ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2134.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2134/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) V. R., a b) J. R., zastoupených advokátkou, proti povinnému J. H., vyklizením, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 21 E 115/2001, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Brně z 30. 8. 2004, č. j. 26 Co 693/2002-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 26. 9. 2002, č.j. 21 E 115/2001-21, okresní soud nařídil výkon rozhodnutí přestěhováním povinného z bytu v domě č.p. 1112 ve Z. do (jak stanovilo podkladové usnesení z 12. 10. 1999, č.j. 17 C 167/99-18, jímž týž soud schválil smír účastníků o vyklizení povinného /žalovaného/) „přiměřeného náhradního bydlení“, totiž bytu č. 825/122 v domě č.p. 825 ve Z.
K odvolání povinného (odůvodněnému ovšem nikoli okolnostmi relevantními pro nařízení výkonu, ale zejména námitkou, že „vyklizení není nutné, jelikož každý z účastníků má svůj vchod a nijak si nepřekážejí“ a dále argumentací, že „si nemá kam nastěhovat“ věci umístěné na parcele přiléhající k domu, jenž má být vyklizen, a že si ve stávajícím bytě „zaslouží dožít do konce života“) pak odvolací soud – „aniž se zabýval jinými okolnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce“ (a tím méně odvolacími námitkami) – usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, a to s odůvodněním, že byla-li povinnost k vyklizení vázána na zajištění „přiměřeného náhradního bydlení“, tedy náhrady, již „zákon nezná“, je k výkonu navržené rozhodnutí materiálně nevykonatelné. Při formulaci tohoto závěru odvolací soud vycházel z názoru, že upravuje-li občanský zákoník ve svém ustanovení §712 odst. 1, 2 a 5 čtyři taxativně vymezené druhy bytových náhrad, totiž náhradní byt přiměřený (tedy rovnocenný), náhradní byt (jenž rovnocenný být nemusí), náhradní ubytování a konečně bytovou náhradu svého druhu, totiž přístřeší, pak k výkonu navržené rozhodnutí, váže-li povinnost k vyklizení na zajištění „přiměřeného náhradního bydlení“, tedy náhrady zákonem neupravené, „vymezuje práva a povinnosti plnění nepřesně.“ Přitom z povahy exekučního řízení plyne, zdůrazňuje se v napadeném rozhodnutí, že – z hlediska požadavku materiální vykonatelnosti titulu – chybějící okolnosti ve vykonávacím řízení již zásadně zjišťovat nelze a není ani přípustné v něm „rešeršemi do nalézacího řízení tyto okolnosti doplňovat, natož pak je doplňovat dokazováním“.
V dovolání oprávnění – posuzováno podle jeho obsahu ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. – namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřují v právním závěru odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti podkladového rozhodnutí, a s odkazem na uveřejněná rozhodnutí sp. zn. 13 Co 352/98, 20 Cdo 1427/99, 1131/99 a 1993/2001, jakož i na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 389/01, zdůrazňují, že pojem „náhradní bydlení“ je (kromě literatury, viz např. článek v časopisu Právní rádce č. 2/2000) běžně užíván i v judikatuře.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o nedostatku materiální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, odůvodněný názorem, že je-li povinnost k vyklizení vázána na zajištění „přiměřeného náhradního bydlení“, tedy náhrady, již „zákon nezná“, je povinnost k plnění vymezena „nepřesně“ (ve smyslu „neurčitě“).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V daném případě však o nesprávnou aplikaci ani interpretaci práva nejde, naopak závěr odvolacího soudu je v plném souladu se soudní praxí i literaturou vysvětlující pojem materiální vykonatelnosti exekučního titulu (srov. publikaci Výkon rozhodnutí v soudním řízení, V. Kurka a L. Drápal, Linde Praha, 2004, str. 72, odstavec druhý, jenž je ostatně odvolacím soudem citován).
Nepřípadný je naopak odkaz na čtyři judikáty vyšších soudů a nález Ústavního soudu ČR, jejichž spisové značky jsou citovány v pátém odstavci čtvrté strany dovolání (čl. 41), a z nichž oprávnění dovozují, že pojem „náhradní bydlení“ je judikaturou běžně užíván. Předně totiž nejde o to, že by judikatura či literatura s (ovšem obecným) pojmem „náhradní bydlení“ ve smyslu „bytová náhrada“ nepočítala (v tomto směru se argumentace dovolatelů s odůvodněním napadeného rozhodnutí míjí, jelikož v něm je závěr o materiální nevykonatelnosti titulu odůvodněn názorem, že zákon nezná „přiměřené náhradní bydlení“ jako jeden z konkrétních typů bytových náhrad). Tento obecný pojem je v rozhodnutích, resp. přesněji řečeno v jejich odůvodněních, používán běžně, avšak ve výrocích rozhodnutí – a o jejich materiální (ne)vykonatelnost jde – musí být tato bytová náhrada (ovšem do podoby, kterou zákon zná) konkretizována, aby bylo možno posoudit, zda titul již nabyl vykonatelnosti, a zda je tudíž možno – za splnění podmínek ustanovení §343 o.s.ř. – nařídit nucený výkon rozhodnutí, případně exekuci. Tato podmínka konkretizace bytové náhrady, tedy určení, na zajištění kterého jejího druhu je povinnost k vyklizení vázána, však v souzené věci již splněna nebyla; na tomto závěru nemůže nic změnit (spíše naopak) ani okolnost, že k obecnému pojmu „náhradní bydlení“ byl připojen – avšak pouze částí – pojem konkrétní, totiž přívlastek „přiměřené“ („přiměřenost“ zákon nezná u obecného pojmu „bytová náhrada“ /pod kterýžto termín lze subsumovat v souzené věci užitý pojem „náhradní bydlení“/, nýbrž jen u pojmu konkrétního, a to „přiměřeného náhradního bytu“ podle §712 odst. 2 věty druhé obč. zák.). Uvedený nedostatek přitom nelze odstranit ani výkladem vykonávaného výroku pomocí odůvodnění podkladového rozhodnutí (srov. výše uvedenou publikaci, str. 310, poslední odstavec), jelikož ani to pojem jiný než – právním předpisům neznámé – „přiměřené náhradní bydlení“ neobsahuje.
Kromě toho ovšem, že argumentace používaností obecného pojmu „náhradní bydlení“ se s odůvodněním závěru o materiální nevykonatelnosti titulu, jenž povinnost vyklidit stávající byt vázal na zajištění „přiměřeného náhradního bydlení“ míjí (viz výše), jsou zde další důvody, proč dovolací soud považuje odkaz oprávněných na uvedené judikáty za nepřípadný.
Pokud jde o prvně citované rozhodnutí sp. zn. 13 Co 352/98 (rozsudek Krajského soudu v Plzni z 25. 6. 1998, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1999, pod poř. č. 46), v něm je předmětný pojem „náhradní bydlení“ (formulovaný však obecně, ve smyslu „bytové náhrady“ /jejíž konkrétní druh ovšem musí být výrokem titulu určen/, nikoli tedy jako „přiměřené náhradní bydlení“, na jehož zajištění byla povinnost k vyklizení vázána v souzené věci) použit nikoli jako právní závěr soudu, nýbrž pouze jako součást vylíčení (odvolacího) přednesu žalovaného, jehož odvolání navíc krajský soud nevyhověl. Další v dovolání citované rozhodnutí, a to sp. zn. 20 Cdo 1427/99 (rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 8. 2000, uveřejněný v ASPI pod č. 24553 /JUD/) obsahuje pojem „přiměřené náhradní bydlení“ opět pouze jako součást vylíčení přednesu (odvolání) žalované, jejíž dovolání ostatně bylo zamítnuto. Rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1131/99 (rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 5. 2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2002, pod poř. č. 14) pracuje pouze s obecným pojmem „bytová náhrada“ a s pojmem konkrétním „přiměřený náhradní byt“; termín „přiměřené náhradní bydlení“ však neobsahuje. Konečně rozhodnutí sp. zn. 1993/2001 (rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 4. 2003) opět konkrétní pojem „přiměřené náhradní bydlení“ neobsahuje, dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí – navíc pouze v souvislosti s procesněprávní výtkou, že soud nedostál své poučovací povinnosti – vysvětluje, že žalovaný měl být vyzván, aby ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. vylíčil, zda „má zajištěno náhradní bydlení“ (tedy – obecně – jakékoli náhradní bydlení, nikoli náhradní bydlení přiměřené jako jeden z konkrétních druhů bytových náhrad). Ani v tomto případě tedy nejde o hmotněprávní závěr soudu, z nějž by se dalo dovodit, že judikatura vysvětlující termín „bytová náhrada“ (a její jednotlivé typy) pojem „přiměřené náhradní bydlení“ zná. Totéž platí o nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 389/01 (z 25. 2. 2003, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku č. 29, pod poř. č. 25, na str. 215).
Správnost závěru, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí je nutno pro nedostatek materiální vykonatelnosti titulu (a to – jak tomu bylo v souzené věci, kdy odvolání obsahovalo námitky jiné – i z úřední povinnosti) zamítnout, se tedy dovolatelům zpochybnit nepodařilo. V mezích dovoláním založeného přezkumu je usnesení odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 2, věty před středníkem o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.
Oprávnění s dovoláním úspěšní nebyli, povinnému, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu