ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2374.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2374/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) V. P., a b) M. P., proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 98/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.11.2004, č. j. 12 Co 452/2004-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24.11.2004, č.j. 12 Co 452/2004-32, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3.5.2004, č.j. 16 C 98/2004-5, jímž tento soud uložil žalovanému, aby do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí vyklidil byt číslo 314/4, o velikosti 1 + 3 ve 2. nadzemním podlaží domu v D. č.p. 314, se zastavěnou plochou a nádvořím par. č. 310/1 v K. V., a vyklizený pak předal žalobcům, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§212 o.s.ř.), přihlédl k důvodům odvolání a k výsledkům odvolacího řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle odvolacího soudu žalobci prokázali, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětného bytu a že žalovaný, který je bratrem žalobce, v předmětném bytě bydlí, aniž by k tomu měl právní důvod. Skutečnost, že žalovaný v bytě bydlí od roku 1945, by měla vliv na poměry žalovaného jen v případě, že by jeho otec v době své smrti byl nájemcem předmětného bytu. Protože se ale otec žalovaného a žalobce stal vlastníkem bytu a převedl jej do vlastnictví žalobců, nesvědčí žalovanému k tomuto bytu žádné právo. Odvolací soud uzavřel, že nemůže na základě ust. §3 obč. zák. založit právo na bytovou náhradu tomu, komu nesvědčí nájemní právo, s nímž nebyla uzavřena nájemní smlouva a na něhož ani právo nájmu nepřešlo. Neshledal ani důvod pro delší lhůtu k vyklizení, neboť žalovaný byl k vyklizení předmětného bytu vyzván žalobci již v březnu 2004.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 13.1.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 14.1.2005, doplněným dovoláním advokáta ze dne 8.4.2005, písemným podáním ze dne 25.6.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 29.6.2005, napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř..
V dovolání žalovaný nejprve vylíčil, jakým způsobem získal jeho otec předmětný byt do vlastnictví, popsal stav bytu a dále přiblížil své osobní poměry a rodinné vztahy s žalobci. Dále uvedl, že původním vlastníkem bytu byl jeho otec, o kterého se staral až do jeho smrti. Stejně tak se staral o svou nemocnou matku, která v předmětném bytě také žila. Byt užíval jako člen společné domácnosti. Ještě za svého života převedl otec vlastnické právo k bytu darovací smlouvou na žalobce a jeho manželku. I za tohoto stavu se nadále dovolatel staral o svého otce až do jeho smrti a stále s ním předmětný byt užíval. Po smrti otce bylo jeho užívací právo ze strany žalobců respektováno. Dovolatel dále uvedl, že vždy řádně hradil poplatky spojené s užíváním bytu. Je vážně nemocen (TBC), je v invalidním důchodu a nemá jinou možnost bydlení. Za situace, kdy plnil svou zákonnou povinnost pomoci svým rodičům a kdy byl v podstatě „vyděděn“, je dle názoru dovolatele aktuální otázka možnosti odmítnutí ochrany vlastnického práva žalobců k předmětnému bytu s odvoláním na ustanovení §3 obč. zák. Žaloba je podle jeho názoru v rozporu s ust. §88 zákona o rodině. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje navíc za odporující dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o jím vyslovený právní názor, že „odvolací soud nemůže podle ust. §3 obč. zák. založit právo na bytovou náhradu tomu, komu nesvědčí právo nájemní, s nímž nebyla uzavřena nájemní smlouva a na něhož ani právo nájmu nepřešlo“. Dovolatel je toho názoru, že ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je taková, že je ve výjimečných případech možné podmínit vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady (rozsudky 20 Cdo 1203/99 ze dne 29.8.2001, 31 Cdo 1096/2000 ze dne 14.11.2002). Soudy obou stupňů nepřihlédly k jeho námitkám vymezujícím skutkový stav tak, jak jej popsal v úvodu dovolání, a důsledně jej nepoučily ve smyslu ust. §118a o.s.ř. o tom, že na prokázání těchto tvrzení (rozpor s dobrými mravy a požadavek poskytnutí bytové náhrady) musí soudu navrhnout i konkrétní důkazy, tím bylo dle dovolatele řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci, jak vyplynulo z obsahu spisu, se k dovolání žalovaného písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolacím soudem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, a proto dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuloval právní otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel zejména odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ust. §3 odst. 1 obč. zák. tím, že mu nepřiznal bytovou náhradu, a tento jeho právní závěr není podle jeho názoru v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy lze pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp.zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, poř. č. 16-R 16/98). Citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézou právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Rozhodnutí, jímž je žalovanému s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ukládána povinnost vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, je třeba chápat nikoli tak, že žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, ale tak, že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998 , sp.zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, poř.č. 5, dále též R 5/2001). K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14.11.2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, poř. č. 59.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu je otázka, zda lze vyklizení prostor užívaných k bydlení podmínit zajištěním bytové náhrady na základě §3 odst. 1 obč. zák., vyřešena a ustálena, a to především citovaným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, a odvolací soud se od této judikatury neodchýlil.
.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v daném případě není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věta první v návaznosti na ust. §218 písm. c/ o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle lust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a vzhledem k tomu, že žalobcům podle spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu