ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2554.2005.2
sp. zn. 26 Cdo 2554/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně A. P., proti žalovaným 1/ J. P., zast. advokátem, 2/ L. P. – B., zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 16/2004, o dovolání žalovaných 1/ a 2/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2005, čj. 14 Co 182/2005-76, takto:
I. Dovolání žalovaných 1/ a 2/ se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2005, čj. 14 Co 182/2005-76, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2004, čj. 30 C 16/2004-33, jímž tento soud uložil žalovaným 1/ a 2/ vyklidit a vyklizený žalobkyni předat byt III. kategorie o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím o podlahové ploše 249,69 m2 ve 2. nadzemním podlaží a sklepy v 1. nadzemním podlaží v domě čp. 384 v P. 1 – M. S., K. u. č. 10 a zároveň uložil žalovaným uhradit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 5.025,- Kč; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že byly splněny důvody pro to, aby v řízení před soudem prvního stupně mohlo být jednáno v nepřítomnosti účastníka řízení (§101 odst. 3 o.s.ř.), neboť není důvodem pro odročení jednání skutečnost, že dosavadní právní zástupce 1/ žalovaného „ukončil činnost“, protože 1/ žalovaný měl dostatek času zvolit si jiného zástupce. Podle odvolacího soudu nelze za řádnou omluvu považovat ani žádost 2/ žalované z důvodu hospitalizace 1/ žalovaného, neboť 1/ žalovaného omluvila 2/ žalovaná, žádost o odročení jednání z tohoto důvodu nijak nedoložila a skutečnost, že z tohoto důvodu byl 1/ žalovaný omluven v jiném řízení (sp. zn. 24 C 83/2004) je nerozhodná.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že nebyl naplněn odvolací důvod uvedený v §205 odst. 2 písm. c) o.s.ř., neboť odnětím možnosti jednat před soudem není skutečnost, že soud neprovedl všechny účastníkem navržené důkazy. Tato skutečnost může být odvolacím důvodem ve smyslu ust. §205 odst. 2 písm. d) o.s.ř., avšak odvolací soud konstatoval, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu tak, aby byly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti a je věcí soudu, aby určil které z navržených důkazů, jenž jsou určující k prokázání rozhodných skutečností, budou provedeny.
Pokud žalovaní soudu vytýkali, že věc nesprávně právně posoudil v otázce zániku práva společného nájmu bytu manžely dle ust. §708 obč. zák. ve spojení §707 odst. 1 obč. zák. a zpochybňovali závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný 1/ trvale opustil společnou domácnost, odvolací soud konstatoval, že tato otázka byla pravomocně vyřešena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2003 v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 1/2000, v němž byla zamítnuta žaloba A. P. proti žalovanému J. P. o zrušení práva společného nájmu bytu manželky, protože toto právo zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti žalovaným a výlučnou nájemkyní bytu se stala žalobkyně.
Odvolací soud dále k tvrzení žalovaného 1/, že ke spornému bytu nevzniklo v roce 1985 právo společného užívání bytu manžely podle §175 obč. zák. v tehdy platném znění, ale pouze právo společného užívání bytu více osobami podle §172 obč. zák v tehdy platném znění, uvedl, že toto tvrzení bylo uplatněno po prvé v odvolacím řízení. Účastníci byli při jednání před soudem prvního stupně poučení podle ust. §119a odst. 1 o.s.ř., a navrhnout nové důkazy lze pouze za podmínek uvedených v ust. §205a o.s.ř., což v daném případě nebylo splněno a odvolací soud se proto tímto tvrzením nemohl zabývat; totéž platí i pro námitku, že opuštěním společné domácnosti došlo k přechodu práva nájmu na žalobkyni a děti účastníků P. a L. P. a o nově navrženému důkazu, a to dohodou ze dne 6. 1. 1998 o užívání bytu.
Taktéž je podle odvolacího soudu bez právního významu, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 je veden pod sp. zn. 24 C 83/2004 spor ve věci žalobkyně A. P., v němž se domáhá určení, že je nájemkyní předmětného bytu, neboť tím není zpochybněna existence práva nájmu žalobkyně, protože tato otázka byla již pravomocně vyřešena v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 1/2000.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně se jako výlučná nájemkyně předmětného bytu domáhá oprávněně podle §126 obč. zák. ochrany svého nájemního práva a výkon tohoto práva není v rozporu s dobrými mravy a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovoláním ze dne 22. 7. 2005 napadl žalovaný 1/ výše uvedený rozsudek odvolacího soudu dle ust. §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. §237 odst. 3 o.s.ř. a je toho názoru, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2, písm. a/ a b/ o.s.ř.).
Žalovaný 1/ v odůvodnění dovolání zejména uvedl, že soudy obou stupňů měly řádně zkoumat, zda je možné užívat jeho nemovitosti v O. (obytnou budovu o velkosti kuchyně, dalších 3 obytných místností a příslušenství); nemovitost rekonstruuje a dosud není zkolaudována, podle soudu jsou tyto skutečnosti nerozhodné. Dále dovolatel nesouhlasí s tím, že žalovaným 1/ a 2/ nic nebrání v tom, aby užívali nadále byt v N. u. v P. 1 a ani ohledně této skutečnosti nebylo prováděno dokazování.
Dovolatel je dále toho názoru, že odvolací soud vyšel ze skutkového stavu nesprávně zjištěného soudem prvního stupně; soud prvního stupně rozhodl v rozporu s dobrými mravy §3 odst. 1 obč. zák.), neboť nevázal povinnost vyklidit byt na zajištění odpovídající bytové náhrady, nevzal v úvahu, že u žalovaných jde o rodinu s nezletilými dětmi a nezohlednil zásluhy o získání bytu. Odvolací soud se podle dovolatele nezabýval otázkou aktivní legitimace žalobkyně, nezjistil, zda je žalobkyně výlučnou nájemkyní bytu, popř. zda při přechodu práva užívání bytu se (po smrti matky žalovaného 1/) uživateli nestali žalobkyně, žalovaný 1/ a jejich děti P. a L. P.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu vč. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dále dovolatel navrhuje, aby bylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti.
Dovoláním ze dne 1. 8. 2005 napadla výše uvedený rozsudek odvolacího soudu žalovaná 2/, a to v celém rozsahu.
V odůvodnění dovolání žalovaná 2/ zejména uvedla, že se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu ohledně přechodu nájmu k předmětnému bytu a klíčovou otázkou je aktivní legitimace žalobkyně v souvislosti s přechodem nájmu po smrti matky žalovaného 1/ paní D. P. Odvolací soud vzal z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 1/2000 za prokázané, že společný nájem bývalých manželů P. zanikl opuštěním společné domácnosti žalovaným 1/, dále odvolací soud vycházel z toho, že po smrti paní D. P. v roce 1985 přešlo užívací právo k bytu na manžele P. (v té době na žalobkyni a žalovaného 1/), přičemž pominul, že předmětný byt již od roku 1982 užívaly také děti manželů P. Společnými uživateli bytu se po smrti D. P. staly uvedené osoby (nikoliv pouze žalobkyně) a po 1. 1. 1992 se staly společnými nájemci bytu, poté společnými nájemci družstevního bytu. Z toho podle dovolatelky vyplývá, že pokud žalobu nepodali též P. a L. P., není sama žalobkyně ve sporu aktivně legitimována.
Pokud odvolací soud uzavřel, že uvedená tvrzení jsou nová, není tento závěr správný, neboť soužití matky žalovaného 1/ a bývalých manželů P. a jejich dětí bylo probíráno u soudu prvního stupně i v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 1/2000.
Dovolatelka proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za právně významné, a zásadní právní význam má otázka, zda pouze jeden ze společných nájemců bytu je aktivně legitimován k podání žaloby týkající se výkonu společného práva k bytu a zda je právní posouzení skutečností známých z nalézacího řízení je novou skutečností nebo důkazem ve smyslu ust. §205a odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání připustil a zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokáty ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připuští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.), popř. tzv. jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá) jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci z obsahu dovolání žalovaného 1/ vyplývá, že nesouhlasí s tím, že odvolací soud dovodil, že žalovaný 1/ je vlastníkem nemovitostí v O. – obytné budovy a nezabýval se tím, zda lze tuto nezkolaudovanou nemovitost užívat a rovněž nebyl podložen závěr, že žalovaný 1/ může užívat byt v N. u. v P. 1. Dále žalovaný 1/ odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy, protože nevázal povinnost vyklidit byt na zajištění odpovídající bytové náhrady a nevzal v úvahu zásluhy o získání bytu a že se nezabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť mělo být zjištěno, a to bez návrhu účastníků, zda je či není žalobkyně výlučnou nájemkyní předmětného bytu, protože při přechodu práva užívání bytu po smrti matky žalovaného 1/ se stali uživateli bytu žalobkyně, žalovaný 1/ a jejich děti P. a L. P.
Z obsahu dovolání žalované 2/ vyplývá, že za klíčovou otázku považuje aktivní věcnou legitimaci žalobkyně a nesouhlasí s tím, že odvolací soud vycházel z rozsudku Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. 30 C 1/2000, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 20 Co 377/2003, z nichž dovodil, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu je žalobkyně a je toho názoru, že společnými uživateli bytu se stali žalovaný 1/, žalobkyně a jejich děti P. a L. P., a proto žalobu nemohla podat sama žalobkyně, neboť společný nájemce může vyřizovat pouze běžné věci, týkající se společného nájmu (§701 obč. zák). Dále za otázku zásadního právního významu označila to, zda právní posouzení skutečností známých z nalézacího řízení je novou skutečností nebo důkazem ve smyslu ust. §205a odst. 1 o.s.ř.
V posuzované věci lze závěr o tom, zda žalobkyně je v řízení věcně aktivně legitimována, vzhledem k tomu, že jde o otázku hmotněprávní, která je předmětem dokazování učinit až na základě výsledků dokazování.
Odvolací soud k tvrzení, že k předmětnému bytu vzniklo v roce 1985 pouze právo společného užívání bytu více osobami (žalobkyní, žalovaných 1/ a jejich dětmi P. a L., a to po smrti uživatelky bytu – matky žalovaného 1/, s níž žili ve společné domácnosti), které rozhodující pro posouzení věcné aktivní legitimace, v odůvodnění rozsudku uvedl, že toto tvrzení bylo poprvé uplatněno v odvolacím řízení. V odvolacím řízení lze uplatnit nové skutečnosti jen v případech uvedených v §205a odst. 1 o. s. ř. a účastníci byli při jednání soudu prvního stupně dne 21. 10. 2004 poučení podle ust. §119a odst. 1 o. s. ř., a protože odvolací soud těmito nově uplatněnými tvrzeními, které nelze podřadit pod uvedené ustanovení, nezabýval. Stejně postupoval i v případě dalšího, nově uplatněného tvzení, že po opuštění společné domácnosti žalovaných 1) došlo k přechodu nájmu na žalobkyni a děti žalobkyně a žalovaného 1).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelé odvolacímu soudu, jak to vyplývá z obsahu jejich dovolání, vytýkají vadu řízení spočívající v nedostatcích při zjišťování skutkového stavu věci, tj. konkrétně nesprávnou aplikaci ust. §205a odst. 1 o. s. ř., tedy jinou vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). S ohledem na shora uvedené nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle ust. §207 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají vady při provádění, popř. při hodnocení dokazování a zároveň zpochybňují správnost (či úplnost) skutkových zjištění, zejména skutečnosti, zda žalovaný může užívat nemovitost v O., nemohou tyto námitky taktéž založit přípustnost dovolání dle ust. §237 dost. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný 1/ v dovolání dále zpochybnil závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně, která se domáhá ochrany svého nájemního práva, není v rozporu s dobrými mravy. Je-li dovolatelem zpochybňován tento závěr, který odvolací soud učinil podle ust. §3 odst. 1 obč. zák., je nutné konstatovat, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod č. 308 svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23 února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Nejvyšší soud s ohledem na to dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a rozhodl tak, že dovolání žalovaného 1/ a 2/ podle ust. §243b ost. 5, 1. věty o.s.ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni podle spisu v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu