ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.482.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 482/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2005 o dovolání podaném obviněnou H. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 8 To 336/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 40/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 8 To 336/2003, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ze změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 42 T 40/2003, byla obviněná H. T. uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „jako jediná společnice a jednatelka obchodní společnosti T., s.r.o. se sídlem v P. smlouvou o převodu obchodního podílu, která nabyla účinnosti téhož dne, převedla obchodní podíl ve společnosti ve výši 100% na čistém obchodním jmění a svůj vklad ve výši 100.000,- Kč na nabyvatele S. B., kterého současně jako jediný společník v působnosti valné hromady rozhodnutím ze dne 9. 5. 2001 jmenovala jednatelem společnosti, z účtů společnosti, a to z účtu vedeného u K. b., a.s. – pobočka P. – v. se sídlem v P. a účtu vedeného u Č. s., a.s., pobočka P. se sídlem v P. vyčerpala po převodu obchodního podílu a jmenování nového jednatele společnosti finanční hotovost ve výši 456.023,- Kč, ačkoli k tomu nebyla oprávněna, přičemž částku 75.123,60 Kč použila ve prospěch společnosti T., s.r.o., zbylou finanční hotovost použila nezjištěným způsobem, čímž minimálně částečně odčerpala finanční prostředky společnosti T., s.r.o., které mohly být použity k uspokojení pohledávky věřitele společnosti U. a.s. se sídlem v P. a způsobila tak škodu minimálně ve výši 380.899,40 Kč“. Za tento trestný čin byla obviněná podle §256 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1 tr. zák. odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 100.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců.
O odvolání obviněné a Obvodního státního zástupce pro Prahu 1 proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 8 To 336/2003, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. se obviněná H. T. odsuzuje podle §256 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, přičemž podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila ve zkušební době škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen rovněž peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody ve výši tří měsíců. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítnuto. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 17. 9. 2003 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a téhož dne nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná následně dovolání, jímž napadla všechny jeho výroky. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka poukázala na to, že soud nalézací i soud odvolací věc nesprávně posoudily, pokud dospěly k závěru, že se dopustila trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby. Podle přesvědčení dovolatelky nebylo v průběhu řízení prokázáno, že by skutková podstata trestného činu byla naplněna, a to s ohledem na nedostatek jeho dokonání. To znamená, že pokud by čin, jenž je jí kladen za vinu, byl vůbec trestným činem, bylo třeba posoudit, zda nebyla věc ve stadiu pokusu, ovšem pouze za předpokladu, že vůbec byla naplněna subjektivní stránka trestného činu (úmyslné zavinění) s přihlédnutím k tomu, že dovolatelka jednala či postupovala pod dohledem právní zástupkyně JUDr. O. Dovolatelka pak především vyhodnotila obsah dokazování provedeného v předmětné věci, soudům vytkla porušení zásady in dubio pro reo, a na tomto základě konstatovala, že mělo být vycházeno ze skutečnosti, že společnost T. s. r. o. nebyla předlužena a nebyl tedy důvod podání návrhu na vyrovnání, aby mohl být úspěšně prohlášen konkurs nebo aby byl důvod ke vstupu uvedené společnosti do likvidace. Soudy obou stupňů přitom podle ní nezajímalo, jaký byl stav majetku společnosti T. s. r. o. v rozhodnou dobu a v uvedeném směru tudíž neprovedly potřebné důkazy. Pokud jde o částky, které byly dovolatelce kladeny za vinu již v obžalobě, pak lze mít za to, že prokázala, že tyto částky byly vynaloženy ve prospěch společnosti a k uspokojení zcela legitimních pohledávek souvisejících především s pracovními poměry zaměstnanců této společnosti. Dovolatelka dále namítla, že v řízení před oběma soudy bylo přehlédnuto její (jinými důkazy) nevyvrácené tvrzení, že v činnosti pro společnost dále pokračovala na základě ústní dohody se S. B. bez nároku na mzdu. Uvedenou skutečnost bylo třeba vzít v úvahu v širších souvislostech, když podle dovolatelky nelze přehlédnout, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu byl jediným společníkem a jediným jednatelem společnosti. Pokud soudy dovodily, že tato osoba vystupovala v roli „bílého koně“, je třeba mít za to, že užily termínu zcela mimo oblast občanského či obchodního práva, s nímž v tomto smyslu nelze spojovat žádný relevantní obsah. Podle názoru dovolatelky mezi ní a společností následně vznikl faktický pracovní poměr tím, že nastoupila do práce, a že měla nárok na mzdu za období, kdy pro uvedenou společnost pracovala. Dovolatelka konečně namítla i to, že v průběhu trestního řízení nebyla vzata v úvahu ani skutečnost, že na finanční vyrovnání za převod jejího podílu jí S. B. předal směnku na částku 5.000.000,- Kč splatnou 12. 12. 2003, a že byla pravomocně odsouzena dříve, než nastala její splatnost.
V závěru dovolání vyslovila dovolatelka rovněž výhrady k otázce zachování totožnosti skutku vzhledem k navýšení částky, která měla být způsobenou škodou. Výhrady uplatnila i vůči nepřesvědčivé argumentaci rozhodnutí obou soudů, když zejména druhoinstanční rozsudek v podstatě žádné právní posouzení skutku neobsahuje. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by s ohledem na výše popsaný stav věci neměl být proto vykládán příliš extenzivně, nýbrž na základě logických úvah, že právní posouzení věci nemůže být správné, vychází-li z neúplně zjištěného či nesprávně interpretovaného skutkového stavu. Podle dovolatelky je třeba zabývat se uvedenými otázkami i se zřetelem k „Evropské úmluvě o ochraně lidských práv“, jež je součástí českého právního řádu a k jejímž zásadám a normám by mělo být rovněž přihlédnuto.
Vzhledem ke shora rozvedeným důvodům dovolatelka navrhla, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění, resp. nesprávnost hodnocení důkazů. Podle státního zástupce je převážná většina námitek dovolatelky právě skutkového charakteru, popř. jsou namítány procesní vady (porušení zásady o totožnosti skutku). Formálně deklarovanému dovolacímu důvodu proto odpovídá toliko námitka, že jednání obviněné (dovolatelky) nebylo dokonaným trestným činem, ale pouze pokusem trestného činu (§8 odst. 1 tr. zák.). Dovolatelka sice i v tomto směru zabíhá do skutkové argumentace, je však nutno konstatovat, že ani z tzv. skutkové věty a z navazujícího rozvedení skutkových zjištění v odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, že po odčerpání inkriminovaných částek z účtu společnosti obviněnou (dovolatelkou) již nebyl k dispozici žádný další majetek, ze kterého by pohledávku poškozené společnosti U. a. s., do výše 380.899,40.- Kč bylo možno uhradit. Podle názoru státního zástupce by pouze v takovém případě bylo možno dovodit, že uspokojení pohledávky poškozené bylo v tomto rozsahu zmařeno. Skutková zjištění v té podobě jak jsou popsána v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí proto odpovídají toliko pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. Pokus trestného činu je podle §8 odst. 2 tr. zák. trestný podle sazby stanovené zákonem na dokonaný trestný čin, což znamená, že dovolatelce sice mohly být uloženy tresty uvedené v napadeném rozhodnutí, avšak na druhé straně je podle státního zástupce nutno vzít v úvahu, že v případě odsouzení obviněné (dovolatelky) za pokus trestného činu by jí nebylo možno podle §59 odst. 2 tr. zák. uložit, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Za této situace pak nelze jednoznačně dovodit, že projednání dovolání by nemohlo mít dopad na postavení obviněné (dovolatelky), neboť plnění povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zák. je jedním z kritérií pro rozhodování podle §60 odst. 1 tr. zák. Za tohoto stavu státní zástupce ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a tomuto soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl o dovolání obviněné usnesením ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 464/2004, kterým toto dovolání v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Důvody odmítnutí pak v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí vyložil s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu a současně i rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně napadla obviněná H. T. ústavní stížností podanou dne 14. 10. 2004, kterou se domáhala zrušení všech výše uvedených rozhodnutí s poukazem na porušení jejích základních práv garantovaných čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i práva garantovaných čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ve věci podané ústavní stížnosti rozhodl nálezem ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/04 tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 464/2004, byla porušena základní práva stěžovatelky, garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 „Listiny“, přičemž z tohoto důvodu napadené usnesení zrušil. Současně rozhodl, že ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Ve svém rozhodnutí provedl Ústavní soud rozbor předmětné věci z hlediska namítaného porušení základních práv stěžovatelky a na tomto základě konstatoval, že z usnesení Nejvyššího soudu nelze dovodit, že jím konstatované vady rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze nezakládají nutnost jejich zrušení pro rozpor se zásadami fair procesu. Námitky stěžovatelky proto považoval za důvodné. Ústavní soud poukázal především na to, že každý z obecných soudů hodnotil jednání stěžovatelky právně velmi odlišně. Nalézací soud jako poškozování věřitele podle skutkové podstaty nevyžadující k dokonání vznik škody (§256 odst. 2 písm. a/ tr. zák.). Její naplnění shledal v neoprávněném odčerpání disponibilních prostředků, jež nastalo po převodu společnosti. Odvolací soud tuto otázku považoval za bezpředmětnou. Za rozhodující naopak považoval převod společnosti a vyslovil názor, že stěžovatelka měla být souzena podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. V uvedené souvislosti Ústavní soud zdůraznil, že nebylo vůbec vyjasněno, zda právní hodnocení označené Nejvyšším soudem za chybné, nezpůsobilo díky vadné orientaci dokazování nesprávnost skutkových zjištění, o která dovolací soud opřel závěr, že nastal následek předpokládaný zákonem. Ústavní soud dále upozornil na to, že pokud dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka naplnila skutkovou podstatu poškozování věřitele v důsledku zmenšení majetku dlužnické společnosti (jejíž majetkové poměry však nebyly nijak blíže zkoumány) a že kvalifikace provedená nalézacím soudem byla správná, bylo nutno při zjevně odlišném názoru odvolacího soudu náležitě odůvodnit, proč přesto není dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud sice nevyloučil, že závěr Nejvyššího soudu je možno přesvědčivě odůvodnit odkazem na již provedená skutková zjištění, na druhé straně však Nejvyššímu soudu vytkl, že odůvodnění napadeného usnesení nezohledňuje důsledky posunů v právním hodnocení stíhaného jednání.
Podle Ústavního soudu nelze z hlediska požadavků na přesvědčivost a úplnost odůvodnění soudního rozhodnutí (které v ústavní rovině vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny) dále pominout, že v náhledu obžaloby, která na základě jí shromažďovaných důkazů vymezila podstatu stíhaného jednání a mezi právním názorem Nejvyššího soudu jsou rozpory, které při současné podobě odůvodnění usnesení dovolacího soudu nelze překlenout vysvětlením, jež se pohybuje v ústavních mezích, protože i námitky obžaloby zůstaly podle Ústavního soudu nevypořádány. Obžaloba se s Nejvyšším soudem neshoduje v otázce, zda k odsouzení došlo za pokus nebo za dokonaný trestný čin. Za situace, kdy dovolací soud sám zpochybnil relevanci vzniku škody, bylo třeba odůvodnit, proč má zůstat nedotčen výrok o podmínění odkladu výkonu trestu odnětí svobody náhradou škody, ačkoliv zástupce obžaloby v této souvislosti navrhl zrušení rozsudku městského soudu (str. 8 nálezu). Kdyby se totiž nevypořádané námitky Nejvyššího státního zastupitelství ukázaly opodstatněnými, muselo by to podle Ústavního soudu nezvratně vést ke zrušení rozhodnutí odvolacího, resp. nalézacího soudu. Chybějící důkaz nelze nahrazovat úvahou. Ústavní soud zdůraznil, že takový postup, vedle zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) porušuje zásadu rovnosti stran (čl. 37 odst. 3 Listiny), když z uvedených zásad plyne, že podaří-li se obhajobě zásadně zpochybnit tvrzení obžaloby v klíčových otázkách, může být výrok o vině vynesen jen na základě doplnění skutkových zjištění.
Jestliže stěžovatelka žádala zrušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně, dospěl Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity k závěru, že opodstatněnost námitek proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 bude nutno posoudit až ve světle nového rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelky. Stížnost proti těmto rozhodnutím proto Ústavní soud považoval za předčasnou.
V novém řízení o dovolání obviněné H. T. Nejvyšší soud především konstatuje, že nebyly zjištěny (namítnuty) žádné skutečnosti, jež by měly za následek změnu formálních podmínek pro konání dovolacího řízení. Obviněná H. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé a obviněné jím byl (nově) uložen trest a současně jím byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) podaný obviněnou proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněnou dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud k daným otázkám zastává shodný právní názor jako ve svém předcházejícím usnesení ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 464/2004, přičemž k posouzení toho, zda dovolání z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu bylo uplatněno právně relevantně, považuje za nezbytné zopakovat, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud dále (vzhledem k názoru dovolatelky na nebezpečí příliš formalistického výkladu citovaného dovolacího důvodu) připomněl, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je zásadně v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém (dvouinstančním) řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a dalšími v České republice závaznými mezinárodněprávními normami je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci obviněná opřela své dovolání zčásti o polemiku s výsledky provedeného dokazování, především o tvrzení, že dokazování nelze považovat za úplné, jestliže nebylo zaměřeno na objasnění všech skutečností významných jednak pro posouzení, zda byl skutek spáchán či nikoliv, jednak pro závěr, zda obviněná (dovolatelka) naplnila všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Soudům rovněž vytkla, že provedené důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo k její tíži. Je tedy zřejmé, že v uvedeném směru je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelkou ve skutečnosti spatřován ve vytýkaném porušení procesních zásad o provádění a hodnocení důkazů (vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), namítá-li neúplně zjištěný skutkový stav věci, jenž vedle dalších namítaných skutečností měl mít vliv (pokud jde objasnění jednotlivých znaků skutkové podstaty) na vadné právní posouzení skutku.
Ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto Nejvyšší soud shledal podané dovolání za právně relevantní pouze v té části, v níž dovolatelka namítla, že čin (jehož spáchání je jí kladeno za vinu) postrádá znaky dokonání, což za předpokladu, že by byla naplněna jeho subjektivní stránka (zavinění), znamená, že by šlo toliko o pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na skutečnosti a právní názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu, jímž bylo předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci zrušeno, považoval Nejvyšší soud za nezbytné přistoupit k širšímu přezkumu a v jeho rámci se věcí zabývat především též z hledisek naznačených rozhodnutím Ústavního soudu. Za tohoto stavu Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v tom rozsahu a z těch důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a na tomto základě dospěl k následujícím závěrům:
Opakovaně je zapotřebí uvést, že trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který i jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí nebo odstraní část majetku dlužníka. Jde o trestný čin úmyslný (srov. §3 odst. 3, §4 tr. zák.). Zatímco pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. může být jen dlužník, pak podle ustanovení §256 odst. 2 tr. zák. (které je samostatnou skutkovou podstatou) je trestně odpovědná jen jiná osoba než dlužník. Podstatou jednání pachatele i v tomto případě ovšem je alespoň částečné zmaření uspokojení věřitele, aniž by takovým jednáním musela být způsobena škoda. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty není přitom důležité, zda v případě dlužníka mohl být prohlášen konkurs či nikoliv. Rozhodná zde je existence právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem a z něho vyplývající právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky. S jednáním v některé z forem předpokládaných v ustanovení §265 odst. 2 písm. a) tr. zák. pak zákon spojuje následek (resp. účinek) spočívající v tom, že v důsledku tohoto jednání dojde k faktickému zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z nichž by jinak mohl věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky.
V projednávaném případě obviněné (dovolatelky) H. T. Nejvyšší soud setrval na právním názoru, že skutkový stav věci, který byl formulován (popsán) ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, jež (podle kritérií uvedených v předcházejícím odstavci) ve svém souhrnu naplňují zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. Ve výroku o vině je v rozsahu předpokládaném v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. uvedeno místo, čas i způsob spáchání skutku, a rovněž způsobený následek (účinek) jednání obviněné. Z popisu skutku rovněž vyplývá zavinění obviněné v úmyslné formě (§4 tr. zák.), jakož i příčinná souvislost mezi jejím jednáním a způsobeným následkem. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 14/15) je v potřebném rozsahu vyloženo (§125 odst. 1 tr. ř.), jakými úvahami se soud řídil při právním posuzování zjištěného skutkového stavu věci. Soud především zjistil, že dovolatelka jako jediná společnice a jednatelka obchodní společnosti T. s. r. o. převedla na základě smlouvy obchodní podíl ve společnosti ve výši 100% na čistém jmění a svůj vklad ve výši 100.000,- Kč na nabyvatele S. B., kterého jako jediný společník v působnosti valné hromady dne 9. 5. 2001 jmenovala jednatelem společnosti. K uvedené změně došlo za stavu, kdy obviněná (dovolatelka) věděla o existenci nesplacené pohledávky společnosti U. a. s. vůči společnosti T. s. r. o. v soudem zjištěné výši 1.006.661,60,- Kč. Uvedená okolnost sama o sobě nemusí ovšem (bez dalšího) svědčit o tom, že obviněná (dovolatelka) již v době uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu jednala v úmyslu zmařit uspokojení pohledávek věřitele společnosti T. s. r. o. Samotnou změnou v osobě společníka by totiž nebylo dotčeno právo a možnost věřitele domáhat se uspokojení své pohledávky z majetku uvedené společnosti (dlužníka). Pro posouzení jednání obviněné (dovolatelky) jako trestného činu je proto podstatné další zjištění soudu, tj. že v době po 9. 5. 2001, kdy již nebyla jednatelkou společnosti, vyčerpala z účtů této společnosti finanční hotovost ve výši specifikované v rozsudku, ačkoliv k tomu již nebyla oprávněna. To znamená, že za stavu, kdy věděla o pohledávce věřitele vůči společnosti T. s. r. o. (dlužníka), úmyslně zmenšila aktiva dlužníkova majetku (podle zjištění soudu o částku nejméně 380.899,40,- Kč), ze kterých by jinak věřitel mohl dosáhnout alespoň částečného uspokojení své pohledávky. Došlo tedy i k následku předpokládanému zákonem a za dosud zjištěného skutkového stavu věci nemůže tudíž obstát právní názor, že čin nebyl dokonán, a že obviněná (dovolatelka) své jednání dovedla toliko do stadia pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Poněvadž Ústavní soud ve svém rozhodnutí namítl, že dovolací soud sám zpochybnil relevanci vzniku škody a bylo pak namístě odůvodnit, proč má zůstat nedotčen výrok „o podmínění odkladu výkonu trestu odnětí svobody náhradou škody“, ačkoliv státní zástupce ve svém vyjádření v této souvislosti navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, je třeba doplnit, že způsobení škody skutečně není podmínkou trestnosti činu pokud jde o naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. Není ovšem vyloučeno, aby i v takovém případě byla škoda jednáním pachatele přesto způsobena . Pokud výše škody nepřesáhne zákonem stanovenou hranici (srov. §256 odst. 3, 4 tr. zák.), nemůže její způsobení mít vliv na právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle §256 odst. 2 tr. zák., což ale na straně druhé neznamená, že by nemohlo být rozhodnuto o případném nároku poškozeného na její náhradu (§228, §229 odst. 1, 2 tr. ř.), popř. podle §59 odst. 2 tr. zák. rozhodnuto o tom, že se podmíněně odsouzenému ukládá, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Tyto zásady lze uplatnit i na pokus výše uvedeného trestného činu (§8 odst. 1 tr. zák.) za předpokladu, že jednání pachatele bude dovedeno do stadia, kdy škoda může vzniknout (resp. vznikne).
V mezích rozhodnutí Ústavního soudu se Nejvyšší soud dále musel vypořádat s tím, jak postupovat v případě, že stejnou právní otázku hodnotil jinak nalézací soud a jinak soud odvolací, a v důsledku tohoto „nebylo vyjasněno, zda právní hodnocení označené Nejvyšším soudem za chybné, nezpůsobilo díky vadné orientaci dokazování nesprávnost skutkových zjištění, o něž odvolací soud opřel závěr, že nastal následek předpokládaný zákonem.“
Ve shora naznačené souvislosti je třeba nejprve zmínit předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se poukazuje na to, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že jednání obviněné (dovolatelky) mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. (tedy podle jiného ustanovení a současně přísněji), pak tento právní názor především postrádá jakékoliv bližší odůvodnění. Poněvadž však odvolací soud ve výroku o vině napadený rozsudek k tíži obviněné (dovolatelky) nezměnil, nemělo jím učiněné právní posouzení skutku na výsledek řízení žádný vliv. Nejvyšší soud dále uvedl, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, a že konečně ani dovolatelka v uvedeném směru neuplatnila žádné námitky. Nejvyšší soud se proto právními závěry odvolacího soudu dále nezabýval a se zjištěnou vadou napadeného rozhodnutí nespojoval žádné relevantní účinky ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí.
Jestliže Ústavní soud ve svém nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že svým rozhodnutím porušil základní práva stěžovatelky (dovolatelky) garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, lze na uvedeném základě dovodit, že shora uvedený názor Nejvyššího soudu nemůže v ústavněprávní rovině (tj. z hlediska zásad spravedlivého procesu) obstát. Tato skutečnost má současně dopad i z hlediska posouzení závažnosti vady, kterou Nejvyšší soud zjistil v rozhodnutí odvolacího soudu. Jde totiž o to, že trestného činu poškozování věřitele podle §265 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, který i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku a tímto činem způsobí značnou škodu (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Naproti tomu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, jenž i jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, odstraní část majetku dlužníka. Je tedy zřejmé, že právní kvalifikace skutku užitá soudem prvního stupně a právní posouzení skutku odvolacím soudem se nemůže opírat o týž skutkový základ. Odvolací soud, aniž by sám prováděl důkazy a skutková zjištění soudu prvního stupně doplňoval či korigoval, vycházel pouze z jiné interpretace již zjištěného skutkového stavu věci (str. 5, 6 rozsudku). Ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto třeba jeho rozhodnutí považovat za vadné.
S ohledem na výše uvedené závěry, jež Nejvyšší soud učinil v souladu s právními názory vyslovenými v nálezu Ústavního soudu, bylo dovolání obviněné H. T. shledáno v relevantně uplatněné části podle hledisek §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným. Nejvyšší soud proto postupoval v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 8 To 336/2003, v celém rozsahu zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude znovu rozhodovat o podaných řádných opravných prostředcích. V novém řízení se bude muset věcí v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) znovu zabývat. Zrušením napadeného rozhodnutí se současně otevírá prostor i pro to, aby se odvolací soud zabýval i námitkami státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle nichž z dosavadních skutkových zjištění nevyplývá, že by po odčerpání inkriminovaných částek z účtu společnosti obviněnou (dovolatelkou) již nebyl k dispozici žádný další majetek, ze kterého by pohledávku poškozené společnosti U., a. s. do výše 380.899,40,- Kč bylo možno uhradit. Podle názoru státního zástupce skutková zjištění, jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění obou soudních rozhodnutí, umožňují dovodit závěr toliko o pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. Potřebu doplnění řízení (jež by v daném případě nemělo přesáhnout rámec vymezený ustanovením §263 odst. 6, 7 tr. ř.) k opodstatněnosti námitek Nejvyššího státního zastupitelství ve svém nálezu výslovně zdůraznil Ústavní soud (str. 8). Nejvyšší soud tak sám učinit nemohl nejen proto, že nejvyšší státní zástupkyně dovolání nepodala, což znamená, že námitky uvedené ve vyjádření k dovolání obviněné nemohly být předmětem dovolacího přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř., ale především též z důvodu, že dovolací soud (který již právní názor na kvalifikaci skutku ve stávající podobě vyslovil) s ohledem na ustanovení §265r odst. 7 tr. ř. nemůže sám provádět dokazování, jímž by měnil či doplňoval skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Pokud odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhodne podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozsudkem, pak v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř v jeho odůvodnění náležitě vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry na tomto základě dovodil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler