ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1061.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1061/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Č. B. H., a. s., zastoupeného advokátem, za účasti 1) L. P., zastoupené advokátem, a 2) P. f. České republiky, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 65/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2005, č. j. 21 Co 29/2004 - 63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 5. 3. 2003, podanou podle §244 a násl. o. s. ř., domáhal vydání rozhodnutí, že „L. P. není vlastnicí nemovitosti v kat. území H. H., a to části původní parcely č. (PK) 537 role s dílem přes cestu, části p. č. (PK) 539 role a části parcely č. (PK) 538/1 role, zapsaných v knihovní vložce č. 1833, 1835, 1836 pozemkové knihy pro katastrální území H. H., dle katastru nemovitostí parcely č. 614/8, ostatní plochy o výměře 3.472 m2, v katastrálním území H. H.“. Žalobu odůvodnil tím, že se cítí být dotčen na svých právech rozhodnutím Magistrátu města B., Pozemkového úřadu města B. ze dne 2. 1. 2002, sp. zn. 774/91/10 - RBD, jímž bylo rozhodnuto, že L. P. je vlastnicí těchto nemovitostí. Dále uvedl, že proti citovanému rozhodnutí pozemkového úřadu podal opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně, jenž pravomocným usnesením ze
27. 1. 2003, sp. zn. 29 Ca 50/2002, návrh odmítl s tím, že postup je upraven zák. č. 150/2002 Sb., podle kterého se účastníci řízení mohou domáhat svých nároků v občanském soudním řízení u příslušného soudu ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2003, č. j. 15 C 65/2003 - 46, „návrh, aby soud určil, že L. P. není vlastnicí shora uvedených nemovitostí, zamítl“, dále zamítl návrh proti Ministerstvu zemědělství ČR - Pozemkovému úřadu města B. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal z obsahu spisu Ministerstva Zemědělství ČR - Pozemkového úřadu B., sp. zn. 774/91, za prokázané, že L. P. je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) a že jí svědčí restituční nárok uvedený v ust. §6 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, neboť pozemky přešly z vlastnictví původní vlastnice L. K. (matky první účastnice řízení) na stát na základě rozsudku Lidového soudu trestního v Brně ze dne 27. 8. 1953, sp. zn. 4 T 268/53, jímž byl jmenované mimo jiné vysloven trest propadnutí celého jmění podle §47 tehdy platného trestního zákona. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne
22. 10. 1990, sp. zn. 1 Rt 143/90, byla L. K. podle zákona č. 119/1990 Sb. plně rehabilitována. První účastnice řízení podáním ze dne 5. 12. 1991, doručeným Pozemkovému úřadu města B. dne 9. 12. 1991, uplatnila podle §9 odst. 1 zákona
o půdě restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí a dopisem ze dne
4. 12. 1991 současně vyzvala povinnou osobu, kterou v době účinnosti tohoto zákona byl Č. B., s. p. Dále bylo zjištěno, že předmětné pozemky byly zařazeny do privatizačního projektu povinné osoby zpracovaného dne 27. 3. 1992, který byl schválen Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne
10. 3. 1992, č. j. 40/522/43/92. Rozhodnutím č. 147 Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR z 24. 4. 1992 byl privatizovaný majetek včetně předmětných parcel vyňat z majetku státního podniku a převeden na F. n. m., současně s výmazem státního podniku z obchodního rejstříku vznikla dnem zápisu
do OR dne 30. 4. 1992 akciová společnost Č. B., jejímž jediným zakladatelem byl FNM, který vložil majetek privatizovaného státního podniku do nově vzniklé akciové společnosti. Na základě žádosti této společnosti pak došlo k datu
30. 4. 1992 ke změně jejího názvu na Č. B., a. s. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III ÚS 17/01, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí pozemkového úřadu v této věci, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že L. P. uplatnila restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí řádně a včas a že vzhledem k ust. §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, z něj vyplývá tzv. blokace majetku, nebylo možné restitučním nárokem dotčený majetek
do privatizace zahrnout; pokud předmětné nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a privatizovány za situace, kdy byl řádně uplatněn restituční nárok, jenž nebyl zamítnut, odporoval tento právní úkon ust. §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a je tedy pro rozpor se zákonem absolutně neplatný. Ústavní soud ČR v citovaném nálezu vyslovil též názor, že povinná osoba svým jednáním vytvořila faktický stav odporující již samotnému zákonu, a to navíc jednáním s nepominutelnými rysy svévole, a proto je z ústavního hlediska vyloučeno, aby byla poskytnuta ústavní ochrana takto contra legem vytvořenému stavu. Soud prvního stupně v souladu se závěrem Ústavního soudu poukázal na to, že o privatizačním projektu bylo rozhodováno až 10. 3. 1992, tedy
v době, kdy již probíhalo restituční řízení, v němž nebylo pravomocně rozhodnuto, ani restituční nárok nebyl zamítnut. Dospěl proto k závěru, že žalobce neprokázal, že by rozhodnutím správního orgánu (pozemkového úřadu) byl dotčen na svých právech, neboť sám postupoval v rozporu s právními předpisy, a rozhodnutí správního orgánu je proto správné, když jím bylo určeno, že L. P. je vlastnicí předmětných nemovitostí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j.
21 Co 29/2004 - 63, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku
o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a první účastnicí řízení a ve vztahu mezi žalobcem a P. f. ČR potvrdil, ve výroku o věci samé a ve výroku
o nákladech řízení mezi žalobcem a Ministerstvem zemědělství ČR - Pozemkovým úřadem B. jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními, stejně jako se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 17/01. Vycházeje z ust. §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. dovodil, že pokud předmětné pozemky byly zahrnuty do privatizace a byly privatizovány, ačkoliv ohledně nich byl řádně a včas vznesen oprávněnou osobou restituční nárok, který nebyl zamítnut, stalo se tak v rozporu se zákonem, a jednalo se proto o právní úkon absolutně neplatný. Za nedůvodnou považoval rovněž odvolací námitku žalobce ohledně aplikace ust. §13 odst. 5, §14a a §18a odst. 2 novelizovaného zákona o půdě, o náhradách, která se na daný případ nevztahují, neboť oprávněná osoba splňovala podmínku trvalého pobytu na území ČR a nález Ústavního soudu č. 29/1996 a na něj navazující zákon č. 30/1996 Sb. se jí proto nemůže dotýkat. Nesprávná je i námitka týkající se aplikace ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vzhledem k tomu, že v řízení bylo ze znaleckého posudku i místním ohledáním zjištěno, že na předmětných nemovitostech se nenachází žádná stavba, že ani nebyly dotčeny skrývkou ornice a že se nacházejí v stavu, jak jej opustili zahrádkáři.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukazuje na to, že předmětné pozemky řádně zprivatizoval postupem uvedeným v zákoně č. 92/1991 Sb. a začlenil je do svého základního kapitálu. Pokud mu tento majetek byl odňat, došlo na jeho straně ke křivdě, neboť úbytek základního kapitálu není odůvodněn žádným právním titulem a z hlediska ekonomického je v účetnictví žalobce nevysvětlitelný. Je rovněž nepochybné, že schvalování privatizačního projektu není způsobilé být předmětem soudního přezkumu. Dále namítá, že první účastnice řízení svůj restituční nárok neuplatnila řádně a že měla žádat o náhradu ve lhůtě 6 měsíců, která běžela od 1. 4. 1991, tak jak to stanoví ust. §12 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., neboť zákonodárce nepočítal s tím, že by odškodňoval případné nároky nově založeného právního subjektu. Žalobce se tudíž dostal
do neřešitelného postavení, protože vzhledem k běhu lhůt již nemá právo žádat
o náhradu v penězích. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel namítá, že první účastnice neuplatnila řádně svůj restituční nárok podle zákona o půdě, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovým zjištěním, z něhož rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou této jeho námitky je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu
na jiné osoby, majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.
Jestliže v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že první účastnice řízení uplatnila restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí podle zákona o půdě řádně a včas a že o privatizačním projektu žalobce bylo rozhodováno až 10. 3. 1992, tedy v době, kdy již probíhalo restituční řízení,
v němž nebylo vydáno pravomocné zamítavé rozhodnutí, a kdy již musela být vzata v úvahu tzv. blokace plynoucí z ust. §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný názor, pokud dovodil, že předmětné pozemky byly zahrnuty do privatizace a byly privatizovány v rozporu se zákonem, a jednalo se proto
o právní úkon absolutně neplatný (§39 obč. zák.). Tento názor je plně v souladu
se závěrem uvedeným v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 17/01, jakož i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 536/98, sp. zn. III. ÚS 269/96, sp. zn. II. ÚS 11/97, sp. zn. II. ÚS 112/99), a dovolací soud nemá důvod se o něj jakkoliv odchýlit.
Další namítané okolnosti, že žalobce nemovitosti začlenil do svého základního kapitálu, že jeho úbytek je z hlediska ekonomického v účetnictví nevysvětlitelný a že se žalobce dostal do neřešitelného postavení, když vzhledem k běhu lhůt již nemá právo žádat o náhradu v penězích, nemají na posouzení dané věci z hlediska hmotného práva význam, stejně jako námitka, že první účastnice řízení měla žádat o náhradu ve smyslu ust. §12 odst. 3 (správně zřejmě odst. 4) zákona č. 92/1991 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §245 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení a ostatním účastníkům řízení v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu