ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1434.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1434/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2005 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 3 To 553/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 253/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 3 T 253/2003, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 1. 3. 2000 v H. uzavřel v autobazaru G., s. r. o., s leasingovou společností V. L., a. s., se sídlem v P., M. H., leasingovou smlouvu č. na koupi osobního motorového vozidla značky Renault Espace 2,9 V6, registrační značky BZN, v hodnotě 374.000,-- Kč a při koupi vozidla uhradil pouze akontaci ve výši 127.179,30 Kč a zavázal se uhradit 36 pravidelných měsíčních splátek ve výši 16.843,-- Kč, přičemž uhradil pouze první splátku, další již neuhradil a přestože mu byla leasingovou společností dne 5. 5. 2000 leasingová smlouva vypovězena, vozidlo jí odmítl vrátit a toto v blíže nezjištěné době koncem května nebo začátkem června 2000 předal k dalšímu užívání a nakládání bez souhlasu a vědomí leasingové společnosti původnímu majiteli O. Z., stíhanému samostatně, který je posléze zastavil v zastavárně v B., na ulici C., R. V., nar., přičemž obžalovaný svým jednáním způsobil poškozenému V. L., a. s., škodu ve výši 255.529,- Kč.“
Za to byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil poškozenému způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené V. L., a. s., škodu ve výši 255.529,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. L., a. s., se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 3 To 553/2004, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. P. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., spáchaným tím, že „dne 1. 3. 2000 v H. uzavřel v autobazaru G., s. r. o., s leasingovou společností V. L., a. s., se sídlem v P., M. H., leasingovou smlouvu č. na koupi osobního motorového vozidla značky Renault Espace 2.9 V6, registrační značky BZN, v hodnotě 374.000,- Kč a při koupi vozidla uhradil pouze akontaci ve výši 127.179,30 Kč a zavázal se uhradit 36 pravidelných měsíčních splátek ve výši 16.843,- Kč, přičemž uhradil pouze první splátku, další již neuhradil a přestože mu byla leasingovou společností dne 5. 5. 2000 leasingová smlouva vypovězena, vozidlo jí odmítl vrátit, ačkoliv tak byl podle smluvních podmínek povinen učinit, a toto v blíže nezjištěné době koncem května nebo začátkem června 2000 předal k dalšímu užívání a nakládání bez souhlasu a vědomí leasingové společnosti původnímu majiteli O. Z., nar., stíhanému samostatně, který je posléze zastavil v zastavárně v B., na ulici C., R. V., nar., přičemž obžalovaný svým jednáním způsobil poškozenému V. L., a. s. škodu ve výši 203.757,50 Kč.“
Za to obviněného odsoudil podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti nahradit poškozené V. L., a. s., škodu ve výši 203.757,50 Kč s tím, že tohoto poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítl, že soud nesprávně posoudil uvedené skutkové jednání. Podle jeho přesvědčení nebylo v průběhu celého trestního řízení dostatečně a beze všech pochybností prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Poznamenal dále, že ani odvolací soud nebyl při svém rozhodování bez jakýchkoliv pochybností přesvědčen o jeho vině, v důsledku čehož mu snížil trest uložený soudem prvního stupně. Poté vyjádřil domněnku, že odvolací soud k tomuto kroku vedla právě skutečnost, že se v průběhu trestního řízení nepodařilo vyvrátit jeho (dovolatelovu) námitku, že předmětné vozidlo nejprve koupil a následně na toto vozidlo uzavřel leasingovou smlouvu. Pokud by se jeho tvrzení potvrdilo, nemohl by být stíhán pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Poukázal pak na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém se uvádí, že obviněný nepopírá uzavření leasingové smlouvy a tudíž si byl vědom, že je povinen dodržovat v ní stanovené podmínky. V této souvislosti soudu druhého stupně vytknul, že se v napadeném rozhodnutí nezmiňuje o tom, jak se vypořádal s jeho námitkou, že nejprve uzavřel smlouvu kupní a až poté leasingovou, proto se leasingová smlouva nemohla stát platnou. V souvislosti s výpovědí svědka Z., který nepotvrdil výpověď obviněného ohledně placení leasingových splátek, soudu vytknul opomenutí toho, že daný svědek je v souvislosti s předmětným vozidlem trestně stíhán pro trestný čin podvodu a tudíž lze pochybovat o jeho věrohodnosti. Podotkl přitom, že trestní stíhání jmenovaného svědka dosud nebylo pravomocně skončeno, a tudíž nelze vyloučit, že bude prokázáno, že tvrzení dovolatele jsou pravdivá. Podle jeho slov odvolací soud konstatuje, že z popisu skutku vyplývá, že obviněný chtěl vozidlo zpronevěřit, aniž by se však zabýval otázkou, jak by mohl obviněný zpronevěřit věc, o které tvrdí, že je v jeho vlastnictví. V návaznosti na to soudu vytknul, že nepovažoval za nutné zabývat se otázkou, jakým způsobem se věc, která byla na základě kupní smlouvy v jeho (dovolatelově) vlastnictví, objevila v autobazaru a stala se předmětem leasingové smlouvy. K tomu dodal, že v žádném případě netvrdí, že v jeho postupu nelze najít určitá pochybení, cílem jeho jednání však nikdy nebylo někoho poškodit, naopak on sám byl poškozen jednáním svědka Z., a proto veškeré jeho kroky směřovaly k tomu, aby způsobená škoda byla co nejmenší. Uvedená situace, do které se dostal nikoli vlastní vinou, mu značně zkomplikovala život nejenom ve vztazích podnikatelských ale i rodinných a přátelských. Vyjádřil pak přesvědčení, že během poměrně dlouhé doby, která uplynula od spáchání údajného trestného činu, prokázal, že vede život spořádaného občana tohoto státu, přičemž v této souvislosti akcentoval ustanovení §23 tr. zák. o účelu trestu a zásadu jednoty trestní represe a prevence, neboť svým jednáním a zařazením do pracovního procesu prokazuje svou společenskou nápravu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů, jakož i námitky dovolatele, předeslal, že dovolání v té podobě, v jaké mu bylo předloženo k vyjádření je imperfektní, neboť v něm zcela chybí návrh dovolatele na způsob rozhodnutí dovolacího soudu a případný další postup ve věci, přičemž bez tohoto návrhu dovolání nelze věcně projednat. Uvedl, že s ohledem na tuto vadu se prozatím nebude k vlastnímu obsahu dovolání vyjadřovat, neboť pokud by tento nedostatek nebyl odstraněn postupem podle §265h odst. 1 tr. ř., bylo by nutné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž pro tento případ vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro přijetí jiného rozhodnutí.
V doplnění dovolání vypracovaném na základě výzvy předsedy senátu soudu prvního stupně dovolatel uvedl, že dovoláním napadá v celém rozsahu veškeré výroky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 3 To 553/2004, a navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce k takto doplněnému dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují v naprosté většině do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudu vytýká především nesprávné hodnocení důkazů (zvláště své výpovědi a výpovědi svědka Z.) a z toho vyplývající nesprávné skutkové závěry. Z toho pak vyvozuje nesprávné právní posouzení skutku. Dovozuje rovněž absenci subjektivní stránky, což je sice pojem hmotného práva, avšak ten se v předmětné věci odvíjí od skutkových zjištění, neboť dovolatel je váže k tomu, že „nebylo v průběhu celého trestního řízení dostatečně a beze všech pochybností prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.“. Lze tedy dovodit, že se dovolatel neztotožnil se zjištěným (shora popsaným) skutkovým stavem a cestou dovolání se snaží docílit změny skutkového zjištění a v závislosti na této změně pak následně i jiného právního posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá převážně správnost relevantních skutkových zjištění odvolacího soudu (učiněných do značné míry na základě skutkových zjištění nalézacího soudu), tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Mínil-li dovolatel závěr odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jako výhrady vůči trestu (jeho přiměřenosti), pak je na místě konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného, přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud by bylo dovolání podáno pouze s uvedenou argumentací, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že nemohl zpronevěřit věc, kterou koupil a která byla v jeho vlastnictví – namítl tak absenci pojmového znaku „cizí věc“. Tuto námitku lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní.
K uvedené právně relevantní námitce je třeba uvést, že s otázkou kupní smlouvy (týkající se předmětného vozidla), kterou uzavřel dovolatel s autobazarem provozovaným společností G. s. r. o., se vypořádal na základě provedených důkazů ve svém rozsudku již soud prvního stupně. S jeho závěrem, že předmětná kupní smlouva nemá právní relevanci, který akceptoval i odvolací soud, jak je zřejmé z kontextu napadeného rozsudku, lze souhlasit.
Především je totiž nutno zdůraznit, že podle zjištění soudu prvního stupně byla předmětná kupní smlouva uzavřena výlučně proto, že byla potřebná k zápisu nového uživatele do technického průkazu a jejím smyslem nebyl ve skutečnosti převod vlastnického práva k shora konkretizovanému osobnímu automobilu. Toho si byl dovolatel, jak vyplývá z komplexu skutkových závěrů soudů obou stupňů, vědom. Je tedy zřejmé, že tato smlouva postrádala jednu z obligatorních náležitostí platného právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., a to vážnou vůli (převést vlastnické právo). Za této situace šlo o neplatný právní úkon, a nelze tudíž přitakat dovolateli, že by zmíněný osobní automobil byl v jeho vlastnictví.
Ve vztahu k němu se jednalo o věc cizí, takže i tento pojmový znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. byl v posuzované věci naplněn.
V daných souvislostech lze konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními, jež soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a jejich právním posouzením není rozpor (k právnímu posouzení shora popsaného skutku viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 38/98). K tomu je na místě dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Z rozvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. P. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý