ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2752.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2752/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání R. Č., a T. M. S., obou zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2004, č.j. 56 Co 519/2003-345, vydanému v právní věci, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 66/92, žalobců a) Ing. R. Č. a b) T. M. S., zastoupených advokátkou, proti žalované B. M., s. r. o., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2004, č.j. 56 Co 519/2003-345, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 20. 3. 1992 se žalobci domáhali, aby žalované bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 463 a pozemků parc. č. 2428, 2439/2 a 2440 v katastrálním území T. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem těchto nemovitostí byl A. Č., který je v roce 1958 prodal v tísni za nápadně nevýhodných podmínek M. ch. z. Tento podnik nereflektoval na podanou výzvu žalobcem k vydání nemovitostí.
Původně žalované Moravské chemické závody navrhly zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti byly získány po déletrvajícím jednání kupní smlouvou, uzavřenou bez nátlaku a hlavně pro zdravotní důvody na straně prodávajícího A. Č. Kupní cena odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, a to včetně 5 % navýšení.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 5. 1996, č.j. 8 C 68/92-102, bylo uloženo žalovaným M. ch. z. uzavřít se žalobci dohodu o vydání jedné třetiny nemovitostí, uvedených na listu vlastnictví č. 1628 pro katastrální území T. – domu čp. 463, pozemku parc. č. 816 /o výměře 164 m2/, pozemku parc. č. 2428 /o výměře 2.210 m2/, a to žalobcům L. Č. a Tomu M. S. Žaloba byla zamítnuta vůči dalšímu žalovanému, Základní odborové organizaci svazu ch. ČR, působící v podniku již uvedených chemických závodů.
O odvolání žalobců i žalovaného rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 9. 12. 1997 rozsudkem pod sp. zn. 13 Co 237/97. Tímto rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby proti Základní organizaci Odborového svazu ch. ČR. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobců ohledně uložení povinnosti Moravských chemických závodů uzavřít se žalobci dohodu o vydání jedné třetiny výše uvedených nemovitostí byla zamítnuta.
O dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2000, sp.zn. 23 Co 1818/98. Tímto rozsudkem bylo sice odmítnuto dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby proti žalované Základní organizaci odborového svazu ch. ČR při M. ch. z. O., ale v dalším výroku o zamítnutí žaloby proti M. ch. z. O. byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že jinak hodnotil důkazy, které sám v odvolacím řízení nezopakoval a dospěl tak k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně. To se týkalo zejména otázky existence nebo neexistence nátlaku ze strany bývalého Místního národního výboru na předchůdce žalobců A. Č. V tomto postupu odvolacího soudu spatřoval dovolací soud vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci samé.
Krajský soud v Ostravě poté vydal usnesení ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 13 Co 384/2000, jímž zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 5. 1996, č.j. 8 C 66/92-102, a to v té části, pokud bylo tímto rozsudkem rozhodnuto vůči žalovaným M. ch. z., a.s., O., a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně objasnit, zda ke kupní smlouvě z 18. 12. 1958 byl dán souhlas podle zákona č. 65/1961 Sb. ke zcizení nemovitostí právním předchůdcem žalobců A. Č. Odvolací soud byl dále toho názoru, že „bude třeba vypořádat se s námitkami žalobců stran neurčitosti kupní smlouvy /potažmo její neplatnosti/ z důvodu žalobci tvrzené neurčitosti ujednání o způsobu zaplacení kupní ceny“. Odvolací soud též uložil první instanci přezkoumat existenci restitučního důvodu podle §6 zákona č. 87/1991 Sb.
Okresní soud v Novém Jičíně poté vynesl rozsudek ze dne 28. 6. 2001, č.j. 8 C 64/92-245, jímž rozhodl, že nyní žalovaná společnost s ručením omezeným B. M. O. je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobci dohodu o vydání 1/3 předmětných nemovitostí. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení
Proti tomuto rozsudku podala odvolání strana žalovaná.
V odvolacím řízení vydal Krajský soud v Ostravě usnesení ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 56 Co 4/2002, jímž rozhodl, že v řízení bude pokračováno namísto žalobce Lea Číže, zemřelého 9. 11. 2002, s jeho dědicem Ing. R. Č.
Poté Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 56 Co 4/2002, zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 28. 6. 2001, č.j. 8 C 66/92-245, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že jednal bez dalšího s nově označeným účastníkem řízení /žalovaným/ bez vydání usnesení podle ustanovení §107 odst. 1 věty třetí občanského soudního řádu /dále jen „o.s.ř.“/.
Po vydání tohoto usnesení vynesl Okresní soud v Novém Jičíně rozsudek ze 14. 10. 2003, č.j. 8 C 66/92-304, jímž opět uložil žalované B. M., s.r.o., uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se žalobci Ing. R. Č. a T. M. S. dohodu o vydání 1/3 shora označených nemovitostí; žalobcům bylo vůči žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně považoval žalobce za oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991, jako právní nástupce původně oprávněných osob, které také svůj nárok na vydání nemovitostí uplatnily v zákonné lhůtě.
Ohledně předmětných nemovitostí byla uzavřena kupní smlouva z 18. 12. 1958, kterou prodávající A. Č. převedl na Revoluční odborové hnutí, svaz zaměstnanců v chemickém průmyslu, závodní výbor O., M. ch. z., podíl 2/3 nemovitostí v T. a zároveň převedl třetinový podíl těchto nemovitostí na M. ch. z. O., národní podnik. V článcích V. a X. této kupní smlouvy se smluvní strany dohodly, že platnost smlouvy je podmíněna schválením smlouvy příslušným správním orgánem ve smyslu ustanovení dříve platného zákona č. 65/1961 Sb. /vztahujícího se podle názoru soudu prvního stupně na nabývání nemovitého majetku odborovou organizací/. Byla tu tedy sjednána odkládací podmínka, ale ke splnění této podmínky nedošlo. Z toho soud prvního stupně dovozoval, že při nesplnění této podmínky je smlouva z 18. 12. 1958 neplatná, a jestliže kupující organizace začaly s nemovitostmi disponovat, činily tak bez právního důvodu. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že se žalobci domáhají vydání nemovitostí oprávněně, v souladu s ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Navíc byl soud prvního stupně toho názoru, že existovaly projevy tehdejšího nátlaku na vlastníka nemovitostí, jímž byla vytvářena tíseň a byly dále prohlubovány pro prodávajícího nápadně nevýhodné podmínky prodeje. Původní vlastník nemovitostí uzavíral tuto smlouvu ze okolností, kdy byla vytvořena situace, která omezovala jeho vůli svobodně se rozhodnout, jak se svým majetkem nakládat. Nápadně nevýhodné podmínky tu spočívaly v tom, že nebyla vyplacena kupní cena prodávajícímu a ten tedy neměl žádnou možnost disponovat s ve smlouvě uvedenými finančními prostředky; prodávajícímu též nebyla zajištěna odpovídající bytová náhrada /vnucen dům ve špatném stavu/ a následně došlo ke ztrátě vlastnictví nemovitosti svázané s jeho původní půjčkou.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2003 rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 56 Co 519/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s oběma žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání jedné ideální šestiny každému ze žalobců na specifikovaných nemovitostech, zapsaných na listu vlastnictví č. 1628 pro katastrální území T. V nákladovém výroku byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení; žalobci byli zavázáni k náhradě nákladů odvolacího řízení, vzniklých žalované.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci trvali na tom, že kupní smlouva z 18. 12. 1958 byla neplatná, když tu nebyl dán souhlas k převodu nemovitostí podle zákona č. 65/1961 Sb., přičemž ve smlouvě samotné byla smluvena odkládací podmínka, podle níž se smlouva stane účinnou až právě v souvislosti s udělením tohoto souhlasu. K tomu však odvolací soud zaujal právní názor, že tu nelze dovodit neplatnost smlouvy kvůli neudělení souhlasu podle ustanovení zákona č. 65/1961 Sb.; tento souhlas nemusel být dáván, šlo-li o převod nemovitostí do tzv. státního socialistického vlastnictví a ani ohledně jiných smluv nebyla v zákoně č. 65/1961 Sb. stanovena lhůta, v níž by bylo třeba o tento souhlas požádat a posléze dne 1. 4. 1964 odpadla již podmínka nutnosti udělení tohoto souhlasu vůbec a všechny smlouvy uzavřené bez souhlasu podle zákona č. 65/1961 Sb. se podle zákona č. 40/1964 Sb. /občanského zákoníku/ staly účinnými po odpadnutí povinnosti takového souhlasu ke smlouvě. Ujednání v článku X. uvedené smlouvy z 18. 12. 1958 bylo tedy, podle názoru odvolacího soudu, jen konstatováním domnělé zákonné podmínky a nemohlo se dotýkat účinků a platnosti smlouvy. Odvolací soud neshledal rovněž důvodným tvrzení o neplatnosti předmětné smlouvy pro její domnělou neurčitost. Neshledal též doloženým, že by tato smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, i když „lze polemizovat s tím, zda na straně prodávajícího A. Č. byl dán stav tísně, vyvolaný jeho špatným zdravotním stavem, finančními závazky z nesplacené půjčky a nemožností zajišťovat současně správu domu v T. i O.“.
V nákladových výrocích došlo poté k vydání dodatečného usnesení o výši nákladů přiznaných žalovaným /13. 10. 2004/.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu zejména to, že nepostupoval podle ustanovení §132 o. s. ř. a při hodnocení důkazů nepřihlížel k tomu, co v řízení vyšlo najevo. V souvislosti s koupí domu se dostatečně nezabýval objasněním otázky tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila tak, že toto podané dovolání je bezdůvodné.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v otevřené lhůtě. Dovolání bylo přípustné, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř./.
Dovolací soud při posuzování případných vad v tomto řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. vycházel z toho, co bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž že o vadu řízení jde tehdy, jestliže k ní došlo vadným postupem soudu, který se projevil v průběhu řízení. Taková okolnost nebyla v daném případě při postupu soudů obou stupňů doložena a dovolacím soudem shledána.
Nesprávné právní posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./ může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží /viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
Z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se odvolací soud v daném případě zabýval zejména aplikací a výkladem ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to konkrétně ustanovením §6 odst. 1 písm. g) tohoto zákona /ohledně kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek/, ale také ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. /pokud šlo o otázku převzetí věci státem bez právního důvodu/.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích vztahuje také na případy, kdy v rozhodném období /25. 2. 1948 až 1. 1. 1990/ věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Povinnost vydat věc se podle §6 odst. 2 cit. zák. vztahuje i na další případy neuvedené v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod §2 odst. 1 písm. a) téhož zákona /tj. šlo-li o důsledek politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva/, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně /případně skutkově/ spolu často souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu rozhodnou skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by je ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží /s výjimkou cizích států a podniků s majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výlučně fyzické osoby/.
O převzetí věci státem bez právního důvodu /§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./ jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát věc převzal na základě existujícího právního úkonu /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Při interpretaci ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům /oprávněným osobám/ ve všech případech, když by tím nevznikly křivdy nové /srov. nález Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98, uveřejněný pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/.
Odvolací soud před vynesením měnícího rozsudku provedl dílčí opakování důkazů, provedených soudem prvního stupně, a to výslechem svědkyně Libuše Honové a výslechem účastníka řízení Ing. R. Č., přičemž dovozoval, že „v důsledku úmrtí svědkyně Z. Č., svědka MUDr. B. K. a svědkyně G. Č. nebylo možné jejich svědecký výslech zopakovat“, takže „skutková zjištění proto učinil odvolací soud z listinných důkazů – protokolů o jednáních, v nichž je zachycen obsah jejich svědeckých výpovědí“. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, proti němuž směřuje dovolání, dále uváděl, že „svá skutková zjištění opřel“ o 17 konkrétních listinných důkazů, které ovšem měl k dispozici již soud prvního stupně. Z dalších důkazů odvolací soud, jak uváděl, nevycházel. Nepovažoval za věrohodné v otázce tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání smlouvy z 18. 12. 1958 výpovědi Ing. R. Č. a L. Č. /z 9. 6. 1992 a z 18. 6. 2001/, a to s přihlédnutím k obsahu protokolů, v nichž jsou uvedeny výsledky výslechů svědkyň Z. Č. a V. D., jakož i s přihlédnutím k obsahu dopisu původního vlastníka nemovitostí A. Č. ze 6. 3. 1957 i k obsahu samotné kupní smlouvy z 18. 12. 1958; odvolací soud ještě dodával, že neučinil žádná zjištění z výpovědí svědkyň L. H. a G. Č., učiněných 18. 10. 1993, a to proto, že „pro vymezení právní otázky nemají jejich výpovědi žádný význam“. V dílčí části konstatování výsledků dokazování odvolací soud vyslovil názor, že „i když lze polemizovat s tím, zda na straně prodávajícího A. Č. byl stav tísně vyvolaný jeho zdravotním stavem, finančními závazky z nesplacené půjčky a nemožností zajišťovat správu domů v T. i v O., nelze dospět k závěru, že nemovitosti prodávající prodal za nápadně nevýhodných podmínek“. Při prodeji domu čp. 463 v T. kupní smlouvou z 18. 12. 1958 byla, podle názoru odvolacího soudu, zajištěna pro prodávajícího náhrada ve formě rodinného domku v O. a kupní cena 289.000,- Kč byla zaplacena vkladem na vázaný účet u S. s. Skutečnost, že nedošlo k výplatě kupní ceny v hotovosti, byla důsledkem ustanovení vyhlášky č. 231/1956 Ú.l., o úplatném nabývání od soukromníků organizacemi socialistického sektoru, ale z vázaného účtu byly splněny finanční závazky původního vlastníka A. Č. vůči třetím osobám. V této souvislosti vyslovoval odvolací soud názor, že „následnou ztrátu domu, na jehož rekonstrukci měl A. Č. vypůjčeny finanční prostředky, nelze zahrnout do okruhu skutečností rozhodných pro naplnění nápadně nevýhodných podmínek“. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud převážně vycházel z důkazů, provedených soudem prvního stupně, včetně výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli při jednání soudu prvního stupně slyšeni.
Přitom se ovšem odvolací soud zásadně odchýlil od hodnocení skutkových zjištění soudem prvního stupně. Dovolací soud je však toho názoru, že zásadní odchýlení se odvolacího soudu od zjištění soudu prvního stupně nebylo podloženo dostatkem podkladů spočívajících v opakování nebo doplnění dokazování odvolacím soudem před vydáním jeho rozsudku ze 14. 7. 2004. Nelze tedy přesvědčivě dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, měnící zásadně rozhodnutí soudu prvního stupně, lze označit jako rozhodnutí, které by spočívalo na správném právním posouzení věci; tedy že by šlo o rozhodnutí správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. Jsou to naopak závěry soudu prvního stupně, které vyšly z předtím spolehlivě zjištěného skutkového stavu a s otázkou kumulativního splnění hypotéz tísně a nápadně nevýhodných podmínek /§6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb./ se vypořádaly s dostatečnou přesvědčivostí.
Vzhledem k naplnění obou uplatněných dovolacích důvodů proto dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu podle §243d odst. 1 a §226 o.s.ř., rozhodne odvolací soud i o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31.srpna 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu