ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.787.2005.1
sp. zn. 33 Odo 787/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně P. K., proti žalovanému D. H., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 2024/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004, č. j. 23 Co 394/2003-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala vyklizení nemovitostí specifikovaných v žalobě, které mu na základě darovací smlouvy darovala dne 24. 5. 2000. Uvedla, že žalovaný hrubě porušil dobré mravy ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) tím, že ji a její matku opakovaně fyzicky a verbálně napadal a psychicky týral (což dokládala k žalobě připojenými důkazy - úředním záznamem P. Č. r. ze dne 8. 2. 2003, č. j. ORPZ-22/Mn-PŘ-2003, a propouštěcí zprávou z chirurgické kliniky 2. LF UK – F. n. M. ze dne 11. 2. 2003). Ačkoli požádala žalovaného o vrácení daru přípisem ze dne 9. 4. 2003, který mu byl doručen, nemovitosti dosud nevyklidil.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem pro uznání ze dne 10. prosince 2003, č. j. 6 C 2024/2003-31, ve znění usnesení ze dne 8. března 2004, č. j. 6 C 2024/2003-43, a ze dne 21. května 2004, č. j. 6 C 2024/2003-44, uložil žalovanému povinnost „vyklidit rodinný dům čp. 91 postavený na pozemku parcelní č. stavební 170, pozemek parcelní č. stavební 170 o výměře 89 m2 a pozemek parcelní č. 91/20 o výměře 911 m2 v k. ú. Ř., obec Ř., zapsané na LV č. 376 vedeném u Katastrálního úřadu P. – z. a tyto vyklizené nemovitosti předat žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Současně rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co usnesením ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 6 C 2024/2003, vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřil ve věci samé podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Současně žalovaného poučil podle §114b odst. 5 o. s. ř. Usnesení s výzvou bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 24. 10. 2003. Jelikož žalovaný podal vyjádření k výzvě až 1. 12. 2003, tedy po stanovené třicetidenní lhůtě, dovodil soud prvního stupně, že nastala fikce uznání nároku žalovaným podle §114b odst. 5 o. s. ř. a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 23 Co 394/2003-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání včetně řádné výzvy ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. a tomuto postupu nebránily žádné překážky. Jelikož předmětem žalobního nároku je vyklizení nemovitostí opírající se o §126 a §630 obč. zák., kdy účastníci mohou skončit řízení soudním smírem, nebránila povaha věci postupu podle §114b odst. 1 o. s. ř. a tomu, aby byl vydán rozsudek pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.). Konstatoval, že samotná žaloba obsahuje dostatečné a určité vylíčení rozhodujících skutečností, které logicky vyúsťuje v žalobní petit, přičemž bez zjištění stanoviska žalovaného k uplatněnému žalobnímu nároku nebylo možné kvalifikovaně připravit první jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že povaha věci ani okolnosti případu nevyžadovaly vydání výzvy podle §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. Je přesvědčen, že nelze bez dalšího založit rozhodnutí soudu pouze na jednostranném tvrzení žalobkyně o hrubém porušení dobrých mravů ze strany žalovaného tak, jak je vylíčeno v žalobě. Již samotné posouzení konkrétních okolností případu (např. to, že účastníci byli druhem a družkou s cílem uzavřít manželství, intenzita jednání žalovaného a okolnosti, za nichž byla uzavřena darovací smlouva) totiž vylučuje postup podle §114b odst. 1 o. s. ř. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II., bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným subjektem (žalovaným) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá tak posoudit jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž teprve tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že tomu tak skutečně je.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde uvedenými), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát pouze ty právní otázky, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jež byly dovoláním zpochybněny.
Žalovaný závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojoval s dovolací námitkou, že v posuzovaném případě postupu podle §114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. bránila povaha věci, neboť samotné posouzení hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. bylo založeno pouze na jednostranných žalobních tvrzeních. Dovolací soud pro řešení této právní otázky neshledal dovolání přípustným.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle §114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně, v jejímž rámci soud nejprve zkoumá, zda žaloba nemá vady, které brání pokračovat v řízení, zda jsou v ní vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti, a zjišťuje, zda jsou splněny podmínky řízení. Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř., jsou zákonem formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci a okolnosti případu, tj. že ve věci je třeba v rámci přípravy jednání zjistit stanovisko žalovaného a nelze ponechat pouze na jeho vůli, zda se vyjádří či nikoli (s cílem určit okruh sporných pro věc právně významných skutkových okolností, jež budou předmětem dokazování). Dále nesmí jít o věc, ve které nelze ve smyslu §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. uzavřít a schválit smír (a tedy vydat rozsudek pro uznání), o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř. či o řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 93/2001).
Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, svazku 27 pod č. C 2231, jakož i v rozsudku ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněném v Souboru, svazku 28, pod č. C 2474, vyložil, kdy ani povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby v rámci přípravy jednání byl žalovaný usnesením podle §114b o. s. ř. vyzván k vyjádření. Dovodil, že je tomu tak tehdy, kdy už jen na základě samotných skutkových tvrzení v žalobě se žalobní požadavek na plnění jeví jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Taková situace ovšem v posuzované věci nenastala. Předmětnou žalobou žalobkyně uplatnila proti žalovanému nárok na vyklizení nemovitostí. Žaloba obsahuje všechny náležitosti předepsané zákonem (§42 odst. 4 a §79 odst. 1 a 2 o. s. ř.), včetně vylíčení rozhodujících skutečností. V žalobě popsané chování žalovaného (opakované fyzické napadání žalobkyně a její matky žalovaným, psychický a verbální nátlak), v němž žalobkyně spatřuje hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. a pro něž požádala žalovaného o vrácení daru, samo o sobě nenasvědčuje tomu, že ze strany žalobkyně jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva. Zda v žalobě popsané chování naplňuje skutkovou podstatu §630 obč. zák. či nikoli, by bylo, pokud by soud nerozhodl rozsudkem pro uznání, teprve předmětem dokazování. Jelikož však v posuzovaném případě nastala fikce uznání, rozhodl soud opodstatněně podle tohoto uznání, aniž mu příslušelo zkoumat, zda je tvrzení žalobkyně podloženo důkazy, zda dosavadní výsledky dokazování, resp. vylíčení skutkových okolností, prokazuje oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavek žalobkyně nedůvodným (srovnej znovu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 93/2001). Ani odvolání proti rozsudku pro uznání, které je založeno na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska (zda byly naplněny pojmové znaky hrubého porušení dobrých mravů), nemůže mít úspěch (§205b a §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) se při právním posouzení věci v otázce aplikovatelnosti §114b a §153a odst. 3 o. s. ř. neodchýlil od již sjednocené soudní judikatury a že ve věci bylo postupováno v souladu s příslušnou procesněprávní úpravou. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měla proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. srpna 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu