ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1426.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1426/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2005 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 10 To 27/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 15/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 17 T 15/2004, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej obviněný dopustil tím, že se spoluobviněnou L. L. v časných ranních hodinách dne 8. 3. 2003 v parku poblíže železničního nádraží v Č. V., společně v úmyslu zmocnit se peněz fyzicky napadli A. C. I., tak, že obviněná L. L. jej povalila na zem a poté oba obvinění do poškozeného kopali a bili pěstmi do obličeje a horní části trupu, obviněná poškozeného prohledala a z kapsy kalhot odcizila částku ve výši 300 Euro v hotovosti, s nimiž se z místa činu vzdálili, poškozený utrpěl pohmoždění obličeje, otřes mozku I. stupně, dvojitou zlomeninu dolní čelisti vpravo i vlevo se známkami posunu, toto zranění bylo léčeno operativně a poškozeného výraznou měrou omezilo v obvyklém způsobu života nejméně do 23. 4. 2003.
Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 10 To 27/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť má za to, že postupem odvolacího soudu byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
Zmíněný dovolací důvod byl podle obviněného naplněn tím, že veřejné zasedání u Vrchního soudu v Praze bylo konáno v jeho nepřítomnosti, a to přes jeho řádné sdělení o nemožnosti se jednání soudu zúčastnit. Na tomto místě obviněný odkázal na zprávu ošetřujícího lékaře MUDr. K. J. ze dne 4. 7. 2005, z níž má být zřejmé, že nemohl být přítomen veřejnému zasedání ze zdravotních důvodů. Obviněný poukázal také na legitimaci práce neschopného, podle které nemohl práci vykonávat v době od 26. 6. 2005, přičemž vycházky měl lékařem povoleny v rozmezí od 10:00 do 12:00 a od 14:00 do 16:00 hodin. Dovolatel zdůraznil, že vzhledem k tomu, že bydlí v Č. B. a veřejné zasedání se konalo u Vrchního soudu v Praze, nebyl schopen se v době povolených vycházek jednání soudu zúčastnit. V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vyjádření uvedla, že omluvu neúčasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu nelze podle jejího názoru považovat za řádnou, neboť obviněný sdělil soudu pouze to, že je v pracovní neschopnosti. Nejvyšší státní zástupkyně má však za to, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely ve smyslu §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb. Podle jejího názoru však potvrzení lékaře o uznání práce neschopného samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k soudu a účastnit se veřejného zasedání. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu obviněného za řádnou, musela by podle ní obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu. Nejvyšší státní zástupkyně k dodatečně předložené lékařské zprávě MUDr. K. J. ze dne 4. 7. 2005 uvedla, že tato nemůže mít zpětně vliv na správnost předchozího rozhodnutí odvolacího soudu. Je přesvědčena, že postupem soudu nemohlo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť obhájce obviněného byl přítomen veřejnému zasedání. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné obviněným skutečně naplňují deklarovaný dovolací důvod, kterým je přezkumná povinnost dovolacího soudu vymezena (viz §265f odst. 1 tr. ř., §265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze založit na námitce, že soudem byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.
Shora uvedený dovolací důvod dovolatel konkrétně uplatněnými námitkami obsahově naplnil, když brojil proti tomu, že veřejné zasedání Vrchního soudu v Praze bylo konáno bez jeho přítomnosti, a to ačkoliv soudu sdělil, že z důvodu pracovní neschopnosti se jednání zúčastnit nemůže.
Nejvyšší soud však shledal dovolání obviněného M. V. zjevně neopodstatněným, neboť odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného za splnění všech zákonných podmínek, přičemž práva obviněného nijak zkrácena nebyla.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciálně určeno pro řízení u odvolacího soudu, podpůrně lze použít obecná ustanovení o veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Podle §234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle §233 odst. 1, věta prvá, tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. V souladu s tím je namístě obviněného k veřejnému zasedání předvolat zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné obviněného vyslechnout, nebo mu umožnit účast při jiném doplnění dokazování ve veřejném zasedání, resp. v rámci zachování kontradiktornosti řízení mu dát možnost vyjádřit se k podání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného není nutná, se obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto zasedání dotčena (§233 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
O takový případ se jednalo v posuzované věci. Odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání vyrozuměl, když neshledal důvody k jakémukoli doplnění dokazování ve veřejném zasedání, které se omezilo na provedení podaných odvolání obhájci obviněných a vyjádření krajského státního zástupce k těmto odvoláním.
Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. Z toho plyne, že pokud obviněný nebude ve vazbě nebo výkonu trestu, lze v zásadě veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti. Další podmínkou konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je, že byl k němu předvolán nebo o jeho konání vyrozuměn při respektování pětidenní lhůty k přípravě stanovené v §233 odst. 2 tr. ř.
Tato podmínka byla v posuzovaném případě splněna. Obviněný M. V. v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu nebyl ve vazbě ani výkonu trestu, lhůta pěti dnů k přípravě byla dodržena (vyrozumění o konání veřejného zasedání, jak patrno z dodejky na č. l. 531 spisu, převzal obviněný osobně již dne 16. 5. 2005, veřejné zasedání se konalo dne 30. 6. 2005).
Konečně vzhledem k ústavnímu právu obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikována pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen Listina) je třeba obviněnému umožnit účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, přičemž svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví důvody, které mu skutečně objektivně brání osobně a plnohodnotně se zúčastnit veřejného zasedání (k tomu viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02).
Konečně je možno dovozovat při respektování čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva), že postup odvolacího soudu nesmí být v rozporu s právem na spravedlivý proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud však v posuzovaném případě neshledal porušení žádné ze shora zmíněných podmínek pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného M. V.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2005 u Vrchního soudu v Praze vyplývá, že obhájce obviněného M. V. předložil soudu potvrzení o pracovní neschopnosti klienta, které bylo ofoceno z originálu. Obhájce netlumočil soudu žádost obviněného o odročení veřejného zasedání, ani žádnou výhradu proti konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
Zmíněná kopie „Potvrzení pracovní neschopnosti – legitimace práce neschopného“ je založena ve spise na č. l. 535. V tomto dokumentu se uvádí, že jmenovaný je od 26. 6. 2004 neschopen práce a jsou mu umožněny vycházky denně v časovém rozmezí 10 - 12 a 14 - 16 hodin. Z obsahu tohoto dokumentu rozhodně nelze dovozovat, že by zdravotní stav obviněného, který mu umožňuje vycházet 4 hodiny denně samostatně ven, vylučoval jeho plnohodnotnou účast u veřejného zasedání, jehož délka činila 85 minut.
Vrchnímu soudu tedy i při respektování všech shora vypočtených zákonných podmínek nic nebránilo konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného M. V.
Obviněný ani náznakem neprojevil vůli se veřejného zasedání zúčastnit, z jeho omluvy neplyne žádná objektivní překážka, která by mu v účasti bránila. Účast u soudního jednání je nesporně natolik závažným důvodem, že dovoluje porušit vymezené termíny vycházek. Obviněný však zjevně nekontaktoval ani soud, ani lékaře, aby zjistil možnost účasti u veřejného zasedání za cenu překročení doby povolených vycházek.
Na tomto závěru nic nemění ani dodatečně Nejvyššímu soudu předložená kopie lékařské zprávy ze dne 4. 7. 2005 (č. l. 596) jako přílohu dovolání, v níž ošetřující lékař obviněného zcela obecně a lapidárně konstatuje údajnou nemožnost obviněného se zúčastnit soudního jednání. Jakkoli je nutno toto prosté konstatování bez uvedení bližších důvodů považovat za nedostatečné a ve světle dosud zjištěných skutečností pochybné, pro závěr o splnění podmínek konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného není stejně z důvodů popsaných shora relevantní.
Vrchní soud tedy podle závěru Nejvyššího soudu postupoval v souladu se zákonem, pokud rozhodl o konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného.
IV.
Z důvodů podrobně rozvedených shora proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. V. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr