ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1790.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1790/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. Ing. E. N. a 2. Ing. D. Ch.-N., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11.1.2005, sp.zn. 36 Co 265/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 8 C 228/95 (žalobců Ing. E. N. a Ing. D. Ch.-N., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A/ MUDr. J. V., B A. B. a C/ A. Č., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 11.1.2005, sp.zn. 36 Co 265/2004, i rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 9.2.2004, čj. 8 C 228/95-198.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Děčíně.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 23.10.1995, se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1104 s pozemky parc. č. 1286 a parc. č. 1114/2 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že původními spoluvlastníky těchto nemovitostí byli Ing. E. N. a J. N., kteří se v roce 1975 vystěhovali do Spolkové republiky Německo po předchozím podepsání tzv. renunciačního prohlášení, na základě něhož nemovitosti připadly jako údajně opuštěné věci státu. V roce 1976 byly nemovitosti převedeny bývalým Okresním národním výborem v D. na bývalý Městský národní výbor v D. Výměnnou smlouvou z 22.7.1978 došlo mezi MěstNV v D. a mezi manžely MUDr. J. a J. V. a manžely A. a A. B. k výměně žalobcem uváděných nemovitostí a ohledně domu čp. 216 v D. s pozemky parc. č. 1618 a parc. č. 1679 v katastrálním území P. Původní spoluvlastník žalobci uváděných nemovitostí Ing. E. N. zemřel 21.4.1988 a jeho právními nástupci jsou žalobce Ing. E. N. a Ing. D. Ch.-N. Podle názoru žalobců tu ze strany žalovaných došlo k nabytí uváděných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, popřípadě na základě protiprávního zvýhodnění. Žalobci poukazovali na to, že ve smlouvě o výměně nemovitostí z 22.7.1978 byly pozemky chybně označeny a nebyla ve smlouvě uvedena jejich výměra. Žalobci poukazovali i na to, že možnost koupě či výměny domu čp. 1104 v D. (s pozemky parc. č. 1286 a parc. č. 1114/2) v katastrálním území P. nebyla dána veřejně na vědomí a bez dalšího byla provedena výměna nemovitostí se žalovanými. Žalovaní byli cenově i formou poskytnutého odškodnění pro A. V. (matku původního žalovaného MUDr. J. V.) ve výši 68.151 Kč protiprávně zvýhodněni. Žalovaní byli žalobci vyzváni k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že při nabytí nemovitostí, uváděných žalobci, nedošlo k žádnému rozporu s tehdy platnými předpisy, ani k protiprávnímu zvýhodnění; výhrady uváděné žalobci pokládají žalovaní za nedůvodné. Ze strany žalovaných bylo rovněž namítáno, že nárok žalobců na vydání domu čp. 1104/18 v D. IV. zanikl prekluzí (na rozdíl od uplatněného nároku na vydání pozemků).
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 9.2.2004, čj. 8 C 2228/95-198, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 22.325 Kč. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Děčíně 910 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupě především uváděl, že žalobkyně Ing. D. Ch.-N. nemohla být soudem posouzena jako oprávněná osoba podle zákona č. 87/1í91 Sb., a to pro nedoložení jejího českého státního občanství. Žalovaného A. B. nepokládal soud prvního stupně za povinnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., když od roku 1981 nebyl vlastníkem, ani držitelem spoluvlastnického podílu na nemovitostech uváděných v žalobě žalobců.
Ohledně nemovitostí, na něž žalobci uplatňovali své nároky, měl soud prvního stupně za doloženo, že tyto nemovitosti přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně pokládal rovněž za doloženo, že ze strany žalobce Ing. E. N. byla řádně a včas podána výzva k vydání nemovitostí, tak i žaloba u soudu v zákonem stanovené lhůtě.
V otázce, zda žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, popřípadě na základě protiprávního zvýhodnění, dospěl soud prvního stupně k závěrům, že tyto zákonné předpoklady podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. tu nejsou dány. Žalobcem Ing. N. uváděné odlišné označení stavebních a pozemkových parcel, k němuž došlo s novým zaměřováním a mapováním pozemků v katastrálním území P. nelze považovat za porušení právních předpisů; změna geodetických podkladů, směřující k přesnějšímu zaměření pozemků, nepředstavuje žádné porušení právních povinností při převodu nemovitostí. Také uvedení rozdílných plošných výměr pozemků nelze pokládat za rozporu s právními předpisy, jestliže z výsledků provedeného dokazování bylo zcela nesporné, že předmětem výměny nemovitostí podle smlouvy z 22.7.1978 byla nepochybně ty nemovitosti, které původně vlastnicky náležely rodičům žalobců. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že tu v době uzavírání smlouvy o výměně nemovitostí nebyla stanovena obecně závazným předpisem povinnost k zveřejnění záměru prodat či vyměnit nemovitosti ve vlastnictví státu občanům, nýbrž existoval jen interní předpis Ministerstva financí. Navíc bylo tu třeba brát v úvahu, že tu byl směnou nemovitostí sledován záměr získat vhodnější objekt k vybudování předškolního zařízení pro děti. Podle názoru soudu prvního stupně nebylo v řízení prokázáno tvrzení žalobců, že výměna nemovitostí z 22.7.1978 byla údajně schvalována „poradou nejpřednějších funkcionářů tehdejšího MěstNV v D.“. Pokud šlo o záměr zřízení předškolního zařízení pro děti, sdílel soud prvního stupně názor, že dům žalovaných byl vhodnější pro předpokládaný účet předškolního zařízení svou polohou v městě, vnitřní strukturou, větší zahradou i dopravní obslužností.
Podle názoru soudu prvního stupně nebylo doloženo ani protiprávní zvýhodnění z žalobci tvrzeného důvodu, že MUDr. J. V. byl „prominentem tehdejšího režimu“, a proto byl osobně zvýhodněn při realizaci směny nemovitostí. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „při nulové politické angažovanosti MUDr. V. nelze považovat jeho působení jako řadového lékaře v 70. letech minulého století za jakékoli prominentní postavení, když pracovní zařazení primáře začal vykonávat až od roku 1984“. Také poskytnutí „odškodnění“ A. V. odráželo jen skutečnost, že původní většinová majitelka domu čp. 1216 se nestala po výměně nemovitostí spoluvlastnicí domu čp. 1104 a poskytnutí náhradního ubytování i finančního plnění odráželo jen její účast na spoluvlastnictví domu, za nějž se jí dalšího plnění nedostalo. Podle výsledků znaleckých posudků, provedených v tomto řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu nedošlo ke zvýhodnění pozdějších nabyvatelů podhodnocením nemovitostí.
Soud prvního stupně dospěl proto k výslednému závěru, že je tu na místě zamítnutí žaloby žalobců, protože měl za to, že vyhověním žalobě bez jednoznačného zjištění porušení tehdy platných předpisů či o protiprávním politicky motivovaném zvýhodnění žalovaných, by tu byla založena majetková křivda nová, což by bylo výsledkem, který nebyl sledován restituční právní úpravou“. Výrok o nákladech řízení vynesl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně z 9.2.2004, čj. 8 C 228/95-198, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 11.1.2005, sp.zn. 36 Co 265/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náklady odvolacího řízení 7.440 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že původními spoluvlastníky nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, byli Ing. E. N. a J. N., a tyto nemovitosti přešly na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. v důsledku renunciačního prohlášení-smlouvy o postoupení pohledávek České republice pro případ vystěhování jmenovaných spoluvlastníků, kterou uzavřeli 21.1.1975 před jejich vystěhováním do Spolkové republiky Německo. Právními nástupci manželů Novotných jsou žalobci; žalobkyně Ing. D. Ch.-N. však neprokázala, že je státní občankou České republiky. Odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) byl toho názoru, že žalobci vyzvali včas manžele V. i B. k vydání nemovitostí, ale k uzavření dohody o vydání nemovitostí nedošlo.
Za uvedených okolností bylo nutno žalobu žalobkyně Ing. D. Ch.–N. zamítnout, protože nesplňovala základní předpoklad (státní občanství ČR) pro vznik nároku na vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud šlo o nárok žalobce Ing. E. N. vůči žalovaným, zabýval se soud prvního stupně správně (podle názoru odvolacího soudu) tím, zda tu žalovaní jsou v tomto sporu pasívně legitimováni. Odvolací soud konstatoval, že v současné době jsou nemovitosti, o něž v řízení jde, ve vlastnictví žalované MUDr. J. V. a žalované A. Č. (dříve B.); žalovaný A. B. pozbyl svůj spoluvlastnický podíl po rozvodu manželství s A. B. (nyní Č.) a po vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Byl proto odvolací soud toho názoru, že žaloba žalobce Ing. E. N. vůči žalovanému A. B. byla důvodně soudem prvního stupně zamítnuta. Ohledně žalovaných MUDr. J. V. a A. Č. pak bylo třeba se zabývat tím, zda jsou u nich splněny zákonné předpoklady jako povinných osob ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Dům čp. 1216 v D. VI s pozemky parc. č. 1681 (o výměře 307 m2), parc,č, 1680 (o výměře 2262 m2) a parc. č. 1679 (o výměře 315 m2), které patřily spoluvlastníkům A. V. (z 9/24), MUDr. J. V. (z 13/48) a A. B. (z 13/48) v celkové ceně 188.880 Kč (po odečtení pohledávky České státní spořitelny 17.030 Kč), byly převedeny výměnou smlouvou z 22.7.1978 do vlastnictví státu. Naproti tomu stát převedl do podílového spoluvlastnictví MUDr. J. V. a J. V. (z ½ do bezpodílového spoluvlastnictví) a A. B. i A. B. (také z ½ do bezpodílového spoluvlastnictví) dům čp. 1104 v D. IV s pozemky parc. č. 619 (o výměře 115 m2) a parc. č. 620 (o výměře 1091 m2) v hodnotě 130.670 Kč. Na vyrovnání hodnoty podílů se MUDr. J. V. a J. V. a A. B. a A. B. zavázali zaplatit Městskému národnímu výboru v D. každý 15.085,20 Kč; A. V. se dostalo na vyrovnání jejího podílu 68.151,30 Kč a byl jí zajištěn náhradní byt – garsoniéra. Na základě znaleckého posudku znalce Ing. J. K. dospěl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) k závěru, že hodnoty vyměňovaných nemovitostí i vypořádací podíly byly stanoveny správně. Neoprávněné zvýhodnění neshledal odvolací soud v přidělení garsoniéry A. V. a ani v tom, že žalovaní byli neoprávněně zvýhodněni chybným uvedením výměr převáděných parcel.
Odvolací soud se zabýval i námitkou žalobců, že záměr Městského národního výboru v D. vyměnit již uvedené nemovitosti nebyl zveřejněn a nabyvatelům MUDr. J. V., J. V. i A. B. a A. B. byla dána přednost bez výběrového řízení. Podle názoru odvolacího soudu tehdy platná vyhláška č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, ani směrnice Ministerstva financí z 2.4.1964 (č. 10), pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, výslovně nepočítaly s výměnou nemovitostí mezi státem a občany, ale počítaly jen s prodejem nemovitostí z národního majetku občanům. V případě výměny nemovitostí se stát nemovitostí nezbavoval, ale získal protihodnotu téhož druhu; v daném případě stát tu získal dům o větší podlahové ploše a pozemky několikanásobně vyšší rozlohy. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že výměnná smlouva z 22.7.1978 vyhlášce o správě národního majetku neodporovala.
Odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně měl za to, že účastník výměnné smlouvy z 22.7.1978 MUDr. J. V. nebyl „prominentní osobou tehdejšího režimu, když ani sám nebyl členem Komunistické strany Československa“ a u jeho osoby nebyly shledány ani nějaké další okolnosti politického zvýhodnění.
Výměnná smlouva z 22.7.1978 byla podepsána předsedou Městského národního výboru v D., který tu jednal za tento Městský národní výbor. K této smlouvě dal dne 20.6.1978 souhlas finanční odbor Okresního národního výboru v D. Smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v Děčíně pod sp.zn. R I 431/78.
Odvolací soud dospěl tedy posléze k výslednému závěru, že nabyvatelé nemovitostí podle výměnné smlouvy z 22.7.1978 nebyli protiprávně zvýhodněni, takže žalovaným nevznikla povinnost podle zákona č. 87/1991 Sb. vydat žalobcům v žalobě uváděné nemovitosti. Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci i ve výroku o nákladech řízení jako správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení §224, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 25.2.2005 a dovolání ze strany obou žalobců bylo předáno dne 24.4.2005 na poště k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle obsahu dovolání dovolatelů uplatňovali dovolatele jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že si soudy obou stupňů nesprávně objasnily a vyložily, zda tu na straně žalovaných jsou splněny zákonem stanovené vlastnosti osob povinných podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle názoru dovolatelů došlo při uzavírání smlouvy o výměně nemovitostí z 22.7.1978 k rozporu s tehdy platnými předpisy i k protiprávnímu zvýhodnění fyzických osob nabyvatelů nemovitostí, které původně patřily spoluvlastníkům Ing. E. N. a J. N.
Dovolatelé přitom vytýkali, že soudy obou stupňů nepokládaly za rozhodné, že tu v případě uvedené výměny nemovitostí nebylo postupováno podle směrnice Ministerstva financí z 2.4.1964, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Postup tu měl být, podle názoru dovolatelů, jako při prodeji domu z národního majetku občanům, protože i při výměně nemovitostí tu mohli získat dům i jiní žadatelé o byt nebo držitelé či uživatelé nemovitostí, kteří by takto rádi výhodně směnili své nemovitosti za nepochybně lepší nemovitost, jakou byl dům čp. 1104 v D. VI. Pokud šlo o protiprávní zvýhodnění nabyvatelů domu čp. 1104 při uváděné výměně nemovitostí, spatřovali je dovolatelé v těchto zvýhodněních: především se při této výměně dostalo nabyvatelům domu čp. 1104 v D. zdarma pozemku o výměře 202 m2, který užívají bezplatně dodnes. Dále se dostalo spoluvlastnici A. V. finanční ohodnocení podílu na vyměňovaném domě částkou 68.151 Kč (a navíc ještě přidělení garsoniéry do užívání), třebaže podíl A. V. měl hodnotu 64.444 Kč. Další protiprávní zvýhodnění nabyvatelů domu čp. 1104 spatřovali dovolatelé v nesprávně vypočteném podílu V. i B. na vyměňované nemovitosti (rozdíl spočíval v částkách 130.670 Kč a 124.784 Kč). Zvýhodnění při této výměně nemovitostí je podle názoru dovolatelů výrazně patrný z toho, že A. V. bylo navíc poskytnuto náhradní bydlení v garsoniéře z bytového fondu Městského národního výboru v D.
Dovolatelé stále trvají na tom, že k těmto zvýhodněním došlo proto, že z pohledu tehdejších místních funkcionářů v D. byl nabyvatel vyměňovaných nemovitostí MUDr. J. V. jako lékař (a později primář) gynekologického oddělení Okresní nemocnice v D. prominentní osobou. Proto výměna nemovitostí byla přednostně nabídnuta MUDr. J. V. Zvýšený zájem místních funkcionářů o tuto výměnu nemovitostí je patrný z toho, že smlouva o výměně nemovitostí z 22.7.1978 byla podepsána samotným předsedou Městského národního výboru v D.
Podle názoru dovolatelů se „soud dopustil pochybení v případě hodnocení znaleckých posudků oceňujících nemovitosti“. „Soud nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku, požadovaného žalobci, třebaže původně Okresní soud v Děčíně dne 9.6.1997 rozhodl o vypracování nového znaleckého posudku. Nesprávnosti znaleckého posudku, z něhož i odvolací soud posléze vycházel, spatřovali dovolatelé např. v nesprávném posouzení a označení tzv. zimní zahrady ve směňovaném domě, jakož i v nesprávném ocenění bazénu, kanalizační přípojky a vodní nádrže, plotu na výhodní straně pozemku, dřevěného oplocení na severní straně pozemku, jakož i opěrné zdi na tomto pozemku. K pochybení došlo i v tom, že znalec nevyhlásil místní šetření za účasti stran procesu před vypracováním posudku.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (z deváté části, hlavy první, bodu 1 ve znění tohoto zákona), podle nichž platí ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 8 C 229/95- Okresního soudu v Děčíně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, aplikovaly soudy obou stupňů na projednávanou právní otázku zejména ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje povinnost věc vydat podle zákona č. 87/1991 Sb. i na případ, kdy v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) věc přešla na stát i na základě prohlášení a smlouvy o postoupení pohledávek pro případ vystěhování (tzv. renunciačního prohlášení).
K výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zaujal Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 2.6.1999, I. ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, tyto právní závěry: Při interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových i jiných křivd. Způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těchto fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 50 /128/).
V návaznosti na ustanovení §39 občanského zákoníku bylo již pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem) vyloženo k tehdy platným směrnicím Ministerstva financí z roku 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům: Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964, čj. 214/17.756/64, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, nýbrž pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek. Ohledně úkonů uzavřených mezi organizací spravující národní majetek a mezi občanem, nebylo možné však vyloučit (vzhledem k okolnostem konkrétního případu) rozpor takového právního úkonu se zájmy společnosti, nebylo-li postupováno podle těchto směrnic.
Odvolací soud v daném případě ve svém rozhodnutí z 11.1.2005 (sp.z. 36 Co 265/2|004 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, zaujal k uvedeným směrnicím Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům jen takový právní závěr, že byly „pouhým interním předpisem a jejich posouzení nepůsobilo neplatnost výměnné smlouvy“.
Uvedený výkladový závěr odvolacího soudu není tedy plně konformní s citovanými právními závěry z uveřejněné judikatury soudů, ani s rovněž citovaným nálezem Ústavního soudu ČR. Nebylo proto možné se přesvědčivě ztotožnit s uvedeným závěrem odvolacího soudu jako s výkladovým závěrem, jenž by byl plně v souladu s hmotněprávním ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/11991 Sb., a to v otázce, která již byla posouzena v rozhodování dovolacího soudu.
Nebylo proto možné vyloučit tu závěr o přípustnosti dovolání dovolatelů ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, jak to dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali.
Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatelů přípustným a zároveň dospěl i k závěru, že je tu dovolání také důvodné z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, neboť posouzení projednání věci, pokud šlo o aplikaci a výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu. V tomto dalším řízení posoudí soud prvního stupně znovu otázku, zda žalobci jsou nebo nejsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., dále přikročí k realizaci svého usnesení z 9.6.1997 (na čl. 35 spisu sp.zn. 8 C 222395 Okresního soudu v Děčíně) ohledně provedení důkazu novým znaleckým posudkem a při úvaze o aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. posoudí, zda při výměnné smlouvě z 22.7.1998 bylo či nebylo postupováno v rozporu s ustanoveními směrnic Ministerstva financí z 2.4.1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu