ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1468.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1468/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně B. C., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované M. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 201/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. září 2004, č.j. 6 C 201/2002-87, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 23 Co 360/2004-98, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. září 2004, č.j. 6 C 201/2002-87, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č.j. 23 Co 360/2004-98, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č.j. 6 C 201/2002-87 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 13. 11. 2003, č.j. 6 C 201/2002-60, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004, č.j. 29 Co 103/2004-77, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost, aby do třiceti dnů od právní moci rozsudku vyklidila byt č. 3, I. kategorie v přízemí domu č.p. 940 v P., sestávající se ze tří pokojů, kuchyně, předsíně, koupelny, WC, komory a lodžie (dále jen „předmětný byt“); dále rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně bylo zápisem z jednání ze dne 30. 5. 2002 prokázáno, že se statutární zástupce žalobkyně jako pronajímatelky a žalovaná jako nájemce dohodli na skončení nájmu předmětného bytu ke dni 31. 5. 2002 s tím, že tato dohoda bude uzavřena dne 3. 6. 2002, což se také stalo, jak o tom svědčí zápis z téhož dne sepsaný oběma smluvními stranami a označený jako zánik nájmu bytu, podle kterého nájemní vztah zanikl ve smyslu §710 obč. zák. dohodou. Z těchto skutečností soud prvního stupně uzavřel, že došlo nesporně k zániku nájmu způsobem deklarovaným v §710 odst. 1 obč. zák. Protože z přípisu žalované ze dne 16. 7. 2002 bylo zjištěno, že žalovaná zažádala o stornování zániku nájemní smlouvy, zabýval se soud prvního stupně ještě otázkou, zda žalovaná tímto od dohody ze dne 3. 6. 2002 odstoupila. Podle soudu prvního stupně občanský zákoník nestanovil pro případ skončení nájmu bytu dohodou možnost od této dohody odstoupit a účastníci si ji ani ve smyslu §48 odst. 1 obč. zák. nesjednali. Žalovanou tvrzenou neplatnost dohody o skončení nájmu soud prvního stupně měl za vyvrácenu svědeckou výpovědí S. K., která vyloučila omyl žalované či nátlak na ni při uzavírání této dohody. Z těchto důvodů soud prvního stupně shledal žalobu oprávněnou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č.j. 23 Co 360/2004-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně v otázce existence a platnosti dohody o skončení nájmu ze dne 3. 6. 2002 s tím, že argumentaci žalované, že její podpis na listině ze dne 3. 6. 2002 byl toliko potvrzením o jejím převzetí, posoudil jako účelovou zejména s ohledem na skutečnost, že v předmětném bytě nebydlela a chtěla jej přenechat třetí osobě. Proto považoval odvoláním napadený rozsudek za věcně správný.
Rozsudky soudů obou stupňů napadá žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, zejména namítá nesprávné hodnocení písemnosti ze dne 3. 6. 2002 v kontextu s jinými provedenými důkazy. Podle dovolatelky z dokazování naopak vyplývá, že v žádném případě neměla v úmyslu se předmětného bytu zbavit a dostat se tak do situace, kdy by se z něj musela bez zajištění bytové náhrady vystěhovat. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že žalobkyně se pokoušela žalovanou o její nájemní právo k předmětnému bytu pod různými záminkami a přísliby náhradního bytu připravit. Za dané situace tedy žalovaná podpisem listiny ze dne 3. 6. 2002 neprojevila vůli dohodnout se na skončení nájmu k předmětnému bytu ve smyslu §710 obč. zák., ale pouze si tímto vytvářela předpoklady k získání bytu náhradního (slibovaného jí žalobkyní). V tomto smyslu pak soudy posuzují vůli účastníků nesprávně. Dovolatelka proto poukazuje na skutečnost, že uvedená listina ze dne 3. 6. 2002 je pouhým jednostranným úkonem žalobkyně, který nelze považovat za dohodu podle §710 obč. zák., stejně jako podpis žalované na této písemnosti potvrzuje toliko její převzetí. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně nepřípustné, neboť podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §218 písm. c) ve spojení s §243c o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Ve zbývající části je dovolání přípustné, neboť napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovoláním uplatněného dovolacího důvodu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků zachycená v listně ze dne 3. 6. 2002, je proto otázkou skutkovou. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod tak spočívá v námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Protože z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka ve skutečnosti brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění ohledně projevu vůle účastníků (zda směřovala k zániku nájmu) z hlediska §710 odst. 1 obč. zák., nabízí tím v konečném důsledku vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. „vlastní“ skutkový stav věci. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Závěr odvolacího soudu, že obsah listiny ze dne 3. 6. 2002 je dvoustranný právní úkon vyjadřující jednoznačně vůli obou účastníků dohody směřující ke skončení nájmu předmětného bytu respektuje též ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. (byť jej výslovně necituje), podle nějž právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nelze tedy odvolacímu soudu vytknout, pokud se zřetelem k celému kontextu listiny ze dne 3. 6. 2002 (v níž se výslovně hovoří o dohodě a odkazuje se na ustanovení §710 obč. zák.) a s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům nepokládal za rozhodující okolnost, že v této listině je užita formulace „ukončuji s Vámi nájemní smlouvu“. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněných skutkových závěrů a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že žalobkyni, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měla, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu