ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2647.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2647/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně B. M. L. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. D., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 125/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2005, č.j. 12 Co 180/2005-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 1. 2005, č.j. 10 C 125/2004-30, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 695/7 o velikosti 2+1, umístěného ve třetím patře domu č.p. 695 v D. ul., v katastrálním území Ú., obec M. L. (dále jen „předmětný byt“), kterou dala žalobkyně žalovanému s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Současně žalovanému uložil, aby do patnácti dnů po zajištění přístřeší předmětný byt vyklidil a vyklizený předal žalobkyni; dále rozhodl o nákladech řízení. Podle názoru soudu prvního stupně byly v projednávané věci splněny všechny podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), a to přesto, že žalovaný po jejím doručení uhradil dlužné nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu, neboť tím pouze splnil základní povinnost nájemce. Jiný výklad by vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do práv pronajímatele, protože nájemce by tak mohl opakovaně uvedenou povinnost porušovat, aniž by se tomu mohl pronajímatel účinně bránit. Soud prvního stupně přezkoumal podanou výpověď i z hlediska dobrých mravů a dospěl k závěru, že jim neodporovala, protože žalovaný ani za situace, kdy mu byla odpojena elektřina a předtím dostal upomínky od dodavatele elektřiny, nezjišťoval, zda jeho údajná družka hradila alespoň další platby, kterými ji měl pověřit, a sám si tak svým přístupem zmařil možnost mimosoudního řešení dluhu, když nereagoval ani na poslední upomínku ze dne 1. 9. 2004 před podáním žaloby obsahující výpověď. Protože žalovaný nemá v péči žádné nezletilé dítě a soud prvního stupně u něj neshledal ani žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, vázal vyklizení předmětného bytu pouze na poskytnutí přístřeší.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č.j. 12 Co 180/2005-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dluh žalovaného ke dni doručení výpovědi trval s tím, že „jádrem“ sporu zůstalo posouzení, zda byly v projednávané věci dány podmínky pro použití §3 obč. zák. S přihlédnutím k tomu, že žalovaný je zdravý a zaměstnaný s pravidelným příjmem, že nepřijímal upomínky na dluh, přestože mu byla z důvodu neplacení odpojena elektřina, ani poté se nepřesvědčil, zda bylo řádně placeno nájemné, neprokázal tvrzení, že nájemné platila jeho přítelkyně, kterou nebyl ani schopen identifikovat datem narození či bydlištěm, byly podle odvolacího soudu předpoklady přivolení k výpovědi z nájmu splněny. Jelikož je žalovaný bezdětný a nejsou u něj dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §712 odst. 5 obč zák., vázal soud prvního stupně jeho vyklizení z předmětného bytu správně pouze na zajištění přístřeší.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Žalovaný v dovolání argumentuje tím, že v předmětném bytě bydlí na základě dohody o užívání bytu ze dne 1. 9. 1989, přičemž po celou dobu trvání nájemního vztahu řádně hradil předepsané nájemné a úhradu služeb spojených s užíváním bytu až doby, kdy byl po nastoupení do nového zaměstnání vyslán do Spolkové republiky Německo k dlouhodobému získávání kvalifikačních předpokladů. O svém dluhu na službách se dozvěděl teprve v okamžiku, kdy mu byla odpojena elektřina a vzniklou situaci okamžitě řešil s poskytovatelem služby tak, že nedoplatek uhradil. O dlužném nájemném se však žalovaný dozvěděl teprve z doručené žaloby a v nejkratší možné době celý dluh ve výši 88.329,- Kč zaplatil, k čemuž soudy obou stupňů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nepřihlíží. V tomto dovolatel spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., které je založeno na pravidlech morálního charakteru jako je vzájemná slušnost a tolerance. Navíc žalovaný v současné době hradí i poplatek z prodlení. Kromě toho odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v nesprávné výši. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Pro úplnost lze poznamenat, že podle §241a odst. 4 o.s.ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti.
Podle ustálené soudní praxe (např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod č. 43) posuzuje soud existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce. Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu není v rozporu s dobrými mravy.
Úvaha soudu, zda výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy, musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem nejen na straně nájemce, nýbrž i na straně pronajímatele (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod č. 36).
V rozsudku ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.
Nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže však sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy, neboť nepříznivé důsledky této tíživé situace nelze přenášet na pronajímatele, od něhož nelze spravedlivě požadovat, aby poskytoval nájemci bydlení bezúplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, pod C 1702).
Řešení dovolatelem předestřené právní otázky souladu výpovědi z nájmu s dobrými mravy je v obecné rovině (co do volby relevantních hledisek) v souladu s citovanými závěry judikatury. Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze pak považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1508/2005, a ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2025/2005).
Nelze tudíž dovodit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, a dovolání tak není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání žalovaného není přípustné ani proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení, což vyplývá z právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001, a to bez zřetele k povaze takového výroku – tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího (jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím) - viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, č.j. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 5, pod poř. č. 88, ročník 2002.
Přípustnost dovolání se tudíž žalovanému v dovolání uplatněnými argumenty založit nepodařilo. Vycházeje z uvedeného závěru, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu