ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.122.2005.1
sp. zn. 4 Tz 122/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 10 To 214/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 141/2004, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný P. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 3 T 141/2004, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 18. 8. 2004 kolem 13. 15 hodin v katastru obce B., okres K., na křižovatce silnic, se jako řidič osobního automobilu tov. zn. BMW 530, nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu a nerespektoval dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě !“ a v důsledku toho se v prostoru křižovatky střetl s osobním automobilem tov. zn. Škoda 120, který řídil poškozený Z. T., a který přijel do křižovatky po silnici označené jako silnice hlavní, při střetu došlo ke zranění spolujezdce obviněného Ing. V. V., který utrpěl komplikovanou zlomeninu pravé ruky, zlomeninu obratlového těla, obratle Th 10 a dále zhmoždění mozku a plic a v důsledku utrpěného zranění byl v běžném způsobu života podstatně omezen po dobu devíti týdnů a spolujezdkyně poškozeného Z. T., M. T., utrpěla těžké zranění spočívající v pohmoždění mozku a plic s nutností plicní ventilace a zlomeninu 12. žebra vpravo a pro toto zranění je v běžném způsobu života podstatně omezena do současné doby, neboť je hospitalizována v Geriatrickém a rehabilitačním centru K.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále byl obviněný odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let.
Proti uvedenému rozhodnutí nalézacího soudu si podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Praze, a usnesením ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 10 To 214/2005, toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. N. Uvedeným rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na skutečnost, že obviněný se k trestnému činu doznal a projevil nad jeho spácháním a způsobenými následky hlubokou lítost. Splnil oznamovací povinnost stran všech pojišťoven pro plnění ve prospěch poškozených. Činil tak od počátku trestního stíhání podle pokynů policejního orgánu a svého obhájce. Z jeho strany není zaznamenáno žádné porušení či zanedbání povinností, která by ve svém důsledku mohla vést k tomu, že kdokoli z poškozených nebyl odškodněn. V rámci snahy zmírnit následky dopravní nehody obviněný poskytl poškozenému Ing. V. V., nad rámec plnění, které mu poskytne pojišťovna z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, částku 30 000,- Kč. Tuto částku poškozenému poskytl, aby jej psychicky podpořil a omluvil se za své jednání, byť náklady spojené s jeho léčením byly kryty pojistným plněním.
Dále se obviněný sešel s manželem poškozené M. T., adresoval k jejím rukám několik omluvných dopisů a nabízel finanční i jinou pomoc k odstranění následků na zdraví poškozené.
V průběhu trestního řízení, naposledy u hlavního líčení, obviněný vyslovil souhlas s podmíněným zastavením trestního stíhání. Nalézací soud k těmto skutečnostem nepřihlédl a uložil mu obdobný trest jako jiným osobám, které způsobily stejně závažný následek, ale pro jeho zmírnění neučinily vůbec nic, přičemž jediným kritériem byl pro soud jen škodlivý následek v podobě těžké újmy na zdraví u postižených osob.
Obviněný se dopustil nedbalostního trestného činu, ke kterému se plně doznal, svého jednání litoval a splnil všechny podmínky, které jsou uvedeny v ustanovení §307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Za splnění povinnosti učinit jiné potřebné opatření k náhradě škody ve smyslu ustanovení §307 odst. 1 písm. b) tr. ř. se podle dostupné judikatury považuje i nahlášení vzniku škody jako pojistné události a poskytnutí potřebné součinnosti pojišťovně. Všechny uvedené povinnosti obviněný splnil, a přesto soud rozhodl v rozporu s obecnou výkladovou praxí a dospěl k závěru, že nebyly uspokojeny nároky všech poškozených. Návrhu obviněného na podmíněné zastavení trestního stíhání pak soud nevyhověl a uložil mu trest, čímž porušil zákon v neprospěch obviněného. Odvolací soud pak tím, že odvolání obviněného zamítl, porušení zákona završil. Soud prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích argumentují výlučně následky, které v daném případě v souvislosti s jednáním obviněného nastaly.
Následek v podobě těžké újmy na zdraví by podle stěžovatele neměl být jediným a rozhodujícím kritériem pro rozhodnutí o návrhu. Okolností pro důkladné zvážení návrhu na podmíněné zastavení trestního stíhání měly soudy dostatek, zabývaly se však jimi jen z pohledu polehčujících okolností, byť tyto měly být přednostně vzaty v úvahu v rámci návrhu na podmíněné zastavení trestního stíhání. Teprve v případě jednoznačného a zdůvodnitelného závěru, proč nelze návrhu vyhovět, měly být tyto okolnosti vzaty v úvahu při rozhodnutí soudu o vině a druhu trestu. Nutno navíc zdůraznit, že použití odklonu v trestním řízení by mělo být aplikováno především u nedbalostních trestných činů za splnění všech zákonných podmínek, jak je tomu v daném případě. Tím, že se tak u obviněného P. N. nestalo, došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 10 To 214/2005, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. N. v ustanoveních §254 odst. 1, §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 3 T 141/2004. Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že pokud bylo navrhováno podmíněné zastavení trestního stíhání, soud se s tímto návrhem neztotožnil, neboť nebyly uspokojeny nároky všech poškozených, resp. nebyly učiněny kroky k uspokojení těchto nároků, přičemž se zejména jedná o zdravotní pojišťovny. Hlavním důvodem, pro který nebylo možné aplikovat ustanovení §307 odst. 1 tr. ř., byla podle názoru soudu prvního stupně skutečnost, že takovéto rozhodnutí nelze s ohledem na charakter trestné činnosti a s ohledem na její následek považovat za dostačující.
Odvolací soud k návrhu na podmíněné zastavení trestního stíhání uplatněném též v odvolání obviněného posléze uvedl, že není pochybnosti o tom, že obviněný splnil všechny formální předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání. To proto, že je stíhán pro trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, k činu se doznal, učinil opatření k náhradě škody, když nehodu oznámil pojišťovně a poškozeným navíc vyplatil finanční částku 30 000,- Kč, a s postupem podle ustanovení §307 tr. ř. vyslovil souhlas. Následně soud druhého stupně korigoval závěr okresního soudu uvedený v odůvodnění jeho rozsudku, jenž obviněnému nesprávně vytkl, že neučinil kroky k uspokojení nároků zdravotních pojišťoven, a že částku vyplacenou Ing. V. nesprávně považoval za úhradu dříve vypracovaného projektu. Poškozený totiž písemným prohlášením vysvětlil, že v tomto směru byla jeho výpověď v hlavním líčení nesprávně pochopena.
Podmíněné zastavení trestního stíhání podle odvolacího soudu přichází v úvahu pouze za současného splnění další podmínky, že takový postup lze považovat za dostačující. V daném případě nalézací soud dospěl k závěru, že právě tato podmínka splněna nebyla. To proto, že k posuzované nehodě došlo na přehledné křižovatce se zdálky viditelným dopravním značením. Ať již obviněný toto značení nerespektoval nebo věnoval jízdě tak minimální pozornost, že ho přehlédl, jde o hrubé porušení řidičských povinností, které mělo velmi závažné následky v podobě těžkého zranění dvou osob, z nichž poškozená T. bude zřejmě po zbytek svého života odkázána na péči dalších osob. Obviněný se přitom ve svůj prospěch nemůže úspěšně dovolávat tohoto, že v daném místě byla dříve přednost v jízdě upravena jinak, neboť dopravní značení před křižovatkou bylo zřetelné a zdálky viditelné, kdy vedle svislé značky „Stůj, dej přednost v jízdě !“ byla na vozovce vyznačena i vodorovná příčná čára s velkým nápisem „STOP“. Proto bylo zcela nadbytečné zjišťovat, kdy ke změně přednosti v jízdě došlo, a za tím účelem doplňovat dokazování. Stejně tak nelze akceptovat ani námitku, že stejným způsobem před obviněným projelo křižovatku jiné vozidlo. Tento argument totiž ve skutečnosti svědčí naopak v neprospěch obviněného, protože pokud obviněný sledoval situaci před sebou, musel zaznamenat i výrazné dopravní značení. Jestliže pak obviněný vjel do křižovatky, aniž snížil rychlost, dopravní značení nerespektoval.
S ohledem na všechny tyto skutečnosti sdílel i odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že podmíněné zastavení trestního stíhání nelze s ohledem na závažnost porušení řidičských povinností a následky nehody považovat za dostatečné vyřízení věci, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, které obviněnému nepochybně polehčují. K těm okresní soud dostatečně přihlédl, když obviněnému vyměřil trest odnětí svobody výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby podle §224 odst. 2 tr. zák. a jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu stanovenou rovněž v dolní polovině rozpětí podle §59 odst. 1 tr. zák. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že obviněný se podmíněného zastavení trestního stíhání snažil dosáhnout především proto, aby mu nebyl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Nicméně i ten je zde s ohledem na výše uvedené na místě. Výměra tohoto trestu stanovená prvým soudem je sice citelná, ale není nepřiměřeně přísná. Je pochopitelné, že výkon tohoto trestu obviněnému v jeho osobním i pracovním životě přinese problémy. Ty jsou ale nesrovnatelné s tím, jakým obtížím a traumatům musí čelit rodina těžce zraněné M. T., ačkoli ta ani řidič jejího vozidla nenesou na nehodě nejmenší zavinění.
Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že obviněný má ze zákona právo na řádný proces, nikoliv však právo na to, aby věc byla vyřízena odklonem od takového procesu, tedy podmíněným zastavením trestního stíhání podle ustanovení §307 a násl. tr. ř. či narovnáním podle ustanovení §309 a násl. tr. ř., a to ani tehdy, jsou-li pro uvedený postup splněny všechny zákonné podmínky. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 347/2004). Je tomu tak proto, že podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř. je fakultativním způsobem vyřízení věci, což znamená, že se soud nemusí obligatorně zabývat splněním podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání. I pokud tak soud učiní, podmínkami možného podmíněného zastavení trestního stínání se zabývá a dospěje k závěru, že by bylo možné věc takto vyřešit, je pouze na něm, zda se rozhodne pro podmíněné zastavení trestního stíhání a učiní v tomto smyslu rozhodnutí či nikoliv. Lze tedy uzavřít, že ani po splnění všech zákonných podmínek uvedených v ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. nemá obviněný právní nárok na to, aby bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání.
Podle §307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže se obviněný k trestnému činu doznal a nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, a vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a okolnostem případu, lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. je takovým trestným činem, který splňuje první podmínku vyžadovanou ustanovením §307 odst. 1 tr. ř. Obviněný se k trestnému činu doznal, před soudem výslovně prohlásil, že s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasí, a učinil podle odůvodnění usnesení odvolacího soudu všechna opatření potřebná k náhradě škody. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil s obsahem stížnosti pro porušení zákona, pokud uvádí, že za jiné potřebné opatření k náhradě škody ve smyslu ustanovení §307 odst. 1 písm. b) tr. ř. se považuje i nahlášení vzniku škody jako pojistné události a poskytnutí potřebné součinnosti pojišťovně. Dále je třeba podotknout, že obviněný je pachatelem soudně netrestaným, neboť k jeho předcházejícím odsouzením nelze přihlížet. V místě bydliště požívá obviněný dobré pověsti, v přestupkové komisi řešen nebyl. Z evidenční karty řidiče vyplývá, že obviněný vlastní řidičský průkaz od roku 1966 a nemá v ní žádné záznamy o přestupcích.
Při hodnocení toho, zda byla naplněna materiální podmínka dostatečnosti tohoto způsobu vyřízení věci nutná proto, aby mohlo být fakultativně rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř., se přihlíží vedle hodnocení osoby pachatele a jeho dosavadního života i k okolnostem případu. (Srov. rozhodnutí č. 19 z roku 1995 Sb. rozh. tr.). Ty pak musí být takové, aby se v rámci typové společenské nebezpečnosti stíhaného trestného činu jednalo o trestný čin s konkrétním nižším stupněm společenské nebezpečnosti. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je pak podle ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Příčinou projednávané dopravní nehody se závažnými následky bylo zásadní závažné selhání obviněného, který v důsledku hovoru se spolujezdcem nedostál svým povinnostem řidiče, nerespektoval příkaz dopravní značky zastavit a dát přednost v jízdě a nesledoval situaci na hlavní silnici. V důsledku své hrubé nedbalosti vjel na hlavní silnici aniž by snížil rychlost, střetl se s osobním automobilem, čímž způsobil svému spolujezdci a poškozené T. z vozila jedoucího po hlavní silnici shora uvedená zranění. Obě způsobená zranění byla závažná a bezprostředně ohrožující život, přičemž zranění poškozené T. má trvalé následky, kdy tato poškozená zůstala trvale odkázána na péči třetích osob, když není v důsledku utrpěného zranění samostatně schopna základních úkonů osobní potřeby. Vzhledem k těmto okolnostem případu spočívajícím v nebezpečném jednání obviněného, resp. způsobu jeho jízdy nerespektující důležité dopravní značky, a ve způsobení závažných následků dopravní nehody v podobě jedné těžké újmy na zdraví bez trvalých následků a v podobě další těžké újmy na zdraví s výrazným omezením v běžném způsobu života i v době vyhlášení rozsudku nalézacího soudu, nelze v dané věci považovat rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání po materiální stránce za dostačující. (Srov. rozhodnutí č. 31 z roku 1994 Sb. rozh. tr.).
Pokud pak ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona uvádí, že jediným a rozhodujícím kritériem pro rozhodnutí soudů o návrhu na podmíněné zastavení trestního stíhání byl způsobený následek v podobě těžké újmy na zdraví, nelze se s jeho tvrzením ztotožnit. To proto, že soudy obou stupňů hodnotily nejen následek způsobený jednáním obviněného, ale rovněž způsob spáchání trestného činu obviněným, tedy jeho jednání. To se vyznačovalo zásadní absencí pozornosti obviněného, k níž byl jinak jako řidič osobního automobilu povinen podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v důsledku čehož pak obviněný nerespektoval dopravní značení zásadního významu pro bezpečnost provozu a porušil tak i ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Rovněž názor stěžovatele o tom, že soudy měly v konkrétním případě dostatek důvodů pro důkladné zvážení návrhu na podmíněné zastavení trestního stíhání, nemohl v řízení o stížnosti pro porušení zákona před Nejvyšším soudem obstát. To proto, že ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. obsahuje podmínky pro postup podle tohoto zákonného ustanovení, jež musí být splněny kumulativně. Nalézací i odvolací soud pak v případě obviněného P. N. správně nepovažovaly rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání za dostačující, a to vzhledem ke způsobu spáchání trestného činu i k jeho následkům. Tento závěr znamená, že nebyla splněna poslední podmínka materiálního charakteru vyžadovaná pro prostup podle tohoto zákonného ustanovení, což mělo za následek právní nemožnost aplikace ustanovení §307 tr. ř. o podmíněném zastavení trestního stíhání, když v širším kontextu nebylo možné pominout ani hledisko generální prevence.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 10 To 214/2005, jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, a to v neveřejném zasedání (viz ustanovení §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c