ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.303.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 303/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2006 o dovolání, které podal obviněný P. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 9 To 390/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 54/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. V. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 2 T 54/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 9 To 390/2005, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že v přesně nezjištěné době na konci listopadu 2004 u obce J. u P. – R., okr. P.-z. si ze skládek dřeva přisvojil 22,2 m3 průmyslových výřezů smrku a 1 m3 vlákniny smrku v celkové hodnotě 36.150,- Kč a toto dřevo prodal J. B. a P. V. ke škodě města J. u P.
Za toto jednání byl obviněný P. V. odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu Praha-západ podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 9 To 390/2005, podle §256 tr. ř. podané odvolání jako nedůvodné zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému P. V. dne 18. 11. 2005, jeho obhájci dne 14. 11. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 11. 2005.
Obviněný P. V. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. L. V. v zákonné lhůtě dne 6. 1. 2006 dovolání u Okresního soudu Praha-západ.
Nejvyššímu soudu České republiky bylo dovolání předloženo dne 7. 3. 2006.
Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadá jím rozsudek soudu první instance ve spojení s usnesením odvolacího soudu ve výroku o vině i trestu. Tvrdí, že skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění a vznesena obžaloba, nespáchal.
Domnívá se, že soudy nalézací i odvolací porušily jeho ústavní právo na řádnou obhajobu a to tím, že zamítly jediné jím navrhované důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch, čímž mu bylo znemožněno právo se řádně hájit.
Obviněný dále konstatuje, že soudy obou instancí porušily ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť nezhodnotily řádně navržené důkazy.
Podstatné vady řízení spatřuje dovolatel v tom, že se soudy dostatečně nevypořádaly s nejasnostmi a neúplnostmi skutkových zjištění ani s okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí.
Podle mínění obviněného bylo třeba k úplnému objasnění věci provést další důkazy, a to zejména výpověďmi navrhovaných svědků K. a K. Skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, nevyplývají dle názoru dovolatele ze soudem zjištěných skutečností, neboť nemají oporu v provedených důkazech.
V závěru pak obviněný namítá, že soudy obou instancí v dané věci nerespektovaly zásadu „vzniklé pochybnosti je nutno vykládat ve prospěch obviněného“ a dále, že bylo porušeno jeho právo na řádnou soudní ochranu, která je mu zaručena jak Ústavou ČR, tak Listinou základních práv a svobod v čl. 36 a následujících.
Dovolatel uzavírá tím, že shora uvedené skutečnosti pak měly za následek nesprávné právní posouzení skutku, neboť nebyly naplněny jednotlivé znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 9 To 390/2005, a vrátil věc vrátil soudu prvního stupně (v dovolání nesprávně uvedeno „soudu druhého stupně“) k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve svém vyjádření uvedl, že v dané věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, právo na řádnou obhajobu obviněného nebylo porušeno.
Námitku obviněného týkající se neprovedení důkazu výslechem navrhovaných svědků nepovažuje státní zástupce za relevantní a v tomto směru odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Závěrem státní zástupce konstatuje, že dovolatel sice formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho námitky stojí obsahově mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného P. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce „… nebo jiném nesprávném hmotně právním …“ je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka aplikace a dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, nemá v tomto ohledu žádný význam. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Jinak řečeno, v dovolání lze vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je co do důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Jak vyplývá z podaného dovolání, obviněný soudům především vytýká, že jejich postupem bylo porušeno právo na obhajobu v průběhu řízení, neboť zamítly jediné jím navrhované důkazy, tedy výpovědi svědků P. K. a L. K.
Další námitky obviněného se týkají soudy učiněných skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedených důkazech, mimo jiné i proto, že výpovědi svědků V. a B. považuje dovolatel za nevěrohodné.
O tom, že v předmětném dovolání jde o námitky postavené mimo rámec zákonného dovolacího důvodu, nakonec svědčí i samotná formulace, v níž obviněný výslovně poukazuje na porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť podle jeho mínění je patrné, že „… soudy v rozporu s povinností uloženou tímto ustanovením nezhodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, když zejména neposoudily rozpornost výpovědí svědků“.
Lze tedy shrnout, že obviněný P. V. koncipoval dovolání jako polemiku se skutkovým zjištěním soudů a postavil dovolací argumentaci na námitkách vztahujících se ke způsobu hodnocení provedených důkazů, neúplnosti a rozpornosti provedeného dokazování a tvrzení, že výrok o vině je v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“.
Rozborem spisové dokumentace dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (srov. str. 1, 2) i z rozsudku soudu prvního stupně (srov. zejména str. 2, 3) vyplývá, z jakých důvodů a na jakém podkladě oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit a na nichž následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se v potřebné míře vypořádal i s otázkou, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších navrhovaných důkazů.
V daných souvislostech lze poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, jež soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není nesoulad. Z tohoto pohledu neobstojí tudíž námitka obviněného vztahující se k porušení Ústavy a Listiny základních práv a svobod (čl. 36 a násl.). K tomu lze pro doplnění dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nebo pokud skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vychází jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, lze takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Poněvadž dovolatel de facto poukázal pouze na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn., že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení postupem podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman