Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.06.1999, sp. zn. I. ÚS 118/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 84/14 SbNU 203 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.118.98

sp. zn. I. ÚS 118/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. Z., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 1109/97-83, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 1109/97-83, se zrušuje. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 22. 4. 1996, sp. zn. 4 C 814/95, bylo ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovaným F. a E. E. (dále jen "žalovaní") rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni vydat stěžovatelce dům č.p. 67 v K. P. se stavební parcelou č. kat. 172 a zahradou č. kat. 548/8, to vše v katastrálním území K. P. V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud především uvedl, že stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 1977, sp. zn. 2 T 100/77, odsouzena k trestu propadnutí majetku a v důsledku tohoto rozsudku přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu. Manželé E. k nim nabyli vlastnické právo dne 19. 2. 1979, a to na základě kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1979, uzavřené s čsl. státem - zastoupeným ONV Praha-západ. Ke dni uzavření této kupní smlouvy byla E. E. zaměstnána u ONV Praha - západ jako samostatná odborná referentka na organizačním odboru. Podle ustanovení §11 vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku, byli z nabývání věcí podle §5 odst. 7 této vyhlášky vyloučeni poslanci národních výborů, členové komisí NV, pracovníci NV aj., jakož i osoby jim blízké. Podle ustanovení §5 odst. 7 této vyhlášky mohl ONV výjimečně i bez předchozí nabídky socialistickým organizacím prodat občanům věci nabyté státem [jímž byl podle §1 odst. 2 písm. a) výslovně i majetek, jehož stát nabyl výrokem soudu o propadnutí majetku], "které mohou být předmětem osobního vlastnictví, a bylo-li by jiné naložení s nimi vzhledem k jejich ceně nehospodárné". Z uvedeného tedy Okresní soud pro Prahu - západ dovodil, že manželé E. nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 citované vyhlášky a jednalo se proto o rozpor s tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z tohoto důvodu okresní soud podané žalobě stěžovatelky vyhověl. Rozsudkem ze dne 16. 1. 1997, č.j. 28 Co 623/96-65, změnil Krajský soud v Praze citovaný rozsudek Okresního soudu pro Prahu - západ tak, že žalobu na vydání stavební parcely č. kat. 172 a zahrady č. kat. 548/8, to vše v katastrálním území K. P., zamítl. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud zejména uvedl, že v souzené věci nebylo ustanovení §11 vyhlášky č. 86/1977 Sb. porušeno, neboť §5 odst. 7 této vyhlášky se prý týká toliko movitých a nikoliv nemovitých věcí. K rozporu s tehdy platnými předpisy (ve smyslu §6 zákona č. 87/1991 Sb.) však došlo z jiného důvodu, a to proto, že podle vyhlášky federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb. nebyly splněny podmínky pro převod nemovitého majetku z vlastnictví státu do vlastnictví občana. Úvodní ustanovení této vyhlášky (až po §5 odst. 7) se prý totiž vztahují na prozatímní správu jakéhokoliv majetku, tj. movitého i nemovitého. Předmětný majetek převzal stát a jeho prozatímní správu Okresní národní výbor, v jehož obvodu se majetek nalézal. Podle §3 odst. 1 této vyhlášky ONV byl povinen národní majetek zjistit, sepsat, spravovat a provést jeho účelné rozmístění převodem do správy státních organizací nebo do vlastnictví jiných socialistických organizací než státních. Pokud se v tomto ustanovení uvádí možnost převedení (roz. věcí) do vlastnictví občanů, bylo prý možno podle ustanovení §5 odst. 7 citované vyhlášky občanům převést do vlastnictví pouze movité a nikoliv nemovité věci. Předpisem platným pro spravování národního majetku v tehdejší době byla vyhláška federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb., která podrobně upravovala, jak lze nakládat s přebytečným národním majetkem a obsahovala podrobná pravidla pro převod vlastnictví národního majetku do vlastnictví jiných organizací než státních a do vlastnictví občanů. Podmínky, stanovené touto vyhláškou pro případ převodu nemovitého majetku z vlastnictví státu do vlastnictví občana, však podle názoru odvolacího soudu splněny nebyly. Proto odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, leč pouze ve výroku, kterým bylo žalovaným uloženo vydat stěžovatelce dům č.p. 67 v K. P. Oproti tomu odvolací soud změnil napadený rozsudek, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vydat stěžovatelce stavební parcelu č. kat. 172 a zahradu č. kat. 548/8, neboť žalovaným k těmto pozemkům vzniklo právo osobního užívání. Jejich vydání prý proto brání ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydávají. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 1109/97-83, bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti té části rozsudku Krajského soudu v Praze, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud ČR zejména poukázal na ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává. Pokud je podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen trestní rozsudek, včetně výroku o trestu propadnutí majetku - jak k tomu došlo v souzené věci - získává rehabilitovaná osoba nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků. Nedochází tím však k takové obnově vlastnického práva k věci původního vlastníka, která by mu umožňovala bez dalšího "ujmout se svého vlastnického práva" a z "titulu vlastníka" požadovat vydání mu odňaté věci podle obecného právního předpisu (§126 - dříve §132 - občanského zákoníku). I v takovém případě prý totiž jde o restituční nárok, jenž musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštním "restitučním" zákonem, na který zákon č. 119/1990 Sb. odkazuje. Přitom vydání majetku podle restitučního zákona nelze vynutit, jestliže podmínky tohoto zákona nebyly splněny. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem - jak tvrdí stěžovatelka - a domněnka, že zákonodárce měl v tomto případě na mysli toliko nezastavěný pozemek (poznámka: v souzené věci byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na vydání zastavěné stavební parcely a zahrady), proto nemá právní oporu, a to ani s přihlédnutím k logickému nebo historickému výkladu, jímž nelze gramatický výklad překlenout. Citované ustanovení se tedy vztahuje na všechny pozemky, k nimž bylo v minulosti zřízeno právo osobního užívání, byť jsou nyní v důsledku transformace tohoto práva v právo vlastnické ve vlastnictví žalovaných. V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka zejména uvedla, že jím byla porušena její ústavní práva, vyplývající z čl. 11 a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka zastává názor, že ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. mělo své opodstatnění a smysl pouze v době, kdy právo osobního užívání existovalo. Novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 1992 však došlo ke zrušení institutu osobního užívání pozemku a k jeho nahrazení institutem vlastnictví. Podle ustanovení §872 občanského zákoníku tím výslovně nebylo dotčeno toliko ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jež předpokládalo, že budou vydány i zemědělské pozemky, na nichž bylo zřízeno právo osobního užívání. Nebyl tedy žádný rozumný důvod svědčící pro to, aby při aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. nebyly vydávány pozemky, k nimž bylo kdysi zřízeno právo osobního užívání, a aby naopak byly vydávány pozemky tohoto druhu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), jestliže obě kategorie měly společné to, že fyzické osoby nabyly tyto pozemky od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že zákonodárce - ve snaze o co nejrychlejší provedení mimosoudních restitucí - formuloval citované ustanovení §8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. velmi stručně a nemohl brát v úvahu dalekosáhlou přeměnu osobního užívání pozemků ve vlastnictví, k níž došlo později zmíněnou novelou občanského zákoníku. Názor Nejvyššího soudu ČR je prý proto nesprávný, neboť upřednostňuje "pozitivistický výklad" a nepřihlíží k tomu, že "svým rozhodnutím vědomě zakládá protismyslně a naprosto nežádoucí vztah mezi restituentem domu a vlastníkem stavebního a okolního pozemku, který všechny nemovitosti získal v rozporu s tehdejšími předpisy". Valná část majetkových restitucí obdobného druhu prý byla provedena mimosoudními dohodami a restituentům byly vydány domy i se stavebními pozemky a zahradami a rovněž podle některých judikátů obecných soudů byly vydávány nejen stavby, nýbrž i pozemky, ke stavbám přináležející. Proto stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušen a současně navrhla, aby bylo zrušeno ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. z důvodu "usnadnění mimosoudní a zvláště soudní praxe". Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. I. ÚS 118/98, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přerušeno a návrh na zrušení citovaného ustanovení uvedeného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Nálezem ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98, plénum Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zamítlo. Důvodem tohoto zamítnutí byla zejména skutečnost, že podle názoru Ústavního soudu lze citované ustanovení interpretovat ústavně konformním způsobem. Je totiž v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to především v souvislosti s ostatními restitučními předpisy, aby ustanovení §8 odst. 4 tohoto zákona bylo vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona, tj. v případě protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že poté, co již Ústavní soud rozhodl o návrhu na zrušení citovaného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR, vedlejší účastníci řízení - F. E. a E. E. a dále Krajský soud v Praze. Nejvyšší soud ČR s názorem stěžovatelky obsaženým v ústavní stížnosti nesouhlasí, neboť prý nemá oporu v zákoně č. 87/1991 Sb., zcela ignoruje gramatický výklad jeho ustanovení §8 odst. 4 a "snaží se jej nahradit výkladem zákona v souladu s jeho smyslem a účelem". Tím je zákonodárci údajně podsouván opak toho, "čeho chtěl dosáhnout a co v restitučním zákoně zcela pregnantně slovně vyjádřil". Restitučním zákonem prý totiž nemohou být odčiněny veškeré křivdy minulosti a není možno vytvářet křivdy nové. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/94. Nejvyšší soud ČR netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Vedlejší účastníci F. E. a E. E. (zastoupeni advokátkou JUDr. M. Z.) ve svém vyjádření stručně zrekapitulovali dosavadní průběh řízení před obecnými soudy. K vlastní ústavní stížnosti především uvedli, že v souzené věci nenastala žádná ze situací zakotvených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud byl totiž shledán ohledně nabytí domu stav rozporu s právními předpisy (s čímž však vedlejší účastníci nesouhlasí), netýkal se tento rozpor nabytí pozemků. O nabytí pozemků prý soudy správně dovodily, že k němu došlo po právu a "je tedy zřejmé, že vydáním předmětných pozemků stěžovatelce by došlo ke vzniku křivdy nové". K otázce vydání předmětných pozemků vedlejší účastníci navrhli vyžádat expertní stanovisko doc. JUDr. Stanislava Plívy z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Na stěžovatelce údajně žádná křivda spáchána nebyla, neboť prý k předmětným nemovitostem neměla v minulosti žádný vztah a dokonce nepečovala ani o své rodiče. Jako důkazy k těmto tvrzením vedlejší účastníci navrhli výslech několika svědků. Stav předmětného domu byl prý v době koupě vedlejšími účastníky "více než žalostný" a jeho zhodnocení činí cca 400.000 Kč, venkovní úprava pozemku a osazení trvalých porostů stálo cca 210.000 Kč. Rozhodnutím o vydání všech předmětných nemovitostí by tak prý stěžovatelce vznikla povinnost uhradit za jejich zhodnocení částku cca 600.000 Kč. Z uvedených důvodů vedlejší účastníci navrhli, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělili, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvají. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření prohlásil, že ústavní stížnost je nedůvodná a odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 16. 1. 1997 i na závěry Nejvyššího soudu ČR, obsažené v napadeném rozsudku. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud konstatuje, že předmětem ústavně právního přezkumu v souzené věci je otázka ústavně konformního způsobu interpretace a aplikace některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podstata napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR totiž vychází z toho, že podle ustanovení §8 odst. 4 citovaného zákona "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává", a že tedy gramatická dikce tohoto ustanovení v tomto případě vydání předmětného pozemku vylučuje. Ústavní soud však ve zmíněném plenárním nálezu ze dne 31. 3. 1999 ohledně ústavnosti ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 15/98) uvedl, že se toto ustanovení "nevztahuje k existenci vlastnického práva, nýbrž pouze k otázce vydání pozemku, na jehož vydání by za jiných okolností nárok byl". Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.> povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Toto ustanovení je podle názoru Ústavního soudu nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. V tomto ustanovení se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání k pozemkům bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu také je nutno restituční předpisy vykládat, to znamená způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Z tohoto obecného východiska Ústavní soud v citovaném plenárním nálezu - jak již bylo uvedeno - dovodil právní závěr, že je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené ustanovení vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z toho je zřejmé, že ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v kontextu s ustanoveními dalšími, zejména s citovaným ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformní interpretací lze proto dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydává, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nabyla od státu, nikoli v rozporu s tehdy platnými předpisy, či nikoli na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele či osob jemu blízkých, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Naopak, nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. V praxi by tedy orgány veřejné moci neměly ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. chápat jako "absolutní" překážku pro vydání pozemku, nýbrž pouze jako překážku obecnou, která však - v konkrétním případě - nemůže bránit vydání věci při splnění podmínek ustanovení §4 odst. 2 cit. zákona. S tímto právním závěrem není v rozporu ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/94 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 11 a násl.), neboť v tomto nálezu - na nějž se ve vyjádření k ústavní stížnosti odvolává Nejvyšší soud ČR - Ústavní soud toliko vyslovil právní názor, že ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nelze "chápat jinak, než že se vztahuje nadále také na veškeré nezastavěné pozemky, k nimž v minulosti bylo zřízeno právo osobního užívání". V uvedeném případě však navrhovatelé "přesto požadovali vydání předmětného pozemku zároveň s vydáním budovy, a to přesto, že ani podmínky §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly naplněny" (tamtéž, str. 14). V souzené věci však podstata napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR spočívala v tom, že pokud je podle zákona č. 119/1990 Sb. zrušen trestní rozsudek včetně výroku o trestu propadnutí majetku, získává rehabilitovaná osoba nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků, nedochází tím však k takové obnově vlastnického práva, umožňující bez dalšího "ujmout se svého vlastnického práva". Uplatnění daného restitučního nároku v tomto případě prý bránilo ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Jak však vyplývá z předchozí části odůvodnění tohoto nálezu, ústavně konformní výklad citovaného ustanovení spočívá - mimo jiné - v tom, že není možné překážku vydání věci podle §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. chápat absolutně, nýbrž toliko v kontextu ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona. To však Nejvyšší soud ČR neučinil a způsob, jakým interpretoval a aplikoval zmíněné ustanovení §8 odst. 4, je tedy protiústavní. Obdobně rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 18. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 545/98. I když se tento nález týká jiného restitučního zákona (č. 403/1990 Sb.), jsou právní názory v něm uvedené plně použitelné i v dané souzené věci. Za tohoto stavu se Ústavní soud již nezabýval dalšími námitkami vedlejších účastníků, neboť by to bylo nadbytečné. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 1109/97-83, pro jeho rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. 6. 1999