ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1523.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1523/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně L. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. S. a 2) Z. S., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 19/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18.1.2005, č.j. 13 Co 845/2004-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Klatovech dne 21.11.2000, domáhala se žalobkyně vyklizení nemovitosti blíže popsané v petitu, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30.7.2004, č.j. 5 C 19/2000-68, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 4.12.1997 mezi žalobkyní a společností A. M. B. a.s. byla do vlastnictví žalobkyně převedena zemědělská hospodářská budova na stavební parcele č. 145 v k.ú. B. a vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí nabyl právních účinků dnem 10.12.1997. Vzal za prokázané, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti a žalovaní naproti tomu nedoložili žádný titul, který by je opravňoval k užívání dané nemovitosti a pokud mají v předmětné nemovitosti uskladněny své movité věci, tyto užívají bez právního důvodu. Dále zjistil, že ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 156/2000 byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví prvního žalovaného k předmětné nemovitosti rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18.12.2001, sp. zn. 10 C 156/2000, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30.10.2002, sp.zn.18 Co 330/2002 a následně bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.12.2003, sp.zn. 22 Cdo 2484/2003, odmítnuto dovolání žalovaného proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 o.z. Dále zaujal názor, že stanovení 45 denní lhůty pro vyklizení nemovitosti je s ohledem na její předpokládaný rozsah adekvátní.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.1.2005, č.j. 13 Co 845/2004-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci žalobkyně prokázala své vlastnictví, přičemž žalovaní nedoložili žádný právní titul, který by svědčil v jejich prospěch a opravňoval je nemovitost užívat. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaných ohledně jiného výsledku řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 156/2000, a to po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.12.2003, sp.zn. 22 Cdo 2484/2003 Ústavním soudem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 a) odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítali, že otázkou zásadního právního významu je, zda ustanovení §868 o.z., ve znění zákona č. 509/1991 Sb. dopadalo i na právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992 v tom smyslu, že bylo možno vydržet vlastnické právo již před tímto datem a dále pak, jakým způsobem dochází k zániku oprávněnosti držby. Podle dovolatelů základní otázkou pro správné posouzení věci je otázka vlastnictví předmětné nemovitosti, která je zároveň ve vztahu k předmětu řízení otázkou předběžnou. Poukazovali na skutečnost, že věc ve vlastnictví JZD mohla být způsobilým předmětem oprávněné držby před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. V této souvislosti odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2273/98, 22 Cdo 506/98 a na nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 196/2000. Dále tvrdili, že jejich vlastnické právo k předmětné nemovitosti vzniklo až po 1.1.1992, a proto je nutné jeho vznik posoudit podle občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb. Dále vytýkali soudu nesprávnou interpretaci výpovědi žalovaného s tím, že do roku 2000 neměli pochybnosti o registraci smlouvy příslušným státním notářstvím. Rovněž namítali, že ke ztrátě dobré víry nemohlo dojít ani na základě dopisu ze dne 15.5.1990. Nesouhlasili tedy se skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a s nesprávnými právními závěry. Poukazovali na ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. s odůvodněním, že v dané věci soud není vázán rozhodnutím jiného soudu v jiném civilním soudním řízení. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak jde o dovolání nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §126 o.z. odpovídá ustálené judikatuře.
Dovolací soud nemá pochybnosti o správnosti posouzení věci odvolacím soudem pokud jde o výklad plynoucí ze smyslu ustanovení citovaného zákonného ustanovení, jmenovitě §126 odst. 1 o.z. Lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí soudů. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu