ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1063.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1063/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 o dovolání, které podal obviněný M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 3 To 96/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 204/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 4 T 204/2002, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který spočíval ve skutku popsaném pod bodem I/ 1 – 4) výroku rozsudku a trestným činem šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. spočívajícím ve skutku popsaném pod bodem II/ 1 – 8) výroku rozsudku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 3 T 702/2003, byl obviněný podle §199 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, s tím, že byl zároveň nad obviněným vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně byl ve výroku o trestu zrušen shora uvedený rozsudek Okresního soudu Brno – venkov, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody pak soud rozhodl výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
O odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 3 To 96/2005, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl tak, že se obviněnému za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., trestný čin šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák., kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem, jakož i za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 3 T 702/2003), ukládá podle §199 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 3 T 702/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. 3. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, jímž toto rozhodnutí napadl v celém rozsahu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody odvolací soud porušil hmotně právní ustanovení §23 tr. zák., neboť trest v daném případě neodpovídá zákonné definici účelu trestu. Podle názoru dovolatele soud ve svém rozsudku pouze konstatoval individualizaci trestu ve smyslu §31 tr. zák., aniž by se ve skutečnosti zabýval řádně a podrobně okolnostmi spáchání trestného činu a rovněž dovolatelovým následným přístupem k věci a jeho chováním. Naproti tomu soud prvního stupně podle dovolatele aplikoval ustanovení §23 tr. zák. správně, neboť dodržel zásadu účelu trestu v kontextu principů individuální a generální prevence a individuální represe, když přihlížel k tomu, že dovolatel změnil své sociální okolí a vazby (našel si práci a přítelkyni a odstěhoval se z B.), řádně splácel způsobenou škodu a snažil se tak dokázat, že je schopen se začlenit do společnosti jako řádný občan a člověk. Dovolatel zároveň upozornil na to, že případný výkon trestu odnětí svobody by jej vrátil do sociálně patogenního prostředí, typického pro kriminalizaci osobností, zatímco uložení podmíněného trestu za současného stanovení dohledu probačního úředníka by se jevilo též z hlediska zájmu společnosti a poškozených jako dostačující. Tyto skutečnosti podle něj vzal soud prvního stupně náležitě v úvahu ve svém rozsudku, který byl však na základě odvolání státního zástupce zrušen, přičemž odvolací soud poté nově rozhodl (v rozporu s ustanovením §23 tr. zák.) o uložení nepodmíněného trestu. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1, §265l odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání. V samostatném podání ze dne 28. 7. 2005 pak uvedl, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle státního zástupce lze v rámci tohoto dovolacího důvodu sice namítat nesprávnost aplikace některých hmotně právních ustanovení týkajících se rozhodování o trestu (např. §41 tr. zák., či §35 odst. 2 tr. zák.), nelze však vznášet námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu. Takové námitky (kromě trestu odnětí svobody na doživotí) je podle státního zástupce v dovolání možno úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tzn. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat ani prostřednictvím tohoto či jiného důvodu uvedeného v rámci §265b odst. 1 tr. ř. (viz též R 22/2003 Sb. r. tr.). Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že dovolací námitky směřující proti přílišné přísnosti uloženého trestu, který podle přesvědčení dovolatele neměl být ukládán jako nepodmíněný, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu ani důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř. ).
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
V posuzované věci dovolatel dovozuje hmotně právní vady napadeného rozhodnutí s ohledem na namítanou nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákona (§23 tr. zák.), jehož užití je rozhodné pro ukládání trestu z hlediska jeho účelu. Dovolatel soudu druhého stupně vytkl, že při svém rozhodování o trestu na rozdíl od soudu prvního stupně nezohlednil všechny v úvahu přicházející okolnosti, zejména to, že splácel způsobenou škodu a snažil se řádně začlenit do společnosti. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je však zřejmé (str. 3), že kromě některých polehčujících okolností soud zjistil i okolnosti obviněnému výrazně přitěžující, a že z takto zjištěného skutkového stavu věci pak při rozhodování o uloženém trestu (tj. při aplikaci hmotného práva) vycházel. Své závěry ve svém rozsudku (str. 3) v rozsahu předpokládaném v §125 odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil.
Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele ve skutečnosti směřují vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), na kterých bylo následně založeno rozhodnutí o druhu a výměře uloženého trestu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem de facto opírán o námitky procesní povahy, s nimiž pak dovolatel spojuje hmotně právní důsledky týkající se nesprávné aplikace zásad vyplývajících z ustanovení §23 tr. zák., případně též §31 tr. zák. Svým mimořádným opravným prostředkem se tak domáhal přehodnocení (revize) skutkového stavu věci, z něhož odvolací soud vycházel, a to s poukazem na existenci relevantních skutkových okolností, které podle něj soud nevzal při rozhodování o trestu v úvahu, ačkoliv k nim přihlédnout měl, jako to podle něj správně učinil soud prvního stupně. Tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pro úplnost je třeba poznamenat, že je nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolateli byl uložen druh trestu, který zákon připouští a v trestní sazbě stanovené zákonem na trestný čin podle §199 odst. 3 tr. zák. (1-5 let), jímž (jako nejpřísněji trestným) byl uznán vinným.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad soudních rozhodnutí výslovně uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Přitom Listina základních práv a svobod ani další mezinárodněprávní akty neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, nemůže být dána zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, I. ÚS 764/04, str. 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler