ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2754.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2754/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné E. P., s.r.o., proti povinné M. Ž., zastoupené advokátkou, pro 33.756,-Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 6073/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005, č.j. 20 Co 457/2004, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 1. 11. 2003, č.j. 69 Nc 6073/2003-4, jímž Městský soud v Brně nařídil podle rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu v Brně, odboru pro jihomoravskou oblast z 30. 1. 2002, č.j. 163385/2001-6371, k vydobytí pohledávky oprávněné 33.756,-Kč na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. M. D., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je po formální stránce vykonatelné. V odůvodnění poukázal na to, že povinná podala proti rozhodnutí, které je podkladem pro exekuci, odvolání, které však Český telekomunikační úřad se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, rozhodnutím ze dne 18. 5. 2004, č.j. 9719/2004-603, jako opožděně podané zamítl. Své závěry o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí nadto opřel i o vlastní dokazování, jehož výsledkem bylo zjištění, že rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu v Brně, odboru pro jihomoravskou oblast z 30. 1. 2002, č.j. 163385/2001-6371, (proti němuž bylo podáno opožděné odvolání) bylo povinné doručeno fikcí – uplynutím tří dnů od jeho uložení u pošty.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř a v němž ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Ve skutečnosti však v něm polemizovala se zjištěním odvolacího soudu, že došlo k doručení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu v Brně, odboru pro jihomoravskou oblast z 30. 1. 2002, č.j. 163385/2001-6371, její osobě. Poukazovala na to, že na doručované písemnosti i na doručence byla označena nesprávným příjmením. Takové doručování nemohlo založit potřebné účinky, zejména byla-li písemnost pro ni uložena na poště. Odkazovala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 451/03 ze dne 16. 9. 2004, II. ÚS 92/01 ze dne 1. 10. 2002, III. ÚS 45/02 ze dne 13. 6. 2002 a IV. ÚS 591/99 ze dne 24. 2. 2000 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2199/2001. Polemizovala i s rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219 z 18. 5. 2004, č.j. 9719/2004-603, o zamítnutí jejího opožděně podaného odvolání a namítala, že závěry v něm uvedené nejsou správné. Navrhla, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II., bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
I když dovolatelka zpochybnila (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu k tomu určeným důvodem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), učinila tak výlučně výhradami proti skutkovým zjištěním. Naplnění předpokladu, zda bylo rozhodnutí správního orgánu doručeno tomu, kdo byl účastníkem správního řízení, je otázkou skutkovou. Takovéto výhrady – jak již bylo shora uvedeno – nejsou v způsobilým dovolacím důvodem, má-li být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Neobstojí ani výhrady, jimiž povinná zpochybňuje věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti podkladovému rozhodnutí s odůvodněním, že je opožděně podané. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích uvedl, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Zbývá dodat, že rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) je vyloučen již proto, že napadené rozhodnutí posuzovalo výlučně otázky práva procesního.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu