ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1447.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1447/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2005 o dovolání obviněného P. Š., nar., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 5 To 228/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 3/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 1 T 3/2005, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným T. G. podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že „společně po předchozí domluvě v P. dne 6.12.2004 kolem 15.00 hod. v areálu ZŠ E. V. napadli nezl. M. L., nar., tak, že ho T. G. úderem pěstí do hrudníku srazil na zem a P. Š. mu sebral mobilní telefon, který držel poškozený v ruce a při pádu ho upustil na zem, a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 4.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný P. Š. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i v případě obviněného T. G.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný P. Š. a jeho otec P. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Usnesením ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 5 To 228/2005, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. a odvolání otce obviněného podle §253 odst. 1 tr. ř.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný P. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání dovolatel především zdůraznil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na podkladě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož byla věc nesprávně právně kvalifikována. Podle jeho mínění soudy obou stupňů neprovedly v rámci dokazování všechny dostupné a nezbytné důkazy v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, čímž došlo k porušení §2 odst. 5 tr. ř. V návaznosti na to poukázal na rozpory ve skutkových zjištěních, jež jsou obsaženy v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a ve výroku odvoláním napadeného rozsudku, a to jak stran popisu způsobu zmocnění se telefonu, tak ve vztahu k použitému násilí a míře účasti obou obviněných na posuzovaném jednání. Krajský soud však přesto ve svém rozhodnutí konstatoval, že nejde o podstatné rozdíly zpochybňující totožnost skutku a jeho případnou právní kvalifikaci. Dále dovolatel namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno naplnění skutkových znaků trestného činu loupeže podle §234 odst.1 tr. zák. Uvedl, že užití násilí vůči poškozenému oba spoluobvinění popřeli, přičemž obviněný T. G. výslovně zmínil, že dovolatel k poškozenému nepřistoupil ani vůči němu neužil žádného násilí. Vzhledem k důvodným pochybnostem o skutečném průběhu děje, když popis průběhu události poškozeným nezletilým M. L. byl v příkrém rozporu s výpověďmi obou obviněných, obhajoba navrhla doplnit dokazování provedením konfrontace s poškozeným, soud však uvedený návrh odmítl jako nadbytečný. Z odůvodnění rozsudku a zejména z protokolu o hlavním líčení navíc vyplývá, že soud nesprávně interpretoval účel navržené konfrontace, když rozhodl o zamítnutí návrhu na provedení konfrontace mezi spoluobviněnými. Dovolatel dále vyslovil nesouhlas s tím, že výpověď svědka byla v průběhu hlavního líčení pouze čtena, a tudíž v rozporu s §215 odst. 2 tr. ř. neměl možnost položit jmenovanému svědkovi otázky. Krajský soud v této souvislosti neprovedení osobního výslechu nezletilého svědka odůvodnil s odkazem na §102 odst. 2 tr. ř., podle něhož lze nezletilou osobu vyslýchat v dalším řízení pouze v nutných případech a dále tím, že výpověď poškozeného nezletilého je podepřena svědectvím O. K. Podle dovolatele však jmenovaný svědek byl pouze svědkem z doslechu, průběh skutku neviděl, a proto jeho výpověď nemohla odstranit namítané rozpory. Zamítnutím návrhu na doplnění dokazování konfrontací tak bylo podle obviněného porušeno ústavními normami garantované právo obviněného na spravedlivý proces.
V dalším textu zaměřil dovolatel své námitky proti tomu, že se soudy obou stupňů ztotožnily s popisem útoku tak, jak jej uvedl nezletilý poškozený, a nikoliv s jeho (dovolatelovým) tvrzením, že obviněný T. G. vybočil z původní dohody, za což nemůže (dovolatel) nést odpovědnost. Soudy právně kvalifikovaly skutek pouze na základě svědecké výpovědi poškozeného M. L., aniž by vzaly v potaz výpovědi obou spoluobviněných, které byly provedeny přímo u hlavního líčení a z nichž lze dospět k závěru, že se dopustili pouze trestného činu krádeže, nikoliv loupeže. Oba obvinění již v přípravném řízení uvedli, že poté, co uviděli u školy stát poškozeného, domlouvali se, že mu vezmou mobilní telefon, přičemž T. G. výslovně uvedl, že se dovolatele ptal, kdo ten telefon vezeme. Soud však v rozporu s tímto tvrzením v odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný T. G. vyloučil domluvu na jakémkoliv způsobu zmocnění se telefonu. Oba obvinění rovněž shodně uvedli, že k žádnému násilí vůči nezletilému nedošlo, přičemž dovolatel k poškozenému nepřistoupil, stál bokem a nepoužil vůči němu žádné násilí. Výpovědi spoluobviněných se v podstatných rysech shodují a jsou též v souladu s dalšími důkazy, např. zástavní smlouvou. Naopak výpověď svědka M. L. ve vztahu k tvrzenému použití násilí nebyla v hlavním líčení potvrzena jiným důkazem. I z údajů z protokolu o ohledání místa činu je zřejmé, že na místě samém nebyly zjištěny žádné stopy, které by potvrzovaly verzi poškozeného, že v důsledku násilí ze strany obviněných upadl na zem. Lze proto důvodně pochybovat o věrohodnosti popisu děje poškozeným. S ohledem na provedené dokazování tak podle dovolatele vyvstaly důvodné pochybnosti o tom, zda bylo vůči poškozenému použito násilí, a pokud ano, tak v jaké intenzitě, v jaké fázi projednávaného skutku a kdo se ho dopustil. Proto měl být podle názoru dovolatele skutek právně posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že se s obviněným T. G. domlouvali pouze na krádeži telefonu a pokud tedy T. G. použil při krádeži vůči poškozenému násilí, jednal nad rámec původní dohody a šlo tak o jednání, které dovolatel nemohl ovlivnit. Toto jednání spoluobviněného T. G. je tedy nutno hodnotit jako vybočení z původní dohody, nelze je dovolateli přičítat a ten by měl být nadále odpovědný toliko za trestný čin krádeže, k jehož spáchání původní dohoda směřovala.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítl, že v důsledku nesprávné právní kvalifikace skutku je uložený trest nepřiměřeně přísný. V tomto směru konstatoval, že soud prvého stupně neshledal v jeho případě žádné polehčující okolnosti, ačkoliv napomáhal policejním orgánům při objasňování trestného činu, když v rámci podání vysvětlení uvedl jméno druhého spolupachatele, popsal způsob, jakým naložili s odcizeným telefonem, v čemž lze podle jeho názoru spatřovat polehčující okolnost ve smyslu §33 písm. j) tr. ř. Soud nepřihlédl ani k tomu, že se ke své účasti na skutku doznal, v průběhu trestního řízení projevil nad tímto jednáním lítost a nezohlednil ani jeho skutečnou míru podílu na činu. Výši trestu považuje za nepřiměřeně přísnou i vzhledem k závěrečnému návrhu státní zástupkyně, která požadovala trest odnětí svobody v trvání kolem 30 měsíců.
Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 5 To 228/2005, jakož i řízení, které mu předcházelo zrušil a věc přikázal podle §265l tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Prostějově.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věta první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že obviněný P. Š. uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, kterými prioritně napadl úplnost a správnost skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Pokud dovolatel tvrdí, že jeho jednání mělo být správně právně kvalifikováno nikoliv jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nýbrž jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., pak tak činí až sekundárně, protože přitom vychází z jiné podoby skutkového stavu, než kterou vzaly za základ svého rozhodování soudy obou stupňů, přičemž se prakticky domáhá změny stabilizovaného skutkového stavu. Takto formulované námitky však nelze podle státního zástupce pod dovolatelem uplatněný důvod subsumovat. Pokud jde o námitky obviněného ohledně výroku o trestu, státní zástupce uvedl, že tento výrok může být předmětem dovolání pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle tohoto ustanovení však nemůže být dovolacím důvodem pouhá nepřiměřenost trestu, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. V daném případě však důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dány nejsou. Za této situace státní zástupce uzavřel, že obviněný P. Š. napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Přitom upozornil, že podle §265r odst. 1 písm. a) a písm. b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání, resp. o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí, je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas Nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. ř., vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný P. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V předmětné věci však námitky dovolatele směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání totiž uplatňuje především výhrady k úplnosti důkazního řízení a jeho procesní správnosti, ke způsobu hodnocení důkazů soudy, přičemž zpochybňuje úplnost a správnost skutkového stavu věci zjištěného soudy. Současně prosazuje vlastní názor na hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového děje. Nenamítá nesprávné právní posouzení skutku popsaného v rozsudku nalézacího soudu ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně – v návaznosti na uvedené procesní výhrady a na základě vlastních skutkových závěrů – činí závěr o tom, že skutek měl být právně posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák.
V daných souvislostech lze poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, jež soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a jejich právním posouzením není rozpor. K tomu je na místě dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím (domáhá se změny těchto skutkových zjištění), tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitkám směřujícím proti výroku o trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten ovšem dovolatel neuplatnil a nebyl ani naplněn), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného, přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý