ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.752.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 752/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2005 o dovolání podaném obviněným F. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 8 To 3/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 T 5/2004, byl obviněný F. T. uznán vinným pod bodem I) trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., pod bodem II) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pod bodem IV) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák., pod bodem V) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil skutky popsanými ve výrokové části rozsudku. Pod bodem III) rozsudku, byl dále uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zák., kterého se po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 18. 12. 2003 v době kolem 16.15 hod., když byl na útěku z pobočky K. b., a. s. v P. (bod II rozsudku) v ulici S. v P., poblíže křižovatky s ulicí K. byl spatřen hlídkou Policie ČR, která se jej pokusila jako pachatele loupežného přepadení zadržet, na což obžalovaný reagoval tím, že vytáhl pistoli ČZ 85, ráže 9 mm Luger a třemi výstřely přes levé rameno se pokusil zasáhnout zakročujícího uniformovaného policistu prap. P. D., stojícího za ním, který držel obžalovaného v tzv. „kravatě“, v zájmu toho, aby za použití tohoto chvatu, vedeného na krk obžalovaného, zadržel a poté co byl obžalovaný uchopen za pravou ruku v níž držel pistoli dalším zakročujícím policistou prap. I. S., obžalovaný znovu vystřelil a pokračoval v aktivním odporu proti zadržení své osoby, až se jmenovaným policistům postupně podařilo obžalovaného položit na zem, odzbrojit jej a přiložit mu služební pouta, přičemž tohoto jednání se dopustil poté, co dne 8. 4. 2003 v pobočce ČSOB, a. s. P. úmyslně třemi výstřely z pistole ČZ 85, ráže 9 mm Luger způsobil smrtelné zranění poškozenému J. Č. (bod I. rozsudku).“ Podle §219 odst. 2, §35 odst. 1 a §29 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl za podmínek §39a odst. 2 písm. d), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §55 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud rozhodl též o uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání věcí, jež jsou specifikovány ve výrokové části rozsudku. Výroky podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 8 To 3/2005, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl tak, že se obviněnému podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §29 odst. 1, 2 tr. zák. ukládá úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon se obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §29 odst. 1 tr. zák. odvolací soud dále rozhodl, že se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 2. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým toto rozhodnutí napadl ve všech výrocích. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 2 tr. ř.
Ve stručném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o trestu a ostatní výroky zůstaly nedotčeny. To znamená, že rozsudek Městského soudu v Praze byl potvrzen i ve výroku pod bodem III) o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. c), f) tr. zák. Podle přesvědčení dovolatele mu však v daném případě nebyl prokázán úmysl směřující k usmrcení zasahujících policistů. Jeho jednání proto nebylo možno právně kvalifikovat jako pokus výše uvedeného trestného činu a pokud tak soudy přesto učinily, je podle něj zřejmé, že jejich rozhodnutí v této části spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel dále poukázal na to, že napadeným rozsudkem mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let a současně bylo rozhodnuto, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se nezapočítává do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění. Podle názoru dovolatele nebyly pro uložení takového trestu a v takové výměře splněny podmínky stanovené trestním zákonem. S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek ve všech výrocích a poté přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel doložil toliko prohlášením, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. V uvedené souvislosti státní zástupce poznamenal, že soud prvního stupně této otázce věnoval zvýšenou pozornost (viz str. 45-46 rozhodnutí) a rovněž odvolací soud se subjektivní stránkou pokusu trestného činu vraždy dostatečně zabýval (viz str. 24 a 25 rozhodnutí). Státní zástupce se s argumentací obou soudů zcela ztotožnil, shledal ji logickou a vycházející z provedených důkazů. Zároveň poukázal na to, že dovolatel zcela rezignoval na jakékoli argumenty k podepření svého tvrzení, které tak zůstalo pouhou proklamací. Podobně je tomu i s námitkou ohledně nesprávnosti uložení výjimečného trestu 25 let, kde se dovolatel v podstatě omezil jen na vyslovení názoru, že pro uložení takového trestu a v takové výměře nebyly splněny podmínky stanovené zákonem. Vrchní soud přitom podle státního zástupce správně vyložil, které okolnosti zjištěné dokazováním naplňují zákonné předpoklady pro uložení výjimečného trestu podle §29 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž jeho závěry se dovolatel nepokusil zpochybnit žádnou konkrétní námitkou. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. současně vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný F. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, protože napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž v napadené části, ve které zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, jde o týž procesní stav, jako by odvolání de facto bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 2 tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 2 tr. ř. lze podat, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí (srov. §29 odst. 3 tr. zák.). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť napadeným rozhodnutím byl obviněnému sice uložen výjimečný trest podle §29 tr. zák., nikoliv však trest odnětí svobody na doživotí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitku, že provedenými důkazy nebyl ve výroku o vině pod bodem III) rozsudku soudu prvního stupně prokázán jeho úmysl usmrtit zasahující policisty. S takto namítanou skutečností pak dovolatel spojoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zák.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu a především z rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil, přitom vyplývá, že se oba soudy v případě skutku pod bodem III) na základě rozboru provedených důkazů podrobně zabývaly subjektivní stránkou pokusu předmětného činu i příčinným vztahem mezi jednáním obviněného a následkem, k němuž toto jednání směřovalo. Své závěry oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom nelze podřadit ani námitky dovolatele směřující vůči uloženému trestu, a to nejen z důvodu, že dovolatel nesprávně odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 2 tr. ř., ale především s ohledem na to, že neuplatnil žádnou argumentaci vztahující se k porušení ustanovení hmotného práva při ukládání trestu. Pro úplnost je třeba dodat, že námitky dovolatele nemohou být relevantní ani z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému (dovolateli) byl ukládán úhrnný trest v rámci sankce za čin nejpřísněji trestný (tj. za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 tr. zák.), kde zákon uložení výjimečného trestu dovoluje.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, I. ÚS 764/04, str. 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného F. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler