkovém předpokladu, že žalobce nemá ve skutečnosti v úmyslu využít předmětný byt pro sebe. K takovému skutkovému závěru však soudy obou stupňů v dané věci nedospěly a jejich skutková zjištění jsou – jak již bylo uvedeno – dovoláním, jehož přípustnost lze založit pouze na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezpochybnitelná.
Nové skutečnosti, žalovanou uvedené v doplnění dovolání, nelze s ohledem na §241a odst. 4 o.s.ř. uplatnit, neboť Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, který v dovolacím řízení již nelze měnit.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Dovolací soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu