ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.423.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 423/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) V. Ch., b) V. E., c) Z. E., d) J. Z., a e) B. K., všech zastoupených advokátem, proti žalované Zemědělské akciové společnosti P., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení majetkového podílu z transformace družstva, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 8 C 293/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2005, č. j. 24 Co 228/2005-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.586,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburku (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. prosince 2004, č. j. 8 C 293/97-180, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit do patnácti dnů od právní moci rozsudku žalobkyni a) částku 242.475,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30. října 1999 do zaplacení a každému z žalobců b) až d) částku 121.238,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30. října 1999 do zaplacení (výrok I.), výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 1 % z přisouzených částek za dobu od 30. října 1999 do zaplacení a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Pro úplnost zbývá dodat, že v pořadí první (mezitímní) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. února 2003, č. j. 8 C 293/97-87, byl k odvolání žalované rozsudkem Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 9. října 2003, č. j. 24 Co 329/2003-111, změněn tak, že mezitímní rozsudek se nevydává.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. září 2005, č. j. 24 Co 228/2005-244, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku III. o prvostupňových nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobci jsou vlastníky pozemků (o výměře 21,7471 ha) převzatých a užívaných žalovanou (jejím právním předchůdcem Jednotným zemědělským družstvem ve V., resp. od 1. března 1961 Zemědělským družstvem P. v K. /dále jen „družstvo“/), že ostatní majetek převzatý družstvem od právních předchůdců žalobců činil 1.059.823,- Kč, že žádný z žalobců nebyl členem družstva, že jejich pozemky družstvo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, že valná hromada oprávněných osob schválila dne 28. října 1992 transformační projekt (dále jen „schválený transformační projekt“), že podle schváleného transformačního projektu byly z čistého jmění družstva ve výši 82.868.000,- Kč odečteny restituční náhrady podle části III. transformačního projektu v celkové výši 7.791.000,- Kč, dále vložený inventář oprávněných osob ve výši 27.405.000,- Kč, zůstatková hodnota meliorací ve výši 6.250.000,- Kč a tzv. členské podíly družstevníků ve výši 41.422.000,- Kč a že čisté jmění družstva po odpočtu uvedených částek (tj. upravené čisté jmění k rozdělení na majetkové podíly) činilo 0,- Kč. Ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, specializace účetní evidence, ceny a odhady podniků JUDr. V. H. mimo jiné zjistily, že celková výměra půdy obhospodařované žalovanou činila k 1. lednu 1990 2.062,777 ha, že výměra půdy všech oprávněných osob obhospodařované k 30. červnu 1992 žalovanou činila 1274,8084 ha (tedy 61,8 % celkové obhospodařované výměry půdy družstva) a že z toho výměra půdy ve vlastnictví žalobců činila 21,7471 ha. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), že žalovaná je osobou povinnou, že žalobci se nestali účastníky žalované podle transformačního projektu a neprovozují ani zemědělskou výrobu a že pokud se s žalovanou nedohodli jinak, mají nárok na vypořádání majetkového podílu v plné výši po sedmi létech od schválení transformačního projektu (§13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.). Dále rovněž dovodil, že při stanovení majetkových podílů oprávněných osob je zapotřebí vycházet z čistého jmění družstva, které se – nedošlo-li k prodeji majetkových podílů předpokládaných ustanovením §7 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. – vypočte způsobem upraveným v ustanoveních §7 odst. 1 a 2 zákona č. 42/1992 Sb. Zaujal také názor, že při výpočtu čistého jmění družstva ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. „nelze odečítat členské podíly členů družstva (pokud byly stanoveny z majetku, který členové do družstva skutečně nevznesli) jako majetkový vklad člena dle §16 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb.“. Čisté jmění družstva podle odvolacího soudu činilo 76.618.000,- Kč (tj. čisté jmění družstva v částce 86.868.000,- Kč /správně 82.868.000,- Kč/, od níž lze odečíst zůstatkovou hodnotu meliorací v částce 6.250.000,- Kč), přičemž po odpočtu částek 7.791.085,- Kč (podle §7 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.) a 27.405.000,- Kč (podle §7 odst. 2 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb.) jde o částku 41.422.000,- Kč zbývající k rozdělení na majetkové podíly podle §17 zákona č. 42/1992 Sb. Podle §17 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb. připadá na žalobce při výměře půdy v jejich vlastnictví (21,7471 ha) částka 353.311,- Kč, tedy 117.770,- Kč pro žalobkyni a) a 58.885,- Kč pro každého z dalších žalobců. Podle §17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb. jde při vneseném majetku právními předchůdci žalobců ve výši 1.059.823,- Kč o částku 374.190,- Kč, tedy 124.730,- Kč pro žalobkyni a) a 62.365,- Kč pro každého z dalších žalobců. Za této situace je výsledný majetkový podíl všech žalobců (ve smyslu §17 písmen a/ a c/ zákona č. 42/1992 Sb.) představován částkou 727.426,- Kč, tj. 242.475,- Kč pro žalobkyni a) a 121.238,- Kč pro každého z dalších žalobců. Odvolací soud – s odkazem na ustanovení §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) – rovněž dovodil, že žalobcům přísluší úrok z prodlení ve výši přisouzené soudem prvního stupně. V této souvislosti rovněž dovodil, že splatnost majetkového podílu nenastává bez dalšího uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu; podle odvolacího soudu uplynutí této doby (doby podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.) zakládá jen nárok na výplatu, pro jejíž splatnost je však zapotřebí, aby věřitel o zaplacení požádal (§563 obč. zák.). Poté konstatoval, že „i když v této věci byl nárok žalobců soudně uplatněn zjevně předčasně, existující řízení, v němž se žalobci zaplacení domáhali, však po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu jako faktická výzva k zaplacení působí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.). Za zásadně právně významnou pokládala otázku, „zda je možno žalobce upřednostnit před ostatními oprávněnými osobami, totiž členy zemědělského družstva, kterým byl v souladu se zákonem o zemědělském družstevnictví č. 162/1990 Sb. vypočten jejich majetkový podíl“. V této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že se tak stalo „v rámci zákonné procedury, která se celá uskutečnila do 24. 6. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě č. 229/1991 Sb.“. Podle názoru žalované proto nelze dovodit, že „tyto majetkové podíly nemohou být odečteny od čistého jmění družstva určeného k rozdělení v rámci transformace v roce 1992“; za této situace „není opodstatněný základ žalobního návrhu směřující vůči žalované, neboť žalovaná stanovila podíly podle zákona č. 162/1990 Sb. zcela v souladu s tímto zákonem, tedy nestanovila je nově až po přijetí transformačního zákona“. Dále v této souvislosti namítla, že odvolací soud při rozhodování zcela opomenul ustanovení §2 odst. 2. zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož je schválený transformační projekt, jehož součástí je i vymezení čistého jmění družstva, závazný pro oprávněné osoby i pro orgány družstva. Uvedla rovněž, že „v souladu s tehdy platnou metodikou Federálního ministerstva financí, č. j. V/1 – 11 320/92 odečetla od čistého jmění určeného k rozdělení oprávněným osobám hodnotu nepoužitelného majetku, v daném případě hodnotu dožilých a nefunkčních meliorací v objemu kolem 6.250.000,- “. Podle názoru dovolatelky došlo na straně žalobců k neodůvodněnému zvýhodnění, neboť „měli být na svém nároku zkráceni o cca 18 %, stejně jako ostatní oprávněné osoby“, přičemž „toto zkrácení (z důvodu nedostatku majetku, resp. čistého jmění určeného k rozdělení) schválila valná hromada oprávněných osob a soud neměl právo toto rozhodnutí měnit“. Odvolacímu soudu konečně vytkla nesprávné posouzení otázky, „zda žalobcům náleží právo na příslušenství přisouzeného nároku …“. Zdůraznila, že „žalobci byli zvýhodněni už tím, že jim byl přiznán nárok podle náhradového předpisu a nikoliv podle skutečnosti, dále byli zvýhodněni pokud jde o plnění v penězích“, přičemž „nelze souhlasit s tím, aby žalobci ještě inkasovali úrok z prodlení v nemalé výši“. K tomuto podotkla, že „pokud by soud pravomocně rozhodl o plnění v naturální formě, kterou zákon (konkrétně §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) v souvislosti se zajišťováním zemědělské výroby upřednostňuje, pak by samozřejmě nebyl dán nárok na příslušenství pohledávky“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci ve vyjádření k dovolání vyvraceli správnost dovolacích námitek, ztotožnili se s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle názoru dovolacího soudu je v daném případě vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Je tomu tak především proto, že v daném případě není naplněna podmínka normovaná citovaným ustanovením, tj. podmínka, že „soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku …“; svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným) rozsudkem totiž uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobcům tam uvedené částky s příslušenstvím, zatímco v dřívějším (mezitímním) rozsudku (který byl usnesením odvolacího soudu změněn tak, že mezitímní rozsudek se nevydává) pouze rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že je neopodstatněná námitka týkající se nutnosti odečíst od čistého jmění družstva hodnotu „dožilých a nefunkčních meliorací v objemu kolem 6.250.000,- “ a s tím související námitka o neodůvodněném zvýhodnění žalobců, neboť ti „měli být na svém nároku zkráceni o cca 18 %, stejně jako ostatní oprávněné osoby“. Odvolací soud totiž dovodil (viz výklad výše), že čisté jmění družstva činí 76.618.000,- Kč (tj. čisté jmění družstva v částce 86.868.000,- Kč /správně 82.868.000,- Kč/ po odpočtu zůstatkové hodnoty meliorací v částce 6.250.000,- Kč); zůstatkovou hodnotu meliorací v částce 6.250.000,- Kč tedy odvolací soud při výpočtu čistého jmění družstva podle §7 zákona č. 42/1992 Sb. zohlednil (od čistého jmění družstva ji odečetl).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – dovolatelka uplatnila vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky příslušenství pohledávky v podobě požadovaných úroků z prodlení. Pro tyto účely nabídla vlastní (odlišný) skutkový stav, zčásti založený na ničím nepodložených úvahách o zvýhodnění žalobců. Přehlédla však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci je předmětem dovolacího přezkumu otázka, zda při výpočtu čistého jmění družstva lze ve smyslu §7 odst. 1 věty druhé zákona č. 42/1992 Sb. odečítat jako majetkový vklad členů (§16 zákona č. 42/1992 Sb.) tzv. členské podíly členů družstva, pokud byly stanoveny z majetku, který členové do družstva skutečně nevnesli. Uvedená právní otázka, jejíž řešení dovolatelka v dovolání zpochybnila, by mohla činit napadené rozhodnutí zásadně prvně významným. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od tohoto ustáleného řešení neodchýlil.
V ustálené soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je schválený transformační projekt pro oprávněné osoby a orgány družstva závazný (§2 odst. 2 a §10 tohoto zákona) v částech, které byly schváleny valnou hromadou oprávněných osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, uveřejněný pod č. 1 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 18. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 293/2004, z 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 40/2005 a 29 Odo 521/2005, a usnesení z 1. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1334/2005). V již zmíněném rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že samotný výpočet majetkového podílu podle §9 odst. 7 transformačního zákona má pouze pořádkovou povahu a jeho závaznost pro účastníky transformace nelze ze zákona dovodit. Je-li výpočet majetkového podílu provedený družstvem nesprávný, může se oprávněná osoba domáhat opravy výpočtu u družstva a nebude-li jí vyhověno, může se dovolat soudní ochrany. Stejně tak, zjistí-li družstvo, že jím provedený výpočet je nesprávný, může jej opravit; jestliže již oprávněné osobě nesprávně vypočtenou vyšší částku vyplatilo, může se domáhat vydání bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. září 1999, sp. zn. 29 Cdo 1099/98, uveřejněném pod č. 108 v sešitě č. 10 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, tj. v rozsudku, na nějž odkázaly soudy obou stupňů, jakož i v dalších rozhodnutích (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. února 1998, sp. zn. 3 Cdon 1171/96 /uveřejněné pod č. 82 v sešitě č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura/, z 12. prosince 2000, sp. zn. 29 Cdo 1513/2000, z 24. září 2001, sp. zn. 29 Odo 78/2001, a z 28. června 2006, sp. zn. 25 Cdo 1110/2006), také dovodil, že stanovy družstva, které upravily rozdělení hospodářského výsledku vzniklého z činnosti družstva a z využívání majetku členů družstva i jiných osob (později oprávněných osob podle zákona č. 42/1992 Sb.) mezi členy družstva (personifikační projekt) formou stanovení členských vkladů, jsou v této části v rozporu se zákonem. K odůvodnění uvedeného právního názoru Nejvyšší soud uvedl, že z porovnání ustanovení §4 odst. 1 písm. e/ a §5 odst. 2 zákona č. 162/1990 Sb. vyplývá, že vytváří-li se majetek družstva mj. sdružením členských podílů a členských vkladů, je za členské podíly i členské vklady možno považovat pouze majetkové vnosy členů do družstva a nelze tedy prohlásit za členský podíl či členský vklad to, co členové do družstva nevnesli. Teprve zákon č. 42/1992 Sb. umožnil postupem zachovávajícím rovnost všech oprávněných osob, tedy nejen členů družstva, rozpočítat na majetkové podíly oprávněných osob i jiný majetek družstva než ten, který pochází z majetkových vnosů členů do družstva. Jestliže tedy družstvo ve stanovách rozhodlo o rozdělení hospodářského výsledku vzniklého z činnosti družstva a z využívání majetku členů družstva, ale i jiných osob (později oprávněných osob podle zákona č. 42/1992 Sb.) formou stanovení členských vkladů rozdělením majetku družstva mezi členy, postupovalo v rozporu se zákonem, když zákon takové rozdělení, natož výplatu takto určeného “vkladu” na majetku družstva jednotlivým členům, nepřipouštěl. Jakýkoli jiný výklad ustanovení §4 odst. 1 písm. e) zákona č. 162/1990 Sb. ve vazbě na ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., by založil nerovnost při určení podílu na majetku družstva mezi členy družstva a ostatními oprávněnými osobami. Takový závěr vyplývá i z ustanovení §16 zákona č. 42/1992 Sb., v němž se jednoznačně určuje, co lze považovat pro účely tohoto zákona za majetkový vklad člena, přičemž ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. na ustanovení jeho §16 – co do určení majetkových vkladů – výslovně odkazuje.
Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže na skutkovém základě, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (viz výklad shora), shodně se soudem prvního stupně dovodil, že při výpočtu čistého jmění družstva nelze ve smyslu §7 odst. 1 věty druhé zákona č. 42/1992 Sb. odečítat jako majetkový vklad členů (§16 zákona č. 42/1992 Sb.) tzv. členské podíly členů družstva, pokud byly stanoveny z majetku, který členové do družstva skutečně nevnesli; jeho rozhodnutí je proto výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 12.723,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 položka 6. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 5 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), a z částky 2488,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. prosince 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu