ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1477.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1477/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 o dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 6/2005 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Z. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 13 To 167/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 1 T 6/2005, byl obviněný Z. P. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3 T 11/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným T. C., L. M. a Z. D.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů dopustil tím, že
1. v době od 24. 9. 2004 od 17.15 hod. do 28. 9. 2004 do 20.30 hod. v P. v ulici N. vylezl po hromosvodu na balkon bytu v prvním patře domu, násilím vnikl do bytu, ze kterého odcizil 2 kusy snubních prstenů ze žlutého kovu s iniciály V.S. a T.CS., zásnubní prsten ze žlutého kovu s kamínkem, pánský prsten ze žlutého kovu s ploškou, pár dětských náušnic ze žlutého kovu s kamínkem, řetízek ze žlutého kovu s přívěškem, řetízek ze žlutého kovu s přívěškem a bílým kamenem, křížek ze žlutého kovu, finanční hotovost ve výši 2.000,- Kč, nalezenými klíči odemkl vchodové dveře bytu, byt opustil a tímto jednáním způsobil T. C. škodu ve výši 17.400,- Kč,
2. v době od 2. 10. 2004 od 10.00 hod. do 3. 10. 2004 do 17.00 hod. v P. v ulici S. vnikl na balkon v přízemí domu, násilím vnikl do bytu, a to tak, že vylištoval vnější skleněnou výplň balkónových dveří, vnitřní skleněnou výplň těchto dveří rozbil a z bytu odcizil dámský řetízek ze žlutého kovu, pánský snubní prsten, finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč, nalezenými klíči odemkl vchodové dveře a byt opustil a tímto jednáním způsobil na odcizených věcech L. M. škodu ve výši 11.500,- Kč a poškozením věcí škodu ve výši 889,- Kč,
3. v době od 2. 10. 2004 od 10.00 hod. do 3. 10. 2004 do 17.00 hod. v P. v ulici S. vnikl na balkon v přízemí domu, násilím vnikl do bytu, a to tak, že vylištoval vnější skleněnou výplň balkónových dveří, vnitřní skleněnou výplň těchto dveří rozbil a z bytu odcizil dětský řetízek, pár dětských náušnic tvaru květiny s perlou a rubíny, 1 kus snubního prstenu hladkého, nalezenými klíči si odemkl vchodové dveře a byt opustil a tímto jednáním způsobil na odcizených věcech Z. D. škodu ve výši 3.850,- Kč a poškozením věcí škodu ve výši 715,- Kč,
takto jednal přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 4 T 118/99, byl rovněž mimo jiné odsouzen též pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž trest vykonal 3. 3. 2003.
Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí zejména prvotním doznáním obviněného z přípravného řízení, s nímž byly podle něj v souladu výpovědi svědků – poškozených L. C., L. M. a Z. D., a především pak soustředil svoji pozornost na svědeckou výpověď M. K., který v hlavním líčení poznal v neznámé osobě, kterou náhodně potkal dne 2. 10. 2004 na chodbě domu na S. ulici v P., obviněného. Jako tuto osobu označil obviněného již v přípravném řízení při fotorekognici, kterou soud hodnotil jako neodkladný úkon. Jako důkazy usvědčující byly hodnoceny též důkazy opatřené metodou pachové identifikace, když byla prokázána shoda pachových stop zajištěných v bytech poškozených L. M. a Z. D. se srovnávací pachovou konzervou obviněného. Opíraje se o výpověď svědka O. R., policejního komisaře, soud naopak neuvěřil změněné výpovědi obviněného, popřel-li spáchání činů, které mu byly obžalobou kladeny za vinu.
Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání směřující proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 13 To 167/2005, byl z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu byly kladeny za vinu skutky popsané shodně se skutky ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, čímž měl spáchat trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození T. C., L. M. a Z. D. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že důkazy, které byly před soudy obou stupňů provedeny, spolehlivě neprokazují, že skutky spáchal právě obviněný. Uvedl, že výpovědi poškozených, protokoly o ohledání místa činu jakož i fotodokumentace nemají žádnou vypovídací hodnotu k osobě pachatele činu. Pokud soud prvního stupně opřel rozhodnutí o vině o provedenou rekognici, o doznávající výpověď obviněného z přípravného řízení a o zajištěné a ztotožněné pachové stopy, nevzal v úvahu, že rekognice je jako úkon trestního řízení nepoužitelná pro významné vady, kterými byl poznamenán její průběh, výpověď svědka M. K. z hlavního líčení nelze absolutizovat a významným způsobem je zpochybněna i původní doznávající výpověď obviněného z přípravného řízení. Za dostačující důkazy k rozhodnutí o vině obviněného nelze podle závěrů odvolacího soudu považovat zajištěné pachové stopy, když navíc byly na místě činů nalezeny i pachové stopy jiné, neztotožněné s obviněným.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jakožto soudu druhého stupně podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného. Odkázala v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tento dovolací důvod je podle ní relevantně uplatněn i tehdy, pokud je v jeho rámci tvrzena existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, přičemž právě o takový případ se v posuzované věci jedná.
Dovolatelka zevrubně rekapitulovala obsah důkazních prostředků provedených před soudem prvního stupně a s argumenty odvolacího soudu se neztotožnila. Podle ní nemůže především obstát obhajoba obviněného, že jediným důvodem jeho doznání v přípravném řízení bylo vyhovění prosbě vyšetřujících policistů za příslib okamžitého propuštění ze zadržení, byť se trestné činnosti nedopustil. O nelogičnosti obhajoby obviněného svědčí zejména skutečnost, že protokol, v němž se ke spáchání trestné činnosti doznal, podepsal jako správný, ač je v něm výslovně uvedeno, že bere na vědomí, že jeho zadržení pokračuje a bude vypracován návrh na vzetí do vazby. Upozornila, že v těchto souvislostech vyznívá změněná výpověď obviněného, která odporuje objektivně zjištěným skutečnostem, a to zejména protokolům o ohledání místa činu, které se shodují s jeho výpovědí z přípravného řízení, důkazu získanému metodou pachové identifikace a svědecké výpovědi ppor. O. R., jako naprosto účelová, pokud se jí obviněný snaží navodit situaci, že jeho doznání bylo výsledkem manipulace policie. Ve světle těchto důkazů nelze podle dovolatelky zcela odhlédnout ani od svědecké výpovědi M. K., který v hlavním líčení označil obviněného jako osobu, s níž se za popsaných okolností setkal dne 2. 10. 2004, byť je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že rekognice podle fotografií, která s tímto svědkem byla provedena před sdělením obvinění, neodpovídá požadavkům §158a tr. ř.
Důsledný postup odvolacího soudu podle §2 odst. 6 tr. ř. a respektování zásad správného a logického myšlení měl podle obsahu dovolání vyústit v závěr, že je to právě obviněný, kdo se předmětné trestné činnosti dopustil. V této souvislosti dovolatelka zdůraznila, že pravidlo in dubio pro reo je na místě použít pouze tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obviněného důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže by v konfrontaci s nimi výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné vyhodnocením stávajících důkazů, popř. provedením dalších důkazů. Dodala, že podaří-li se však pochybnosti odstranit tím, že důkazy budou hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to učinil soud prvního stupně, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného. Pokud odvolací soud napadeným rozsudkem obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož takový právní závěr je v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 13 To 167/2005, zrušil a aby zrušil také všechna rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích přikázal věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Obviněný ve vyjádření k dovolání prostřednictvím svého obhájce označil závěry odvolacího soudu za správné a přesvědčivé. Podle něj se odvolací soud pečlivě zabýval jeho obhajobou, důvodně dospěl k závěru, že nebyla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena, a jeho postup koresponduje presumpci neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a též zásadám hodnocení důkazů vymezeným v §2 odst. 6 tr. ř. Uvedl, že dovolání je založeno na ryze skutkových námitkách, jeho podstatou je polemika s tím, jakým způsobem odvolací soud hodnotil jednotlivé provedené důkazy, a prostřednictvím toho se dovolatelka snažila prosadit svoji verzi skutkového stavu. Tím se podle jeho názoru dovolání dostává mimo rámec zákonného dovolacího důvodu a jeho věcné projednání by znamenalo popření principů, na nichž je tento mimořádný opravný prostředek postaven. Obviněný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl, popř. aby je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění, jak již bylo připomenuto, nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze zásadně namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že nejvyšší státní zástupkyně uplatnila námitky, které směřovaly výlučně proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. V podstatě vytkla, že nelze souhlasit se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s obhajobou obviněného, že jediným důvodem jeho doznání v přípravném řízení bylo vyhovění prosbě vyšetřujících policistů za příslib okamžitého propuštění ze zadržení, byť se trestné činnosti fakticky nedopustil. Podle jejího přesvědčení je obhajoba obviněného naprosto účelová, odporuje objektivně zjištěným skutečnostem, tj. zejména protokolům o ohledání místa činu, důkazu opatřenému metodou pachové identifikace a též výpovědi svědků ppor. O. R. a M. K. Třebaže rekognice podle fotografií nebyla provedena v souladu s podmínkami §158a tr. ř., nejsou pochybnosti o vině obviněného důvodné. Důsledný postup odvolacího soudu podle §2 odst. 6 tr. ř. měl vyústit v odůvodněný závěr, že je to právě obviněný, kdo se trestné činnosti dopustil.
Se zřetelem na povahu dovolatelkou vytýkaných vad je evidentní, že jí vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). To ostatně dovolatelka ani nezpochybňovala; uvedla však, že dovolací důvod je uplatněn relevantně i tehdy, pokud je v jeho rámci tvrzena existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé. Argumentovala, že důsledný postup odvolacího soudu podle §2 odst. 6 tr. ř. a respektování zásad správného a logického myšlení mělo v posuzované věci vyústit v odůvodněný, nezvratný a logický právní závěr, že je to právě obviněný, kdo se předmětné trestné činnosti dopustil.
V ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu \"opomenut\") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče polemiky dovolatelky s hodnocením důkazů provedeným ze strany odvolacího soudu, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.
Je zjevné, že odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil skutková zjištění, která lze též akceptovat. Odvolací soud poté, co ve veřejném zasedání znovu vyslechl obviněného a četl potřebné listiny, způsobem odlišným od závěrů soudu prvního stupně přistoupil k hodnocení výpovědi obviněného z přípravného řízení, v níž se k činům doznal, výpovědi svědka M. K. a zdůraznil, že k výsledkům rekognice podle fotografií nelze pro procesní vady provázející provedení tohoto důkazu přihlédnout vůbec. Měl-li jako usvědčující důkaz k dispozici důkaz pachovou zkouškou, který má povahu nepřímého a podpůrného důkazu (k tomu též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97), uzavřel, že nelze spolehlivě rozhodnout, že skutky vykazující znaky žalovaných trestných činů spáchal právě obviněný. V tomto ohledu je napadený rozsudek přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodněn (§125 odst. 1 tr. ř.).
Dovolatelka s hodnocením důkazů odvolacím soudem nesouhlasila, i když připustila, že rekognice podle fotografií neodpovídá požadavkům §158a tr. ř. Obhajobu obviněného, že se činů nedopustil, označila za účelovou a jeho vysvětlení doznání v přípravném řízení za nelogické. Jako spolehlivé usvědčující důkazy kvalifikovala výpovědi svědků M. K., O. R., protokoly o ohledání místa činu, jež se podle ní shodovaly s doznávající výpovědí obviněného, i důkaz získaný metodou pachové identifikace. Podle ní lze naopak učinit nezvratný závěr, že to byl obviněný, kdo se posuzované trestné činnosti dopustil.
Dovoláním tvrzený extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé (ve skutečnosti jde i podle dovolatelky o případ, kdy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy) však nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě nešlo.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková