ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1413.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1413/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 o dovoláních, která podali obviněný J. V. a obviněný M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 13 To 106/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 233/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění J. V. a M. K. byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 13 To 106/2005, uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 26. 1. 2002 kolem 18.00 hodin v katastru obce T., okres P.-z., v úmyslu odvézt nakladač T 174 ze zemědělského areálu, a to i přes výslovný nesouhlas J. Š. zmocněného k ochraně majetku společností A., a. s., se sídlem R., provozovna Ch., a aniž by si ověřili vlastnické vztahy k této movité věci, společně fyzicky napadli J. Š., a J. B., kteří jim bránili v odvozu nakladače, a to tak, že obviněný M. K. udeřil J. B. kovovou tyčí délky 46 cm do hlavy a do boku, poté obviněný J. V. touto tyčí udeřil do zad J. Š. a po jeho pádu na zem ho kopl zezadu do žeber, v důsledku čehož J. B. utrpěl zranění spočívající ve zhmoždění krční páteře s funkční blokádou, pohmoždění hlavy a pohmoždění lopatky vlevo a J. Š. utrpěl zranění spočívající ve zlomenině 5. a 6. žebra v levé podpažní čáře a pohmoždění levého ramene.
Za to byl obviněným J. V. a M. K. uložen každému podle §235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto návrhu poškozeného J. Š. na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněných J. V. a M. K. podaných proti rozsudku Okresního soudu Praha západ ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 14 T 233/2003, když odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému J. V. doručen dne 5. 5. 2005, jeho obhájci dne 29. 4. 2005, obviněnému M. K. dne 3. 5. 2005, jeho obhájci dne 6. 10. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 3. 5. 2005.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláním. Obviněný J. V. je podal dne 27. 6. 2005 a opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného jednání, kterým byl uznán vinným společně s obviněným M. K., nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Soudy nižších stupňů podle názoru obviněného J. V. především nezaujaly žádné jednoznačné stanovisko k tomu, kdo je skutečným vlastníkem nakladače, ohledně kterého vznikl konflikt. Podle mínění obviněného právě od vyřešení této záležitosti do značné míry závisí i posouzení jednání zúčastněných stran z hlediska trestněprávního. Obviněný pokládá otázku, zda za situace, když poškození vystupovali jménem společnosti A., a. s., bylo jejich jednání zcela v souladu s ustanovením §6 občanského zákoníku o svémoci (patrně má na mysli svépomoc) a přiměřené, zejména pokud při výkonu tohoto práva měli střelnou zbraň a použili též tyče, která byla posouzena jako zbraň ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák.
Obviněný J. V. dále uvádí, že jeho postavení (i obviněného M. K.) bylo podobné, neboť i oba obvinění byli přesvědčeni, že nakladač je ve vlastnictví obviněného J. V., který má právo s ním disponovat, přičemž poškození mu v tom bránili, tudíž obvinění se cítili oprávněni k zásahu ve smyslu ustanovení §6 občanského zákoníku. Podle obviněného J. V. tedy obě strany konfliktu považovaly své zájmy za oprávněné a byly ochotny užít stejných prostředků, případně poškození ještě důraznějších, takže se nabízí otázka, zda vůbec přichází v úvahu naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. Obviněný považuje rozsudek napadený dovoláním za nejasný ohledně právní kvalifikace jeho jednání, neboť odvolací soud sice uvedl, že na právním hodnocení není třeba nic měnit, avšak modifikoval právní větu výroku o vině. Na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obvinění jiného násilím nutili, aby něco opominul a trpěl, totiž odvolací soud uvedl, že obvinění jiného násilím nutili, aby něco trpěl, tedy došlo ke změně, která podle obviněného nebyla odůvodněna. Obviněný se navíc domnívá, že uvedený znak nelze naplnit fyzickým napadením jiného, neboť skutková podstata trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. připouští zmíněnou formu pouze za předpokladu, když je násilí použito s cílem, aby poškozený něco trpěl, přičemž tento úmysl nebyl obviněnému prokázán.
Odvolací soud se podle obviněného J. V. rovněž nezabýval otázkou subjektivní stránky jeho jednání. Obviněný zejména tvrdí, že v předchozích letech nikdo jiný než on nedisponoval s nakladačem, a byl tudíž přesvědčen, že je součástí jeho majetku a má absolutní právo s ním nakládat. Za takových okolností má obviněný za to, že nebyl povinen ověřovat si vlastnické vztahy, když ani poškození nepředložili žádný doklad, který by zpochybňoval jeho oprávnění, a je tak zcela vyloučena jakákoli forma úmyslného zavinění ve smyslu §4 tr. zák.
Obviněný J. V. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný M. K. podal své dovolání dne 15. 6. 2005 a opřel je rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný se domnívá, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným obhajobou a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, což zapříčinilo nesprávné právní posouzení věci, když odvolací soud podle obviněného vybočil z mezí logických postupů při hodnocení důkazů, a to vždy v neprospěch obhajoby. Obviněný se necítí být vinným trestným činem zejména pro nedostatek zavinění ve formě úmyslu, neboť z provedeného dokazování podle jeho mínění vyplynulo, že nechtěl neprávem působit na poškozené a ani nevěděl, že by tak mohl učinit, protože nakladač stál více let na najatém pozemku jeho strýce, tj. obviněného J. V. Obviněný M. K. byl tudíž přesvědčen, že mu náleží a byl v tom také utvrzován obviněným J. V. Podle názoru obviněného M. K. mu nelze přičítat ani spolupachatelství, protože neměl úmysl dopustit se jakéhokoli nátlaku na poškozeného J. Š., ani na tom nebyl předem domluven s obviněným J. V. Všechny důkazy svědčící v neprospěch obou obviněných byly provedeny až před odvolacím soudem, takže podle obviněného dne 26. 1. 2002 nemohlo být dáno jeho zavinění ve formě úmyslu, neboť toho dne byl přesvědčen, že poškozený J. Š. neměl právo bránit odtažení nakladače, a nemůže být proto chráněn ustanovením §235 tr. zák.
Obviněný M. K. má za to, že soudy nižších stupňů vzaly v úvahu jednostranně pouze části provedených důkazů vytržené z kontextu skutkového stavu, které nesprávně vyložily v neprospěch obviněných. Podle tohoto obviněného se soudy nevypořádaly ani s námitkou obhajoby, proč si znalec z oboru zdravotnictví nevyžádal celou zdravotní dokumentaci poškozeného J. Š., resp. obviněný uplatnil další výhrady k závěrům znalce. Jak dále obviněný namítá, nikdo nepotvrdil, že by se vůbec dotkl poškozeného, a vytýká i nesprávnost odmítnutí návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru fonoskopie.
Podle názoru obviněného M. K. tedy nebylo prokázáno, že by úmyslně jako spolupachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl, když nebyl prokázán ani jeho kontakt s poškozeným. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných J. V. a M. K. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru lze dovolání označit za přípustná, současně však je třeba plně souhlasit s názorem soudů obou stupňů. Státní zástupkyně má za to, že v trestním řízení byla dořešena otázka vlastnictví předmětného nakladače s tím, že obviněný J. V. ho nemohl považovat za svůj majetek a ani s ním disponovat jako s vlastním, neboť k datu jednání neuplynula vydržecí lhůta ve smyslu §134 občanského zákoníku. Za této situace považuje státní zástupkyně dovolání obviněných za zjevně neopodstatněná a navrhuje proto, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění J. V. a M. K. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění J. V. a M. K. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Především obviněný M. K. a do jisté míry i obviněný J. V. však v rámci svých dovolacích námitek soudům obou stupňů vytýkají, že neprovedly všechny navrhované důkazy, pochybily při hodnocení provedených důkazů a nesprávně zjistily průběh posuzovaného skutku, resp. obvinění předkládají vlastní popis průběhu předmětného konfliktu a zpochybňují prokázání všech znaků trestného činu vydírání, zejména úmyslného zavinění. Existenci dovolacího důvodu tedy v uvedeném rozsahu obvinění shledávají v tom, že soudy nižších stupňů podle jejich mínění neprovedly dokazování v dostatečném či jimi navrhovaném rozsahu, přičemž na základě provedených důkazů, které údajně nebyly správně hodnoceny, dospěly soudy k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obvinění dovozují ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování či hodnocení důkazů. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti tyto důkazy sám prováděl či opakoval v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění J. V. a M. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění J. V. a M. K. namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obvinění neuplatnili.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných J. V. a M. K. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v jeho odůvodnění. Jak je z těchto rozhodných skutkových okolností jednoznačně patrné, obvinění společně fyzicky napadli popsaným způsobem poškozené J. Š. a J. B., kteří jim bránili v odvozu nakladače, k němuž neměli jednoznačné vlastnické právo. Zmíněné dovolací námitky obviněných, které se týkají těchto rozhodných skutkových zjištění a provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný J. V. ve svém dovolání dále uvedl, že soudy nižších stupňů jednoznačně nevyřešily otázku, kdo je skutečným vlastníkem nakladače, což souvisí s následným hodnocením situace z hlediska trestněprávního.
Podle názoru Nejvyššího soudu vymezení subjektu, kterému svědčilo, resp. jemuž naopak nesvědčilo vlastnické právo k nakladači, který měli v úmyslu odvézt obvinění J. V. a M. K., může být skutečně důležitou okolností pro následné trestněprávní posouzení, její význam ovšem není takový, jak dovozuje obviněný J. V. ve svém dovolání. Především odvolací soud věnoval náležitou pozornost objasnění uvedené otázky a doplněním dokazování vytvořil dostatečný podklad k tomu, aby bylo možné zaujmout jednoznačný názor na oprávněnost či neoprávněnost jednání obou obviněných. Nejvyšší soud se proto na základě provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož předmětný nakladač nebyl majetkem obviněného J. V. Tento obviněný totiž na základě kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1999 (č. l. 145 trestního spisu), na kterou se ve svých výpovědích odvolává, koupil určité nemovitosti se všemi součástmi a příslušenstvím. Pojmy „součást věci“ a „příslušenství věci“ jsou definované v ustanoveních §120 odst. 1 a §121 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž je z nich zřejmé, že součástí ani příslušenstvím budovy či pozemku není pojízdný stroj, který je zde uskladněný nebo zaparkovaný. Z rozhodných skutkových okolností tedy nevyplývá, že by obviněný J. V. měl vlastnické právo či jakékoli jiné oprávnění k nakládání s uvedeným strojem a takové právo mu nemohlo vzniknout vzhledem k běhu lhůt ani později např. vydržením (§134 odst. 1 občanského zákoníku), jak správně konstatoval již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Proto obvinění nemohli být na základě žádných skutečností důvodně přesvědčeni o svém údajném oprávnění disponovat s předmětným nakladačem.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že i kdyby se snad obvinění (mylně) domnívali, že nakladač je ve vlastnictví obviněného J. V., neopravňovala by je ani tato skutečnost k posuzovanému jednání, tj. k použití násilí vůči poškozeným s cílem překonat jejich odpor projevený proti odvezení nakladače, a pokud si takto počínali, pak jejich trestní odpovědnost za trestný čin vydírání tím není vyloučena. Předpokladem trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. je totiž neoprávněné jednání pachatele, kterým jiného nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele však zde může spočívat nejen v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, ale též v tom, že pachatel je sice oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003, publikované pod č. T 571. ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2003). Proto obviněný J. V., byl-li i přes výsledky provedeného dokazování, které vylučují jeho vlastnické právo k předmětnému nakladači, přesvědčen o opaku, měl spor o právo řešit standardním způsobem, zejména žalobou u soudu, protože nehrozilo žádné nebezpečí z prodlení, s nakladačem po delší dobu nikdo nemanipuloval ani ho nepoškozoval apod. Za této situace tudíž obvinění rozhodně neměli oprávnění domáhat se odvozu nakladače i násilím – a to dokonce za použití zbraně ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák. – vůči poškozeným, kteří jim v tom důvodně bránili.
Pokud jde o odkaz na ustanovení §6 občanského zákoníku, který zmínil obviněný J. V. ve svém dovolání s tím, že poškození J. Š. a J. B. nejednali v jeho mezích, nemohl ho Nejvyšší soud akceptovat s ohledem na rozhodná skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Podle nich byli iniciátory násilného jednání právě obvinění J. V. a M. K., kteří fyzicky napadli poškozené i za užití zbraně (kovové tyče), přičemž poškození neužívali žádnou zbraň, a to ani střelnou zbraň. K údajné „svémoci“ ze strany poškozených např. ve formě násilné obrany majetku, tedy nedošlo, takže nelze dospět ani k závěru o nepřiměřenosti jejich jednání k odvrácení zásahu do majetku společnosti A., a. s.
Dovozuje-li obviněný J. V. zároveň oprávněnost svého jednání rovněž s poukazem na ustanovení §6 občanského zákoníku o svépomoci (nikoli svémoci, která je na rozdíl od svépomoci nelegálním aktem), Nejvyšší soud se s tím neztotožnil. Především totiž citované ustanovení podmiňuje legálnost svépomocného jednání bezprostřední hrozbou neoprávněného zásahu do práva. Jak je ovšem patrné ze skutkových zjištění v posuzované věci, bezprostředně nehrozil žádný neoprávněný zásah do vlastnického či jiného práva obviněného J. V., protože poškození pouze střežili majetek společnosti A., a. s., aniž s ním jakkoli nakládali, nehledě již ke skutečnosti, že tomuto obviněnému nesvědčilo vlastnické právo k předmětnému nakladači. Obviněný se mohl bez obavy z prodlení domoci zásahu veřejné moci, např. soudního určení svého vlastnického práva k nakladači [§80 písm. c) občanského soudního řádu] včetně případného předběžného opatření směřujícího k zákazu dispozice s touto věcí [§76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu]. Konečně obviněný J. V. se nemůže důvodně dovolávat svépomoci i proto, že podle §6 občanského zákoníku je vyloučena tzv. útočná (ofenzivní, agresivní) svépomoc, která spočívá v aktivním jednání k obraně práva proti tomu, kdo toto právo porušuje např. zadržováním věci (srov. Jehlička O., Švestka J., Škárová M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 64). Přitom obviněný prosazoval vůči poškozeným jednání, které – i kdyby snad směřovalo k odvrácení zásahu do práva – by bylo právě nepřípustnou útočnou svépomocí v uvedeném smyslu.
Proto nelze přijmout názor obviněného J. V., podle kterého byl přesvědčen o tom, že předmětný nakladač je v jeho vlastnictví, a má tudíž právo s ním disponovat. Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněnému zjevně nesvědčilo vlastnické ani jiné právo k tomuto nakladači, tudíž jeho tvrzené přesvědčení postrádá racionální podklad a důvodnost, takže nemůže být překážkou závěru o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. včetně jeho subjektivní stránky. I v této části je tak argumentace obviněného zjevně neopodstatněná.
Obviněný J. V. ve svém dovolání rovněž vytýká odvolacímu soudu, že do jisté míry změnil právní posouzení skutku, avšak tuto změnu dostatečně, resp. vůbec neodůvodnil. K tomu však Nejvyšší soud připomíná, že uplatněný ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. řádu nemůže být založen tvrzením o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. §265a odst. 4 tr. řádu), takže k námitkám takového charakteru není možné v dovolacím řízení přihlížet. Pokud jde o názor obviněného, podle něhož znak skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spočívající v nucení jiného, aby něco trpěl, nelze naplnit fyzickým napadením, Nevyšší soud se ním nemůže ztotožnit. Podstatou tohoto trestného činu je uplatnění násilí či případně pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy s cílem, aby poškozený něco konal, opominul nebo trpěl, a to v zásadě v jakékoli kombinaci. Není přitom logického důvodu k závěru, že donucení poškozeného, aby něco strpěl, nelze realizovat násilím, ale jen jiným jednáním. V dané věci je přitom zjevné, že obvinění J. V. a M. K. užili násilí se zcela zjevným úmyslem, totiž aby donutili poškozené strpět odvoz nakladače, takže zmíněným jednáním bezpochyby došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. Rovněž ve zbývajícím rozsahu je tak dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného M. K., z větší části je jeho argumentace zaměřena proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti učiněným skutkovým zjištěním. Takové námitky jsou však, jak již bylo výše vyloženo, v dovolacím řízení nepřípustné a Nejvyšší soud se jimi dále nezabýval.
Z námitek uplatněných v dovolání obviněného M. K. lze podřadit pod dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu toliko tvrzení o nedostatku úmyslu, protože obviněný byl údajně přesvědčen, že nakladač patří jeho strýci, tj. obviněnému J. V., a dále tvrzení obviněného o nedostatku znaků spolupachatelství. Pokud jde o první z těchto námitek, Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, podle něhož i za situace, kdyby obviněný M. K. nejdříve předpokládal, že nakladač je majetkem druhého obviněného, musel si po kontaktu s poškozenými být vědom i varianty, že v jeho vlastnictví není. To bylo zjevné z verbálních projevů spoluobviněného J. V. i poškozeného J. Š., navíc i v případě obviněného M. K. platí výše uvedené závěry o nepřípustnosti nutit jiného k tomu, aby něco trpěl, za použití nepřiměřených prostředků (zejména přímého fyzického násilí se zbraní) a o nelegálnosti tzv. útočné (ofenzivní, agresivní) svépomoci. Za této situace po kontaktu s poškozenými tedy ani obviněný M. K. nemohl být důvodně přesvědčen o oprávněnosti svého jednání a jednání svého spoluobviněného, takže pokud fyzicky napadl poškozeného J. B. se záměrem dosáhnout odvezení předmětného nakladače, nepochybně tím projevil přinejmenším nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. Jak je zároveň z rozhodných skutkových zjištění zřejmé, obviněný M. K. jednal společně a cíleně v konkludentní shodě s obviněným J. V., proto je správný i závěr o jejich spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Spolupachatelství totiž nutně nevyžaduje společnou předchozí dohodu, ale postačuje společné jednání a sledování společného cíle, což se v posuzované věci stalo. V tomto rozsahu je tudíž dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Obvinění J. V. a M. K. tak svým jednáním naplnili všechny potřebné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jak správně rozhodl Krajský soud v Praze. Právní posouzení skutku ani jiné hmotněprávní posouzení tedy nevykazuje vady, které mu obvinění vytýkají ve svých dovoláních.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění J. V. a M. K. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y