ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1519.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1519/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2005 o dovolání, které podal obviněný J. H., , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 9 To 213/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 55/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 1 T 55/2004, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době, mezi 25. 5. 2003 až 29. 6. 2003, nechal vytěžit bez vědomí a souhlasu vlastníka lesa z pozemků katastrální číslo a, v katastru obce S., okres R., smrkovou a borovou dřevní hmotu o objemu nejméně 35,44m3, kterou prodal společnosti W. B. s. r. o. v D., a majiteli lesa společnosti D. L., s. r. o., způsobil tak škodu ve výši nejméně 23.426,- Kč.“ Za to byl podle §247 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 25.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 9 To 213/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 6. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. H., prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především namítl, že ze skutkového děje, který byl v řízení objasněn, nelze dovodit, že by z jeho strany došlo ke spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že skutkový děj tak, jak byl zjištěn, neodpovídá popisu skutku, který je uveden ve výrokové části rozsudku. Skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím výroku, podle jeho názoru není trestným činem, neboť jeho jednání nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Z provedených důkazů a zjištění totiž nevyplývá, že by si přisvojil cizí věc, když nebylo prokázáno, z jakých pozemků bylo dřevo na jeho pokyn těženo. Poté, co zrekapituloval skutkovou větu z výroku odsuzujícího rozsudku, dovolatel zdůraznil, že množství vytěženého a odvezeného dřeva neodpovídá hodnotám uvedeným v popisu skutku, stejně tak neodpovídá ani doba těžby. Podle jeho slov rovněž není zřejmé, kdo těžbu provedl a že těžba byla provedena z jeho pokynu právě na pozemcích p. č. a v k. ú. S. Dále namítl, že škoda způsobená údajným činem uvedená ve výroku o vině byla zjištěna v rozporu s cenovým předpisem, čímž byla nesprávně hodnocena hmotně právní otázka vyplývající z finančního práva. Konstatoval pak, že právě hodnocení těchto významných skutečností a jejich právní posouzení je zásadní vadou napadeného rozhodnutí. Jeho jednání popsané ve výroku rozsudku nevykazuje podle jeho přesvědčení znaky trestného činu krádeže, neboť si nepřisvojil cizí věc tím, že by se jí zmocnil - vytěžené dřevo nebylo cizí věcí, jelikož jeho přesný původ není znám. V tomto směru tedy došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání a napadené usnesení je vadné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a přikázal příslušnému soudu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci dovolatel sice vznáší námitky, které by bylo možno označit za hmotně právní [že skutek tak, jak je popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, není trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, že byla nesprávně stanovena výše škody], tyto námitky však ve skutečnosti zakládá na výhradách vůči skutkovým zjištěním soudů i jejich hodnotícím úvahám týkajícím se provedených důkazů včetně (pokud jde o výši škody) znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace lesní pozemky a lesní porosty znalce ing. Jiřího Šebka a na odlišných skutkových závěrech, než jaké vyjádřil soud prvního stupně ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku a v napadeném usnesení potvrdil odvolací soud [viz např. tvrzení dovolatele, že z provedených zjištění a důkazů totiž nevyplývá, že by si přisvojil cizí věc, když nebylo prokázáno, z jakých pozemků bylo dřevo vytěženo (není znám původ vytěženého dřeva, a tudíž toto dřevo nebylo cizí věcí), že množství vytěženého a odvezeného dřeva neodpovídá hodnotám uvedeným v popisu skutku, stejně tak neodpovídá ani doba těžby, není rovněž zřejmé, kdo těžbu provedl a že těžba byla provedena z jeho (dovolatelova) pokynu právě na pozemcích p. č. a v k. ú. S.].
Vytýká-li tedy dovolatel soudům, že jako základ pro skutkové zjištění vzaly výši škody určenou v rozporu s cenovým předpisem, lze uvést, že jde o námitku irelevantní, neboť jí vytýká nesprávný postup jednak znalce při stanovení výše škody [zde však musí Nejvyšší soud uvést, že znalec při výpočtu vycházel z ceny dřeva 891,- Kč/m³ - což je cena nižší, než která je zmiňována jako cena při prodeji dřeva v místě obvyklá (viz přiměřeně faktury na č. l. 29, 30, a výpověď svědka V. K. na č. l. 40), kterou ještě snížil o částku 230,- Kč/m³ představující náklady vynaložené na těžbu a soustřeďování dříví, když tímto postupem obviněného zvýhodnil, neboť škodou je celá skutečná hodnota odcizené věci], jednak, a to zejména a především, soudu při hodnocení tohoto důkazu, což je námitka skutková.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být nesprávné právní posouzení jeho jednání. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum lze konstatovat, že soudy obou stupňů se po zhodnocení provedených důkazů vypořádaly se všemi otázkami významnými pro rozhodnutí a skutková zjištění, která učinily a která neodporují obsahu provedeného dokazování, náležitě odůvodnily a zcela konkrétně vyjádřily ve svých rozhodnutích (zvláště soud prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí). Mezi popsanými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením pak není nesoulad. K tomu lze dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. prosince 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý