ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.462.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 462/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 o dovolání podaném obviněným D. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 13 To 219/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 41/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 4 T 41/2004, byl obviněný D. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 17. 12. 2003 v nočních hodinách v baru M. v P., okr. P. po krátké fyzické potyčce s poškozeným F. F. odešel do vedlejší místnosti pro jednostranně broušený pilník o délce 11 cm, který měl v kapse bundy, vrátil se zpět na místo potyčky a touto zbraní napadl poškozeného F. F. tak, že sečným pohybem vedeným šikmo dolů proti krku poškozeného, když v ruce držel uvedenou zbraň, zasáhl jmenovaného do krku a způsobil mu tak řeznou ránu v oblasti levé poloviny krku o délce 15 cm a hloubce 3 cm pronikající kůží a podkožím, přičemž byly bezprostředně ohroženy životně důležité orgány a došlo k trvalému zohyzdění poškozeného.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §222 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyři roky nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 13 To 219/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 7. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl „v celém rozsahu výrok o vině i o trestu“, přičemž uplatněným dovolacím důvodem bylo to, že rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř. )
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se dovolatel zabýval obsahem provedeného dokazování a soudům vytkl především to, že zjišťovaly toliko okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Přitom podle dovolatele oba soudy připustily existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy a poukázaly též na jeho nejednoznačné doznání. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že v řízení došlo též k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti, když odvolací soud na jedné straně poukázal na opakované doznání obviněného (dovolatele) v přípravném řízení, avšak na straně druhé nevzal v úvahu, že v hlavním líčení vůbec nebyl dotázán na rozpory mezi svými původními výpověďmi a výpovědí učiněnou před soudem. Odvolací soud ve svém rozhodnutí, podobně jako soud nalézací, pak pouze mechanicky vypočetl jednotlivé důkazní prostředky, aniž by blíže vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil důkazům v neprospěch obviněného (dovolatele), a proč považuje jeho obhajobu za vyvrácenou. V uvedeném směru považuje dovolatel napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolatele z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že „vykonal trestnou činnost v důsledku obrany blízké osoby“, neboť odvracel útok, který hrozil jeho manželce. Dovolatel připustil, že v dané situaci se již jednalo o vybočení z mezí nutné obrany (tzv. extenzivní exces), neboť obrana byla provedena v době, kdy útok již skončil a protiprávní stav neexistoval. Výsledky dokazování podle dovolatele přitom svědčí spíše o nesouladu jeho vědomí se skutečností, tj. o tom, že z jeho strany došlo ke skutkovému omylu negativnímu (chtěl útočníka pouze zastrašit, avšak nešťastnou náhodou ho zasáhl do krku). Z tohoto pohledu by se ovšem nemohlo jednat o úmyslný trestný čin, i když odpovědnost za trestný čin z nedbalosti by vyloučena nebyla. Z těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodl rozsudkem v jeho prospěch.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která především uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky, mající význam z hlediska hmotného práva. To podle státní zástupkyně znamená, že poukaz dovolatele na nesprávné hodnocení důkazů soudy, nelze považovat za právně relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod shora uvedený dovolací důvod. V daném případě tomuto dovolacímu důvodu podle názoru státní zástupkyně odpovídá toliko tvrzení dovolatele, že jednal v negativním skutkovém omylu, kdy chtěl útočníka pouze zastrašit a do krku jej zasáhl jen nešťastnou náhodou. Státní zástupkyně pak vyložila znaky skutkového omylu podle současné právní nauky a na tomto základě dovodila, že skutkové okolnosti, ze kterých soudy vycházely, ani popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nedávají žádný podklad pro úvahu, že by dovolatel mohl jednat ve skutkovém omylu. Naopak naprosto vědomě se dostal do slovního a fyzického konfliktu s poškozeným, a poté za stavu, kdy útok poškozeného netrval, tohoto napadl zbraní, pro kterou si předtím zašel. Průběh skutkového děje současně svědčí o naprosto vědomém a cíleném jednání obviněného. Závěr obou soudů, že jednání dovolatele je třeba po právní stránce kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., je podle státní zástupkyně třeba považovat za správný. Z těchto důvodů ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože ani v části, v níž bylo dovolání uplatněno právně relevantně, je nelze považovat za jakkoliv opodstatněné. Zároveň navrhla, aby dovolací soud navrhované rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný D. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a o nesouhlas se skutkovými závěry, k nimž na tomto základě dospěly. Podle tvrzení dovolatele však existoval skutkový stav zcela odlišný, neboť z provedených důkazů mělo podle něj ve skutečnosti vyplývat to, že inkriminovaným činem odvracel útok vůči třetí osobě (své manželce). Za stavu, kdy dovolatel připustil, že by šlo zřejmě o extenzivní exces z mezí nutné obrany, současně namítl, že provedené důkazy svědčí o jeho jednání ve skutkovém omylu (negativním), neboť cílem jeho jednání bylo údajného útočníka pouze zastrašit a nikoliv jej zasáhnout inkriminovaným pilníkem do krku. S tím pak dovolatel spojoval absenci úmyslného zavinění a svoji případnou odpovědnost za nedbalostní trestný čin.
Z napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2, 3) a především z rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 4, 5), s nímž se odvolací soud plně ztotožnil, však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely po vyhodnocení důkazů ze zcela jiných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Své závěry oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutí vyložily a odůvodnily. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zdůraznil, že v situaci, kdy se poškozený jednoznačně bránil útoku více osob, odešel obviněný D. R. do vedlejší místnosti pro zbraň (nabroušený pilník v délce 11 cm), a „tímto pilníkem zákeřně a zcela nečekaně zaútočil na krk poškozeného, tedy na oblast životně důležitých funkcí člověka“.
Z výše uvedeného je dále zřejmé, že dovolatel své právní námitky ohledně jednání ve skutkovém omylu (vylučujícím podle něj úmyslné zavinění), opíral de facto o své představy o tom, jak měly být provedené důkazy hodnoceny, tedy o jiný skutkový základ než jaký dovodily oba soudy. Skutkový stav věci, jenž se měl v dovolacím řízení stát předmětem zkoumání správnosti jeho hmotně právního posouzení, byl tak obviněným (dovolatelem) tvrzen toliko v rámci jeho obhajoby. Aby dovolatelovy námitky bylo možno považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní, muselo by být v řízení zjištěno, že obviněný (dovolatel) jednal buď za okolností, kdy některou rozhodnou skutečnost neznal vůbec (skutkový omyl negativní), nebo ji naopak mylně předpokládal (skutkový omyl pozitivní), aniž by tomu soudy při posuzování trestní odpovědnosti dovolatele přikládaly odpovídající význam, popř. že by tyto otázky dostatečně nevyhodnotily.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného D. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler