ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.903.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 903/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2005 o dovolání podaném obviněným J. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 61 To 103/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 107/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 39 T 107/2004, byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „poté, co již odsouzený M. K., dne 19. 11. 2003, po 16.50 hod. z budovy M. v P. ve 4. patře z neuzamčené kanceláře firmy E. P. CZ, s. r. o., odcizil mobilní komunikátor zn. Nokia 9210 v hodnotě 53.000,- Kč a notebook zn. Compaq EVO 800V v hodnotě 60.000,- Kč, obžalovaný J. N. s odsouzeným M. K. na jeho jméno tyto věci šli prodat do bazaru a získané finanční prostředky si rovným dílem rozdělili.“ Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §251 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. P. CZ, s. r. o., odkázána „s částkou 60.000,- Kč“ na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 61 To 103/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 3. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým toto rozhodnutí napadl „v plném rozsahu“. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že již rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když v jeho případě nebylo bez pochybností prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal především na procesní zásady vyplývající z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a §89 odst. 1 písm. a) tr. ř. (o hodnocení důkazů a předmětu dokazování), které podle jeho názoru soudy obou stupňů nerespektovaly a porušily. Dovolatel se dále zabýval rozborem důkazní situace v jeho trestní věci a dovodil, že kromě výpovědi svědka (již odsouzeného) M. K. neměly soudy k dispozici žádný důkaz svědčící o tom, že by dovolatel od jmenovaného obdržel polovinu finanční hotovosti z výtěžku za prodej odcizených věcí. Dovolatel soudům vytkl, že skutečnosti, o které opírají závěr o věrohodnosti svědka K., buď nemají žádnou vypovídající hodnotu ve vztahu k věrohodnosti svědka, nebo naopak svědčí spíše v jeho neprospěch; zejména též s ohledem na to, že svědek jako obviněný vypovídal odchylně než v řízení vedeném proti dovolateli. Za stavu, kdy byl dovolatel usvědčován pouze jedinou výpovědí svědka, jehož věrohodnost je přinejmenším sporná, nelze podle dovolatelova přesvědčení tvrdit, že bylo spolehlivě prokázáno, že se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 61 To 103/2005, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí nebo sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej obžaloby zprostí.
Dovolání obviněného bylo dne 13. 6. 2005 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství (č. l. 134 spisu). Dovolací soud do doby projednání a rozhodnutí věci neobdržel podání, zda nejvyšší státní zástupkyně využije svých zákonných práv vyplývajících z ustanovení §265h odst. 2 tr. ř.
Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel především o námitku, že soud prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů postupoval v rozporu s procesními zásadami vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a §89 odst. 1 písm. a) tr. ř., když výsledky dokazování hodnotil jednostranně a uznal jej vinným jen na podkladě svědecké výpovědi již odsouzeného M. K., jehož hodnověrnost byla velmi sporná. Tento podle dovolatele vadný postup přitom nenapravil ani soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání).
Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 3, 4) však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Své závěry oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §134 odst. 2, §125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutí vyložily a odůvodnily.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., tj. v posuzovaném případě by musel být zjištěn namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je nutno vzít v úvahu, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. N. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler