ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2116.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2116/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: L. G., zastoupeného advokátem, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo obrany, o zaplacení 33.993,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 109/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005, č. j. 39 Co 461/2004-26, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 10. 2004, č. j. 18 C 109/2004-14, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na státu zaplacení částky 33.993,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v B. ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T 90/53, kterým byl žalobce uznán vinným trestným činem vyhýbaní se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a byl mu mj. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky, byl usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu B. ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91, zrušen ve výroku o trestu a následně byl žalobci rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91, uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Správa vojenských soudů MO ČR rozhodnutím ze dne 18. 11. 1992 přiznala žalobci odškodnění ve výši 28.268,- Kč jako rozdíl mezi trestem odnětí svobody již vykonaným a trestem podmíněně uloženým v novém řízení. Na základě stížnosti pro porušení zákona bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 3 Tz 244/2004 zrušeno rehabilitační rozhodnutí z roku 1991 a v následném řízení Městský soud v Brně usnesením ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 1 Rt 1/2002, zrušil odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu B. z roku 1953 ve výroku o vině a trestu a rozsudkem ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 4 T 59/2003, zprostil žalobce obžaloby. Žalobce dne 3. 10. 2003 požádal o dodatečné odškodnění, které mu bylo přiznáno a poskytnuto ve výši 21.400,- Kč (200,- Kč náklady trestního řízení, 21.200,- Kč za osm měsíců ušlé mzdy a nákladů výkonu trestu). V tomto řízení žalobce požadoval úroky z částky 21.200,- Kč za dobu od 11. 11. 1992 do 1. 12. 2003, kdy mu byla tato částka mimosoudně přiznána, s odůvodněním, že žalovaná se dostala s výplatou odškodnění do prodlení. Soud prvního stupně s odkazem na §517 obč. zák. dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť o nároku žalobce na odškodnění se žalovaná dozvěděla až z pravomocného rozhodnutí Městského soudu v Brně dne 25. 7. 2003, sp. zn. 4 T 59/2003 a na základě výzvy žalobce pak bez prodlení plnila. Nemohla se proto dostat do prodlení před datem 25. 7. 2003, když neexistovalo pravomocné rozhodnutí ukládající povinnost plnit.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, č. j. 39 Co 461/2004-26, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1714/2003, dospěl k závěru, že s ohledem na rozdíl mezi trestem odnětí svobody, vykonaným na základě původního rozhodnutí, a nově stanoveným trestem odnětí svobody s podmíněným odkladem, žalobci již v r. 1992 náleželo odškodnění za celou dobu výkonu trestu podle ust. §23 odst. 3 věty druhé zák. č. 119/1990 Sb., neboť trestem odnětí svobody s podmíněným odkladem, který mu byl uložen v rehabilitačním řízení, nebyl omezen na svobodě. Protože nárok na odškodnění v souvislosti s rehabilitačním řízením podle ust. §24 odst. 2 cit. zák. nebyl uplatněn v prekluzívní lhůtě tří let od právní moci rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu, tento jeho nárok zanikl. Nový běh prekluzívní lhůty pak založila nová skutečnost, a to rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2003, jímž byl žalobce, po předchozím zrušení původního odsuzující rozsudku nižšího vojenského soudu z roku 1953, zproštěn obžaloby a byl tedy plně rehabilitován. Za situace, kdy v návaznosti na toto rozhodnutí bylo další odškodnění v částce 21.400,- Kč žalobci dne 1. 12. 2003 přiznáno, stalo se tak ve lhůtě stanovené zákonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rekapituluje průběh trestního a rehabilitačního řízení a poukazuje na to, že soud prvního i druhého stupně jeho žalobu sice zamítly, ale každý z jiného důvodu. Uvádí, že odvolací soud uznal, že již rozsudek Vojenského obvodového soudu B. z 15. 7. 1991 zakládal nárok žalobce na odškodnění za 8 měsíců výkonu trestu, avšak s jeho závěrem, že nárok je prekludován, dovolatel nesouhlasí. Dovozuje, že pokud žalovaná mu přiznala nárok dne 1. 12. 2003 na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2003, plnila tak povinnost, kterou měla splnit již dříve (na základě rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu B. ze dne 15. 7. 1991). Protože prokázal, že žalovaná měla plnit již na základě rozsudku z 15. 7. 1991 a plnila až na základě svého sdělení z 1. 12. 2003, je přesvědčen, že úrok z prodlení mu náleží. Dle jeho názoru nelze mluvit o prekluzi, jestliže nárok mu byl přiznán a vyplacen. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a žalované uložil zaplatit žalobci 33.993,- Kč.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudů obou stupňů s tím, že dodatečné odškodnění žalobce provedla v roce 2003 na základě nové právní skutečnosti, kterou byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 4 T 59/2003, v souladu s příslušnými právními předpisy a ve lhůtě stanovené zákonem. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, je otázka prodlení státu s plněním odškodnění za vykonaný trest odnětí svobody, který byl v rehabilitačním řízení uložen podmíněně, a následně byla rehabilitovaná osoba zproštěna obžaloby.
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že nárok na odškodnění za vykonaný trest odnětí svobody vznikl žalobci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích (ve znění pozdějších změn) v plném rozsahu již na základě rozhodnutí Vojenského obvodového soudu B. ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91, ve spojení s navazujícím rozsudkem ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91, jímž byl žalobci uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Nejvyšší soud již v předchozích rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 859/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3, ročník 1998) vyslovil, že pokud původní odsuzující trestní rozhodnutí, na jehož základě byl vykonán trest odnětí svobody, bylo v rehabilitačním řízení zrušeno a nově byl stanoven trest nespojený přímo s odnětím osobní svobody, je třeba vycházet z toho, že odsouzený nebyl povinen podrobit se výkonu takového trestu, kterým byl omezen na svobodě. Proto nárok na odškodnění při takové změně odsuzujícího soudního rozhodnutí se posuzuje právě s ohledem na tento rozdíl mezi vykonaným trestem odnětí svobody a nově stanoveným trestem odnětí svobody, podmíněně odloženým.
Prekluzívní lhůta uvedená v §24 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, v níž je třeba nárok uplatnit u soudu (tři roky), počala běžet od právní moci rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu s tím, že po dobu předchozího projednávání nároku podle §9 zákona č. 58/1969 Sb., nejdéle po dobu šesti měsíců, neběží.
Vzhledem k tomu, že nárok na odškodnění nebyl žalobcem ve lhůtě stanovené ust. §24 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. u soudu uplatněn, zanikl prekluzí (§583 obč. zák.), aniž by nastala jeho splatnost. Protože počátek prodlení je vázán na splatnost dluhu, nemohlo k prodlení dojít uplynutím doby splatnosti. Právo na úroky z prodlení náleží totiž tomu věřiteli, jehož splatná pohledávka nebyla dlužníkem včas splněna (srov. §517 obč. zák.). Protože v daném případě nenastala splatnost tzv. závazku hlavního (pohledávky, tzv. jistiny), je vyloučen vznik práva na příslušenství pohledávky, tedy na úroky z prodlení. Obecně totiž platí, že úrokový závazek je ve vztahu k hlavnímu závazku závazkem vedlejším, akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním.
Částka 21.200,- Kč, kterou v r. 2003 vyplatila žalovaná na odškodnění žalobce a z níž žalobce požaduje úroky, není plněním na nárok žalobce, který zanikl. Protože rozsudek býv. vojenského obvodového soudu z 15. 7. 1991, jímž byl žalobci uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, byl posléze zrušen a žalobce, který byl rozsudkem z 25. 7. 2003 zproštěn obžaloby, požádal o odškodnění, byla mu mimosoudně vyplacena uvedená částka, a to nikoliv jako rozdíl mezi trestem vykonaným a trestem v rehabilitačním řízení v r. l991 nově uloženým a podmíněně odloženým, nýbrž z důvodu, že byl zproštěn obžaloby za skutek, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody, a tento trest vykonal. S plněním této částky se tedy žalovaná nemohla dostat do prodlení od 11. 11. 1992 do 1. 12. 2003.
Z uvedeného vyplývá, že otázka prodlení státu s plněním odškodnění osobě částečně rehabilitované a následně zproštěné obžaloby byla odvolacím soudem po právní stránce posouzena správně. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu