ECLI:CZ:US:2003:2.US.389.01
sp. zn. II. ÚS 389/01
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 25. února 2003 sp. zn. II. ÚS 389/01 ve věci ústavní stížnosti M. D. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 2. 2001 sp. zn. 18 Co 575/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 23. 2. 2000 sp. zn. 5 C 264/99, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal, aby žalovaná (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) byla povinna vyklidit nebytový prostor označený jako byt.
Výrok
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2001 č. j. 18 Co 575/2000-43 a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 2. 2000 č. j. 5 C 264/99-14 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 5 C 264/99, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 23. 2. 2000 č. j. 5 C 264/99-14 Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal, aby vedlejší účastnice N. V. (v původním řízení žalovaná) byla povinna vyklidit stěžovateli nebytový prostor označený jako byt č. 14, I. kategorie, v 6. podlaží/5. patře domu č. p. 318 v S. ulici v P., sestávající z jednoho pokoje, spíže, předsíně, WC, koupelny a balkonu, jejichž celková podlahová plocha je 32,2 m2 (dále jen "předmětné prostory"). Předmětné prostory měla být vedlejší účastnice povinna vyklidit do 14 dnů od právní moci rozhodnutí. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel je výlučným vlastníkem domu, v němž se předmětné prostory nacházejí. Prostory byly nejprve (v r. 1928) kolaudovány jako nebytové (kanceláře). K bytovým účelům sloužit neměly a k rekolaudaci dosud nedošlo. Podle rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o užívání mezi vedlejší účastnicí a Bytovým podnikem v Praze 7 byly posléze užívány jako byt, nejprve II. kategorie. Vedlejší účastnice jej s vynaložením nákladů cca 280 000 Kč adaptovala a nyní již jde o byt I. kategorie. Podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů, ani podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před 1. 1. 1992, (dále též "o. z.") nemohl být předmětný prostor přidělen jako byt. V daném případě je tak možno domáhat se ochrany vlastnického práva vyklizením uvedeného nebytového prostoru, jakkoli užívaného jako byt, nikoli ovšem na základě platného právního titulu. Soud měl proto za to, že stěžovateli je zásadně třeba vyhovět. Shledal nicméně, že uvedený postup by byl v daném případě v rozporu s ustanovením §3 o. z. z důvodů v rozhodnutí specifikovaných. Bylo by vysoce nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, kdyby vedlejší účastnice byla z předmětných prostor jen vyklizena s budoucím nárokem na případné vydání bezdůvodného obohacení za adaptační práce. Soud zohlednil, že stěžovatel má možnost žádat rekolaudaci nebytových prostor na bytové, neboť jsou již dlouhodobě užívány jako byt. Ani zajištění náhradního bydlení se soudu nejeví s ohledem na náklady, které do adaptace prostor vložila, jako odpovídající řešení situace.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2001 č. j. 18 Co 575/2000-43 však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v jeho odůvodnění uvedl, že nesouhlasí bez dalšího s názorem soudu prvního stupně, byť v rozsudku výslovně neuvedeným, dle něhož je rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru pro Prahu 7, jímž byly předmětné prostory vedlejší účastnici přiděleny jako byt, neplatné, a proto je neplatná i dohoda o užívání bytu, kterou s vedlejší účastnicí dne 24. 7. 1990 uzavřel Bytový podnik v Praze 7. Rozhodnutí o přidělení bytu je aktem aplikace správního práva, jež jsou obecné soudy oprávněny zkoumat mimo rámec správního soudnictví zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné /nulitní/, tedy akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Pro akty věcně vadné i akty nezákonné platí presumpce jejich správnosti. Dokud nejsou zákonným způsobem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a vyvolávají právní účinky. Pokud byla na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru pro Prahu 7 č. j. Byt 7-1211/2016/90 (dále jen "rozhodnutí ONV Praha 7" či "rozhodnutí o přidělení bytu") s vedlejší účastnicí uzavřena dohoda o užívání prostor v ní označených, vznikl jí právní důvod k jejich osobnímu užívání, který se novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. transformoval na nájemní vztah. Soud prvního stupně proto postupoval věcně správně, pokud žalobu zamítl.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že rozhodnutí ONV Praha 7 bylo vydáno v rozporu s tehdy platnými ustanoveními stavebního zákona, dle nichž musí být nemovitosti užívány v souladu s kolaudovaným stavem. Došlo tedy k nezákonnému přidělení nebytového prostoru jako bytu. Odpovědnost za škodu tím způsobenou přešla ve smyslu ustanovení §68 zákona 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), na obec (na městskou část Praha 7). Vedlejší účastnice užívá předmětné prostory bez právního důvodu. Dohoda o užívání bytu je v důsledku absence podstatných náležitostí neplatná. Podstatnou náležitostí je fakt, že nebytové prostory, objekt smlouvy, nejsou bytem a jsou nezpůsobilé se stát předmětem nájemního vztahu k bytu. K rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel dodává, že jeho interpretace týkající se možnosti aplikace ustanovení §3 o. z. vedla k omezení vlastnického práva stěžovatele, konkrétně jeho práva věcí disponovat. Odkazuje na judikát Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu "v č. 87 pod ÚS 190/94" (poznámka: je o nález sp. zn. II. ÚS 190/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 87). K nebytovým prostorám nemohlo vzniknout vedlejší účastnici právo nájmu bytu. Na tyto prostory se nevztahují případná omezení vlastnického práva ve smyslu §711 a §712 o. z. Jejich věcnou působnost nelze rozšiřovat s odvoláním na dobré mravy. Zásadu "dobrých mravů" je možno použít pouze na výkon existujícího práva či povinnosti a nelze jí konstituovat práva a povinnosti dosud neexistující, což ovšem soud prvního stupně učinil. Stěžovatel odkazuje v této souvislosti též na rozsudek "Vrchního soudu" 3 Cdo 274/93. K porušení jeho práv tak došlo nesprávným extenzivním výkladem zásady dobrých mravů. Soud údajně zcela pominul návrh stěžovatele, aby byla městská část coby dotčený subjekt přizvána k řízení. K rozhodnutí odvolacího soudu namítá, že se jeho argumentace neztotožňuje s argumentací použitou při ústním jednání, v jejímž rámci bylo poukázáno na rozsudek "Vrchního soudu" ze dne 20. 12. 2000, jehož jednací číslo se však právní zástupkyni stěžovatele nepodařilo zachytit. Uvedeným rozhodnutím se měla údajně změnit dosavadní judikatura v tom smyslu, že nájmu prostor, užívaných v rozporu s kolaudovaným stavem jako byty, má být poskytnuta stejná zákonná ochrana jako prostorám, které jako byty byly zkolaudovány. O tomto rozhodnutí se však odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nezmiňuje. Důvody, které jsou v písemném odůvodnění rozhodnutí uvedeny, jsou zcela jiné a procesním stranám do té doby neznámé. Názor odvolacího soudu stran presumpce správnosti aktů veřejného práva považuje stěžovatel za nesprávný. Popírá existenci správního soudnictví v České republice i princip vázanosti soudu právními předpisy. Procesní postavení stěžovatele tak bylo ztíženo tím, že soudy fakticky uznávají nezákonná rozhodnutí obcí z toho důvodu, že jsou to akty státu, a tím ospravedlňují legitimitu "nároků" protistrany. V důsledku rozhodnutí soudu je stěžovatel fakticky povinen strpět protiprávní stav a řešit za obec bytovou a sociální situaci vedlejší účastnice, přičemž je omezen v dispozici svým majetkem.
Podle §32 zákona č. 182/1993 Sb. vyzval Ústavní soud Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 7 jako účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení N. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření shrnul obsah napadených rozhodnutí. Konstatoval, že na svých právních závěrech trvá a nemá, co by k nim dodal. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Navrhuje proto, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Na ústním jednání netrvá a souhlasí, aby od něho bylo upuštěno.
Obvodní soud pro Prahu 7 odkázal ve svém vyjádření plně na odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů a setrvává na právním posouzení provedeném ve svém rozhodnutí. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout. Odkazuje též na judikaturu Nejvyššího soudu k aplikaci ustanovení §3 a §126 o. z. Uvádí, že námitky stěžovatele nepovažuje za opodstatněné, neboť se bez odkazu na konkrétní okolnosti případu jen obecně dovolávají absolutní ochrany vlastnického práva, jež je však ze zákona i z judikatury obecných soudů v konkrétních případech vyloučena.
Vedlejší účastnice, zastoupená advokátem Mgr. P. F., ve svém vyjádření navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a uložil navrhovateli povinnost uhradit vedlejší účastnici všechny její náklady řízení. Tvrdí, že předmětné prostory sice byly kolaudovány jako kanceláře, předchůdci navrhovatele je však při jejich výstavbě nepochybně zamýšleli poskytovat za účelem bydlení. Důvod, který bránil povolení užívat předmětné prostory jako byt v roce 1928 (rozpor s plánem státní regulační komise), je již v dnešní době překonán. Vedlejší účastnice užívá prostory k bydlení více než deset let a plní veškeré povinnosti nájemce. Z postupu ONV je zřejmé, že měl předmětné prostory evidovány jako byt a jako byt je taktéž přiděloval. Vedlejší účastnice byla v dobré víře, že užívá prostory určené k bydlení. Tyto prostory též nejsou nevhodné k bydlení, jak tvrdil stěžovatel. Vedlejší účastnice dále tvrdí, že stěžovatel vlastní i další domy, v nichž se vyskytují nebytové prostory, které nicméně byly přiděleny a dlouhodobě užívány k bydlení. Jmenuje rovněž konkrétní nebytové prostory, které stěžovatel poskytl za účelem bydlení ve vyjádření uvedeným osobám. Tvrzení stěžovatele, že se vyklizením prostor snaží uvést faktický a kolaudovaný stav do souladu, se jí proto jeví jako účelové. Stěžovatel má zjevně v úmyslu předmětné prostory, stejně jako ostatní, poskytnout obratem někomu, kdo bude platit výrazně vyšší nájemné. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti dodává následující. Článek 37 odst. 3 Listiny zaručuje účastníkům rovnost v právech procesních, nikoli rovnost hmotněprávní. Procesní práva stěžovatele přitom nebyla krácena a vedlejší účastnice nebyla nijak zvýhodňována. Aplikace zásady dobrých mravů měla vliv pouze na rozhodnutí ve věci samé, nikoli na procesní práva účastníků. Porušením rovnosti není ani skutečnost, že odvolací soud vycházel z rozhodnutí správního orgánu, neboť jím byl podle ustanovení §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vázán. Pokud jde o kritizovanou stručnost odvolacího soudu, vysvětluje ji vedlejší účastnice jeho jiným právním názorem, který je natolik odlišný, že nelze dost dobře polemizovat s jednotlivými body odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Vedlejší účastnice si ani není vědoma odlišného postupu odvolacího soudu při ústním jednání a písemném vyhotovení rozsudku. Postupem soudu nedošlo k porušení práva na účinné opravné prostředky. To totiž nelze chápat jako "právo na automatické vítězství". Vedlejší účastnice dále uvádí, že se k ní stěžovatel choval jako k nájemkyni až do doby, kdy se mu dostalo rozhodnutí z roku 1928. Nijak neprojevoval, že by se cítil omezen ve výkonu svého vlastnického práva. Příčinou toho, že je stěžovatel dle svého tvrzení fakticky povinen strpět protiprávní vztah, není napadené rozhodnutí soudu, ale správní rozhodnutí o přidělení prostor k užívání za účelem bydlení. Uvedené rozhodnutí však bylo vydáno před účinností Listiny a Úmluvy. Nelze tedy dovozovat, že by jím došlo k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a to za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Vznik práva osobního užívání bytu upravoval v době, kdy mělo vedlejší účastnici vzniknout právo osobního užívání bytu (dohoda o užívání bytu byla uzavřena dne 24. 7. 1990), zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Podle §154 odst. 1 o. z. rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v dané věci nejedná), vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Právo užívat byt pak vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu, sjednanou mezi organizací a občanem (§155 odst. 1 o. z.).
Ústavní soud z toho dovozuje, že soud oprávněně zkoumal a vycházel z rozhodnutí ONV o přidělení bytu. Rozhodnutí o přidělení bytu bylo nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu. Dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 o. z. neplatná.
Nelze nicméně odhlédnout ani od skutečnosti, že předmětem daného právního vztahu spočívajícího v osobním užívání bytu, byl "byt". Jiné prostory nebyly způsobilé být předmětem daného právního vztahu. Bytem se podle tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozuměla místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky (§62). Podle ustanovení §74 téhož zákona bylo možné upravit místnosti, které jsou určeny nebo jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení, na byty jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu. Tomu odpovídala i úprava v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, dle jehož ustanovení §85 bylo možné užívat stavbu jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby byly přípustné jen po předchozím ohlášení stavebnímu úřadu, který o nich rozhodl nebo nařídil nové kolaudační řízení.
Ústavní soud se domnívá, že za situace, kdy bylo v řízení předloženo kolaudační rozhodnutí, dle něhož předmětné prostory měly charakter prostor nebytových, se obecný soud měl zabývat platností dohody právě z tohoto pohledu. Argument soudu, dle něhož pro něj bylo rozhodnutí o přidělení bytu závazné, je irelevantní. Tímto rozhodnutím se dle ustanovení §135 občanského soudního řádu, v platném znění, sice mohl cítit vázán, ovšem jen pokud jde o splnění jedné z podmínek stanovených občanským zákoníkem pro dohody o užívání bytu, tedy podmínky předchozího rozhodnutí o přidělení bytu. Pokud však jde o charakter prostor, pro soud bylo naopak závazným kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu. Soud prvního stupně zjistil, že podle kolaudačního rozhodnutí z roku 1928 byly předmětné prostory kolaudovány jako prostory nebytové. Uvedené skutkové zjištění nebylo následně zpochybněno. Jestliže tedy na základě předmětné dohody o užívání bytu nebyl přidělen byt, ale v důsledku pochybení ONV nebytový prostor, nemohlo vedlejší účastnici vzniknout právo osobního užívání k bytu, a nemohlo se tudíž následně transformovat na právo nájmu. Z toho tedy plyne, že vedlejší účastnice obývá předmětné prostory bez právního důvodu, jak již konstatoval soud prvního stupně.
Ústavní soud je vzhledem k uvedeným okolnostem nucen konstatovat, že odvolací soud postupoval v projednávané věci způsobem, jenž vybočuje z mezí ústavnosti. Porušil tak právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručené Listinou a Úmluvou. Ve svém důsledku tím porušil i vlastnické právo stěžovatele, neboť neprávem přiznal ochranu vedlejší účastnici a potvrdil tak neodůvodněné trvání omezení dispozičního práva vlastníka.
Ústavní soud považoval za nutné vyjádřit se též k argumentaci soudu prvního stupně, který dospěl v zásadě k obdobným závěrům jako Ústavní soud, pokud jde o obývání předmětných prostor bez právního titulu. Soud prvního stupně sice připustil, že by stěžovatel mohl žádat ochranu svého vlastnického práva vyklizením předmětných prostor, žalobě však přesto nevyhověl. Zvažoval totiž, zda a v jakém rozsahu bylo možné v daném případě omezit právo na ochranu vlastníka s ohledem na ustanovení §3 o. z. Podle názoru soudu prvního stupně by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby byla vedlejší účastnici jen uložena povinnost prostory vyklidit. Ani zajištění náhradního bydlení se však soudu nejevilo jako odpovídající řešení situace, protože by bylo nereálné s ohledem na trh s byty v České republice a nutilo by vedlejší účastnici vynakládat další prostředky, které v dobré víře do předmětných prostor již vynaložila. Žalobu stěžovatele proto zcela zamítl.
Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva. Podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
K obdobné problematice se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjadřoval a ke své judikatuře přihlédl i v projednávané věci. Zohlednil, že soudní uvážení je nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Je nepochybně v mezích zákona, pokud ji zákon použitím neurčitého pojmu (jako je tomu v §3 odst. 1 občanského zákoníku odkazem na "dobré mravy") umožňuje. Ústavní soud též připustil, že ústavněprávní přezkoumání rozhodnutí soudu není sice v těchto případech vyloučeno, je ale v podstatě omezeno na to, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí stanovených ústavním zákonem. Právě k tomu ovšem dle názoru Ústavního soudu v projednávané věci došlo.
Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivních vlastnických práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcí nakládat (ius disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovat další právní osudy věci, např. věc prodat, půjčit a také pronajmout. Dispoziční právo vlastnické je možno výjimečně omezovat zákonem, nicméně taková omezení se musí vztahovat rovným způsobem na všechny vlastníky. Úvaha soudu musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím na straně oprávněného (vlastníka). Rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně v úvahu, pokud vážně poškozuje uživatele věci tím, že se dotýká jeho zvlášť významného zájmu, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99).
Úvaha obvodního soudu je vedena pohnutkami sociální spravedlnosti. Tento soud zohlednil, že vedlejší účastnice obývá byt již deset let a řádně plní své povinnosti. Přihlédl též k jejímu povolání, potřebě se na ně připravovat a potřebě klidného zázemí. V neposlední řadě považoval za rozhodné i adaptační práce, které vedlejší účastnice v předmětných prostorách provedla. Za daného stavu považoval za nespravedlivé uložit vedlejší účastnici povinnost byt vyklidit, byť i v delším časovém období. Ukládá tak ovšem nepřímo stěžovateli povinnost strpět nadále, fakticky po neomezenou dobu, zásadní omezení svého vlastnického práva užíváním předmětných prostor vedlejší účastnicí. Pokud by vedlejší účastnice odmítla uzavřít se stěžovatelem nájemní smlouvu, stěžovatel by neměl možnost realizovat své dispoziční právo ani tak, že by jí dal výpověď z nájmu bytu. Současně by nemohl znovu chránit své vlastnické právo prostřednictvím žaloby na vyklizení, neboť o ní již soud pravomocně rozhodl. Vedlejší účastnici se tak dostalo maximální ochrany a neodůvodněného zvýhodnění oproti vlastníkovi nemovitosti. Jinými slovy, podle soudu prvního stupně je fakticky oprávněna předmětné prostory nadále užívat bez právního titulu po dobu neurčitou.
Ústavní soud dospěl za dané situace k závěru, že interpretace §3 odst. 1 o. z. obvodním soudem, která předem předpokládá na straně oprávněného vlastníka možnou rozpornost jednání s dobrými mravy, neúměrně rozšiřuje právo uvážení soudu v dané věci a ve skutečnosti eliminuje vlastníkovo dispoziční právo. Vlastník je významně omezen z hlediska možnosti využívat obsah svého vlastnického práva v té jeho obsahové složce, která souvisí s právem vlastníka užívat věc, kterou vlastní (došlo k jeho omezení až na míru naplňující pojem tzv. holého vlastnictví), a je nucen řešit sociální situaci vedlejší účastnice způsobenou pochybením státu. Interpretace soudu tudíž nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných práv a svobod a vyústila v porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny. Jestliže obecné soudy poskytnou právní ochranu někomu, komu podle zákona nepřísluší, postupují způsobem, který není v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 35).
Vedlejší účastnice namítá, že příčinou, proč je stěžovatel dle svého tvrzení fakticky povinen strpět protiprávní stav, není napadené rozhodnutí soudu, ale rozhodnutí správního orgánu, kterým byly předmětné prostory přiděleny k užívání za účelem bydlení. To bylo vydáno před účinností Listiny a Úmluvy a je proto stěží možné dovozovat, že by tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu. S uvedenou námitkou Ústavní soud nesouhlasí. Jak již bylo uvedeno, porušení vlastnického práva stěžovatele spatřuje v rozhodnutí obecných soudů (ze dne 9. 2. 2001, resp. 23. 2. 2000), které neposkytly ochranu vlastnickému právu stěžovatele, ač mu příslušela. K uvedenému porušení tedy evidentně došlo až poté, kdy se Česká republika stala stranou Dodatkového protokolu (18. 3. 1992), resp. i poté, kdy vstoupila v účinnost Listina. Námitka vedlejší účastnice je tedy irelevantní.
Nad rámec toho, co bylo uvedeno výše, Ústavní soud připomíná, že vedlejší účastnice má v souvislosti se svými investicemi do adaptace předmětných prostor možnost obrátit se na soud s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem se již Ústavní soud dále nezabýval dalšími námitkami stěžovatele a otázkou porušení dalších ústavních práv, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
Stěžovatel požadoval v ústavní stížnosti též náhradu nákladů za zastupování před Ústavním soudem. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření navrhovala, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost uhradit jí veškeré náklady řízení před ním.
Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odstavce 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z tohoto pravidla existují výjimky uvedené kromě ustanovení §62 odst. 4 i v §83 a §84 zákona č. 182/1993 Sb. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení, například jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 26).
V projednávaném případě k takovému postupu Ústavní soud neshledal důvod. Stěžovatel podáním ústavní stížnosti pouze realizoval své právo na soudní ochranu, přiznané mu Listinou. Za tento postup jej nelze sankcionovat tím, že by mu byla uložena povinnost nahradit náklady vedlejší účastnici. Ale ani vedlejší účastnice vznik sporné situace nezapříčinila, neboť k prvotnímu pochybení došlo zjevně ze strany státu. Nelze pominout, že stěžovatel ani vedlejší účastnice své návrhy na náhradu nákladů nikterak neodůvodnili. Ústavní soud tedy neshledal, že by v projednávané věci šlo, ať už na straně stěžovatele či na straně vedlejší účastnice, o "odůvodněný případ", pro nějž by návrhům vyhověl. Nemohl postupovat ani podle §83 zákona č. 182/1993 Sb. Podle uvedeného ustanovení totiž soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména, nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 odst. 1 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Skutečnost, že by uvedený postup odůvodňovaly majetkové poměry, stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdil a nepodává se ani z obsahu spisu. Jak plyne z dikce ustanovení §83 citovaného zákona, právo v něm obsažené se na vedlejší účastníky nevztahuje. Ústavní soud tedy nevyhověl žádnému z návrhů na náhradu nákladů řízení.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2001 č. j. 18 Co 575/2000-43 a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 2. 2000 č. j. 5 C 264/99-14 zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].