ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.235.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 235/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce m. P., zast. advokátkou, proti žalované J. Z., zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 16 C 158/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.5.2005, čj. 12 Co 153/2005-82, takto:
I. Dovolání proti výroku I. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.5.2005, čj. 12 Co 153/2005-82, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.5.2005, čj. 12 Co 153/2005-82, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 18.10.2004, čj. 16 C 158/2004-35, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 6 o velikosti 3+1 v I. poschodí domu v P., ulici B. 6 (výrok I.), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.) a žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený
předat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování (výrok III.); soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4.5.2005, čj. 12 Co 153/2005-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od zajištění přístřeší. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., ve znění účinném do 30.3.2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaná ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu dlužila nájemné za dobu delší než 3 měsíce a do doby rozhodnutí dluh neuhradila.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že podstatné je posouzení, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud zjistil, že žalované svědčí právo nájmu k předmětnému bytu na základě nájemní smlouvy, při jednání před odvolacím soudem potvrdila, že dluží nájemné za dobu od srpna 2003 do konce roku 2003, od srpna 2003 se zdržovala na ubytovně a byt neužívala, neprokázala však, že by byt neužívala z viny jejího bývalého druha. Pokud žalovaná argumentovala, že jí byly svěřeny do výchovy její nezletilé děti, došlo dne 8.6.2004, tj. před vydáním rozsudku soudu prvního stupně, ke svěření obou nezletilých dětí do výchovy a výživy R. H. Dále se žalovaná zdržuje mimo P. a dlužné nájemné neplatí a neuhradila ani dluh existující ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu. Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo možné důvodnou žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy zamítnout.
Odvolací soud s ohledem na to, že žalovaná neměla v době vydání tohoto rozsudku ve výchově žádné nezletilé děti, dospěl k závěru, že ani skutečnost, že žalovaná nepracuje, není evidována na úřadu práce a zanikl jí nárok na sociální dávky nemůže být důvodem, aby soud vázal povinnost vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování. S ohledem na to, že v občanském soudním řízení neplatí zásada zákazu reformace in peius, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že vázal povinnost vyklidit předmětný byt na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.), neboť nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné a ani nešlo o rodinu s nezletilými dětmi (§712 odst. 5, věta druhá obč. zák.).
Dovoláním ze dne 19.7.2005 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., tj. z důvodu jiných vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
V odůvodnění dovolání dovolatelka zejména uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném výkladu ust. §3 obč. zák. ve vztahu k ust. §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák, ve znění účinném do 30.3.2006 (dále jen „obč. zák.“). Především se neztotožňuje s argumentací, že nelze zamítnout žalobu podle §3 obč. zák. z důvodu, že žalobce vymáhá několikamilionové nedoplatky na nájemném, že žalovaná 10 let nikde nepracuje a od počátku roku 2004 není vedena na úřadu práce a nemá žádné prostředky na úhradu běžného ani dlužného nájemného. Dovolatelka se domnívá, že výpověď
podaná žalobcem je v rozporu s ust. §3 obč. zák., a to zejména s ohledem na její rodinnou a osobní situaci. Předmětný byt dovolatelka od roku 2003 neužívá z důvodu obavy před svým druhem, který ji fyzicky napadl a byl za to odsouzen, dluh na nájemném vznikl v době, kdy v bytě nebydlela a nájem měl platit její druh, dovolatelka byla bez finančních prostředků a se dvěma nezletilými dětmi pobývala v azylových domech a po dobu, kdy v bytě bydlela, nájemné hradila.
Dovolatelka v dovolání uvedla, že ke změně výchovného prostředí jejích dvou nezletilých dětí došlo proto, že po útěku z bytu neměla možnost kde s dětmi být, a proto přivolila, aby děti zůstaly u otce; opuštění bytu jí však za uvedené situace nelze přičítat k tíži. Dovolatelka uznává, že výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl naplněn, je však nutné zkoumat důvody, pro něž nebylo nájemné hrazeno a zda bylo v jejích možnostech nájemné hradit. Z dotace ve výši 60.000 Kč na podnikání dovolatelka nemohla uhradit dlužné nájemné, neboť jde o účelově vázané finanční prostředky.
Dovolatelka dále nesouhlasí s právním názorem ohledně přiznané bytové náhrady; především nesouhlasí s tím, že v občanském soudním řízení neplatí zásada zákazu reformace in peius a že by odvolací soud byl oprávněn změnit formu bytové náhrady, a to z náhradního ubytování na přístřeší. Odvolací soud podle dovolatelky nemohl přihlédnout ke změně poměrů na její straně (nezletilé děti byly svěřeny v průběhu řízení do výchovy otce) a změnit formu bytové náhrady, a to i s ohledem na to, že žalobce se do tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně neodvolal.
S ohledem na uvedené je dovolatelka přesvědčena, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a vzhledem k tomu podává dovolání i proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (v dovolání nesprávně uvedeno rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání; dále dovolatelka navrhla, aby podle ust. §243 o.s.ř. byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žalobce, jak vyplynulo z obsahu spisu, se k dovolání žalované nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nebylo v souladu s ustálenou praxí dovolacím soudem rozhodováno.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, může být přezkoumávána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
V posuzovaném případě odvolací soud ve výroku I. rozsudku potvrdil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, v nichž soud přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu a určil, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozhodnutí. Ve výroku II. rozsudku odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně (v jeho výroku III.) tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší (soud prvního stupně vázal vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování). Odvolací soud dále ve výroku III. rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka napadá především výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno přivolení k výpovědi z nájmu bytu a bylo řečeno, kdy skončí nájemní poměr.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ust. §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu přípustné, neboť zde bylo potvrzeno první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku dosud dovolacím soudem neřešenou nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V judikatuře Nejvyššího soudu je zastáván a ustálen názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze považovat za otázku zásadního právního významu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Soudním rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.11.2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka uznává, že výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl naplněn, avšak s ohledem na okolnosti případu (zejména důvody, pro které nebylo nájemné hrazeno, její finanční možnosti nájemné platit) pokládá za nesprávnou aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák.
Vzhledem k uvedenému a obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka pokládá za otázku zásadního právního významu aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. (v dovolání otázku zásadního právního významu výslovně nevymezila). Podle stávající judikatury dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, je s ohledem na uvedené zřejmé, že dovolání není proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, neboť otázka aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. nemá povahu otázky zásadního právního významu a odvolací soud při aplikaci tohoto ustanovení vycházel z konstantní judikatury dovolacího soudu.
Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tj. v části týkající se formy bytové náhrady (soud prvního stupně podmínil vyklizení bytu zajištěním náhradního ubytování a odvolací soud přiznal pouze přístřeší).
V dovolání dovolatelka zejména nesouhlasila s tím, že v občanském soudním řízení neplatí zásada zákazu reformace in peius a odvolací soud nebyl oprávněn
k návrhu žalobce změnit formu bytové náhrady a neměl přihlížet ke změně poměrů žalované (nezletilé děti byly v průběhu odvolacího řízení svěřeny dnem 8.6.2004 do výchovy otci).
Podle §712 odst. 5 obč. zák. skončil-li nájemní poměr mj. podle ust. §711 odst.1 písm. d/ obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a končí-li nájemní poměr z uvedeného důvodu, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popř. na náhradní byt. Přiznání práva na náhradní ubytování či náhradní byt je v uvedeném případě podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a dále musí být splněna ještě další podmínka, a to že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, přičemž obě tyto podmínky musí být splněny současně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000).
Podle ust. §154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení a toto ustanovení platí i pro odvolací řízení (§211 o.s.ř.)
Ve věcech uvedených v §120 odst. 2 o.s.ř., a to mj. v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, aniž byly účastníky navrhovány, neboť omezení podle §205a odst. 2 o.s.ř. pro tyto věci neplatí; z toho vyplývá, že odvolací soud může přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně i na základě skutečností, které nebyly v řízení u tohoto soudu uplatněny.
V posuzovaném případě byl rozsudek soudu prvního stupně v předmětné věci vyhlášen dne 18.10.2004. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 8.6.2004, sp.zn. 99 P 562/91, který nabyl právní moci dne 28.6.2004, schválil dohodu, podle které byl v té době nezletilí R. Z. a L. Z. s účinností od 23.11.2003 svěřeni do výchovy otce R. H.
Při jednání před odvolacím soudem dne 4.5.2005 žalobce do protokolu uvedl, že rozhodnutí o náhradním ubytování neodpovídá zákonu, protože žalovaná nemá ve výchově nezletilé děti.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl ve věci bytové náhrady podle ust. §712 odst. 5 obč. zák. správně, neboť na straně žalované nebyla splněna základní podmínka, tj. aby se jednalo o rodinu s nezletilými dětmi, pro přiznání jiné formy bytové náhrady. Tato podmínka nebyla splněna ani v době rozhodování soudu prvního stupně, jak je zřejmé z výše uvedeného, a proto odvolací soud vzal správně v úvahu tuto skutečnost vyšlou najevo v tomto řízení a právně ji posoudil.
Pokud dovolatelka dále v dovolání napadla i výrok, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jenž je svojí povahou usnesením, i když je obsažen v rozsudku, je třeba konstatovat, že dovolání proti tomuto výroku není podle ust. §237, §238, §238a a §239 o.s.ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného rozhodl podle §243b odst. 2 a 5 o.s.ř. tak, že dovolání proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítl a dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu pro nedůvodnost zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu