ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.419.2005.1
sp. zn. 29 Odo 419/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. V., proti žalovanému Mgr. P. B., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně T., s. r. o., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 18/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004, č.j. 13 Cmo 513/2003-74, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004, č.j. 13 Cmo 513/2003-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. června 2003, č.j. 45 Cm 18/2002-48, zamítl žalobu na určení, že vykonatelné pohledávky žalobce ve výši 132.909,- Kč a 121.859,50 Kč (dále jen „sporné pohledávky“) jsou pohledávkami první třídy v konkursním řízení vedeném na majetek úpadkyně T. s. r. o., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování „zjistil“, že žalobce přihlásil do konkursu vykonatelné pohledávky, které byly žalovaným zjištěny a nebyly popřeny žádným z konkursních věřitelů. Odkazuje na ustanovení §21 odst. 2, §24 odst. 1, §31 odst. 2 písm. a) a b) a §32 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), dále co do pořadí pohledávek zdůraznil, že pohledávkami první třídy jsou nároky zaměstnanců úpadkyně z pracovněprávních vztahů vzniklé poslední tři roky před prohlášením konkursu „do měsíce, který předcházel prohlášení konkursu“, s výjimkou nároků podle §31 odst. 2 písm. a) a b) tohoto zákona. Jelikož sporné pohledávky vznikly před 1. říjnem 1998 a konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen 1. října 2001, soud prvního stupně dospěl k závěru, že jde o pohledávky druhé třídy; přitom neshledal „relevantní“ námitku žalobce, podle níž „lhůta k nároku plyne od rozhodnutí soudu, kterým byl nárok přiznán“, když „tato skutečnost nemá pro posouzení vzniku nároku žalobce žádný význam“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že vykonatelné pohledávky žalobce vůči úpadkyni ve výši 132.909,- Kč a 121.859,50 Kč jsou pohledávkami první třídy (výrok I.) a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně (jeho bývalého zaměstnavatele) přihlásil mimo jiné i částku 578.864,98 Kč jako pohledávku vykonatelnou, kterou žalovaný při přezkumném jednání 19. prosince 2001 popřel co do 312.171,48 Kč a uznal v rozsahu 266.693,- Kč. Vycházeje ze skutečnosti, že přihlášená vykonatelná pohledávka představuje náhradu mzdy za období od 11. dubna 1995 do 31. prosince 2000, žalovaný „z uznané částky“ zařadil pro účely rozvrhu 9.430,- Kč do první třídy a 257.263,50 Kč do druhé třídy.
S odkazem na rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2000, č.j. 11 C 227/95-144, který nabyl právní moci 3. listopadu 2000, jímž bylo pozdější úpadkyni uloženo zaplatit žalobci náhradu mzdy za neplatné rozvázání pracovního poměru ve výši 245.446,20 Kč s příslušenstvím (neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru byla určena rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králově ze dne 27. července 1995, č.j. 11 C 85/95-11, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 1999, č.j. 25 Co 738/98-101), zabýval se odvolací soud dále řešením otázky, ke kterému datu žalobci nárok na náhradu mzdy vznikl.
V této souvislosti akcentoval, že teprve marným uplynutím lhůty k zaplacení náhrady mzdy, jejíž výše byla stanovena ve shora citovaném rozsudku, měl žalobce objektivní možnost tuto náhradu vymáhat. I za situace, kdy by bylo možné namítat, že žalobce již z rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, č.j. 11 C 85/95-11, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 25 Co 738/98-101, věděl, že pozdější úpadkyně s ním neplatně skončila pracovní poměr, by existence nároku „na náhradu ušlé mzdy“ mohla být dovozována až od data právní moci rozhodnutí (tj. od 3. června 1999). Před právní moci rozsudku, kterým byla vyřešena otázka, zda skončení pracovního poměru bylo platné, totiž nebylo postaveno najisto, zda žalobce může důvodně ušlou mzdu požadovat.
Jelikož nárok vzniklý na základě pracovněprávního vztahu žalobce s pozdější úpadkyní byl žalobci přisouzen až rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 3. listopadu 2000, přičemž lhůta k plnění uplynula 6. listopadu 2000, odvolací soud uzavřel, že sporné pohledávky vznikly v posledních třech letech před prohlášením konkursu, pročež jde o pohledávky první třídy ve smyslu ustanovení §32 odst. 4 ZKV, které je možno uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení konkursního soudu (§31 odst. 4 věta poslední ZKV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle dovolatele právo na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce (dále jen „zák. práce“) žalobci vzniklo dnem „neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru“ a „nárok na náhradu mzdy dnem její splatnosti po neplatném rozvázání pracovního poměru“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §31 ZKV nároky na vyloučení věci z podstaty (§19 odst. 2), pohledávky za podstatou (§31 odst. 2), nároky na oddělené uspokojení (§28) a pracovní nároky (§31 odst. 3) lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení. Jiné nároky lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení (odstavec 1). Pracovními nároky jsou a/ mzdové (platové) nároky úpadcových zaměstnanců a jejich odměna za pracovní pohotovost, b/ odměny z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, c/ nároky úpadcových zaměstnanců na náhradu mzdy za dovolenou, za svátek a při překážkách v práci, d/ nároky úpadcových zaměstnanců z titulu převedení mzdových nároků úpadcových zaměstnanců úpadci na smluvním základě, e/ odstupné úpadcových zaměstnanců poskytované při skončení pracovního poměru, f/ hmotné zabezpečení poskytované úpadcovým zaměstnancům podle zvláštních předpisů, g/ nároky na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, h/ náhrady cestovních, stěhovacích a jiných výdajů, které vznikly úpadcovým zaměstnancům při plnění pracovních povinností, ch/ náhrady příslušející po úpadcovým zaměstnancům za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce, i/ splátky náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, není-li hrazena jinak, a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, jde-li o náklady poskytované v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (odstavec 3). Pracovními nároky podle odstavce 3 písm. a/ a b/ jsou nároky, které vznikly za poslední tři roky před prohlášením konkursu, jakož i po prohlášení konkursu; pracovními nároky podle odstavce 3 písm. c/ až i/ jsou nároky, které vznikly po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen (odstavec 4).
Ustanovení §32 ZKV dále určuje, že v rozvrhu se uspokojí nejdříve dosud nezaplacené pohledávky za podstatou (§31 odst. 2) a pracovní nároky (§31 odst. 3). Nepostačuje-li výtěžek zpeněžení podstaty na úhradu všech těchto pohledávek, uspokojí se nejdříve hotové výdaje a odměna správce, potom náklady spojené s udržováním a správou podstaty, poté soudní poplatek za konkurs, poté pohledávky výživného ze zákona; ostatní pohledávky se uspokojí poměrně (odstavec 1). Pohledávkami prvními třídy jsou nároky úpadcových zaměstnanců z pracovněprávních vztahů vzniklé poslední tři roky před prohlášením konkursu, pokud nešlo o pohledávky podle §31 odst. 3, nároky účastníků z penzijního připojištění se státním příspěvkem a pohledávky výživného ze zákona. Pohledávkami druhé třídy jsou ostatní pohledávky (odstavec 4).
Jelikož v projednávané věci není pochyb o tom, že pohledávky žalobce nejsou pracovněprávními nároky, které lze uspokojit kdykoli průběhu konkursního řízení [§31 odst. 1, odst. 3 písm. g) a odst. 4 část věty za středníkem ZKV], je pro posouzení, zda jde o pohledávky první či druhé třídy rozhodující, zda vznikly v době posledních tří let před prohlášením konkursu.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §263 odst. 1 zák. práce, pokud není v tomto zákoníku stanoveno jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky.
Lhůta začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo uplatněno poprvé (§262 odst. 1 zák. práce).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 55, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož právo na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru může být uplatněno za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a že rovněž zpochybnil žalobou podle ustanovení §64 zák. práce platnost rozvazovacího právního úkonu, jestliže již uplynul termín splatnosti náhrady mzdy. Promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu mzdy počne běžet bez ohledu na to, zda v té době bylo již v řízení podle §64 zák. práce o neplatnosti rozvazovacího právního úkonu rozhodnuto.
Současně v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že s možností uplatnění nároku na náhradu mzdy nijak nesouvisí skutečnost, že v té době případně není ještě rozhodnuto o žalobě na neplatnost rozvazovacího aktu. Z ustanovení §64 zák. práce totiž vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Má-li proto být splněna podmínka existence neplatného rozvazovacího úkonu předpokládaná ustanovením §61 odst. 1 věty první zák. práce, stačí, že je platnost rozvazovacího úkonu zpochybněna zákonem předepsaným způsobem (§64 zák. práce). V opačném případě pracovní poměr z důvodů shora uvedených skončí a zaměstnanec se nemůže náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce domáhat. Co do možnosti uplatnit nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru u soudu dříve, než je o žalobě na určení neplatnosti pracovního poměru rozhodnuto, přitom dovolací soud odkázal na konstantní judikaturu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 24/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 1733/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1998, pod číslem 36).
Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru nelze přiznat dříve, než je najisto postaveno, že jde skutečně o neplatné rozvázání pracovního poměru, tj., že takový nárok nelze přisoudit, dokud není pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr ukončen, je neplatný. Je tomu tak proto, že zatímco pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodné, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§262 odst. 1 zák. práce), a k tomu stačí splnit podmínky výše uvedené, pro rozhodnutí soudu o přiznání takového nároku je potřebné, aby byla zodpovězena také otázka platnosti rozvazovacího právního úkonu.
Protože od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, není právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož žalobci vůči pozdější úpadkyni vzniklo právo na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce až právní mocí rozhodnutí soudu, jímž mu byla tato náhrada přiznána (popřípadě právní mocí rozhodnutí soudu, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné), správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že otázkou doby vzniku nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce se Nejvyšší soud zabýval také v rozhodnutí ze dne 30. března 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2004, pod číslem 74.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu