ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.920.2005.1
sp. zn. 29 Odo 920/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. M. P., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně W. s. r. o., proti žalovaným 1) A., v. o. s., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně E., a. s., a 2) I. a. s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 108/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2005, č.j. 13 Cmo 393/2003-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 26. června 2003, č.j. 15 Cm 108/2002-26, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní E., a. s. (dále jen „úpadkyně“) pohledávku ve výši 33,417.046,14 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §23 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žaloba na určení pravosti nevykonatelné pohledávky musí být podána ve lhůtě určené podle ustanovení §23 odst. 4 ZKV, a to proti popírajícímu konkursnímu věřiteli a správci konkursní podstaty. V situaci, kdy žalobkyně shora uvedenou zásadu nerespektovala a žalobu na určení pravosti nevykonatelné pohledávky v zákonné třicetidenní lhůtě (počítané od doručení výzvy správkyně konkursní podstaty k jejímu podání) podala pouze proti správkyni konkursní podstaty a nikoli také proti popírající konkursní věřitelce (druhé žalované, o jejímž přistoupení do řízení na straně žalované soud prvního stupně rozhodl - k návrhu žalobkyně ze dne 21. února 2003 - usnesením ze dne 2. dubna 2003, č.j. 15 Cm 108/2002-12), shledal odvolací soud právní posouzení věci soudem prvního stupně co do opožděnosti žaloby správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů odmítly její výhradu, že žalobu podala včas, tj. ve třicetidenní lhůtě „od obdržení výzvy“, avšak „písařským nedopatřením“ opomněla označil jako účastníka řízení druhou žalovanou. Přitom je - pokračuje dovolatelka - z obsahu žaloby „nesporné“, že žaloba byla podána právě z důvodu popření přihlášené pohledávky druhou žalovanou. Dovolatelka poukazuje na ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., jež ukládá soudu posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, jakož i na rozhodnutí „jiného senátu Vrchního soudu v Praze“, „kdy žalobce v důsledku písařské chyby opomněl označit jako žalovaného správce konkursní podstaty a jako žalovaného označil pouze popírajícího věřitele“, přičemž odvolací soud přesto „dovodil, že bylo vůlí žalobce žalovat i správce konkursní podstaty“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tyto výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž dovolání proti nim nepřipouští žádné z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně neshledává Nejvyšší soud přípustným ani co do potvrzujícího výroku odvolacího soudu ve věci samé.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Závěr, podle kterého se konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou domáhat určení svého práva, přičemž žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci konkursní podstaty úpadce (ostatně jednoznačně vyplývající z ustanovení §23 odst. 2 ZKV), je jednotně zastáván i soudní praxí. Tak v bodě XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že byla-li popřena pohledávka, která není vykonatelná, podává žalobu přihlašovatel (konkursní věřitel, který ji přihlásil), s tím, že na straně žalované je věcně legitimován správce konkursní podstaty a konkursní věřitelé, kteří pohledávku popřeli. K témuž závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dále doplnil, že poučení žalobce o tom, zda ve věci má či může být žalován další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §5 o. s. ř. Tamtéž zdůraznil, že otázkou, zda jsou obecné soudy povinny poučovat účastníky o tom, zda má či může být žalován ještě další subjekt, se již dříve zabýval Ústavní soud, který v nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, uzavřel, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší sodu dále dovodil, že soud, který ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu zjistí, že žaloba byla podána opožděně, žalobu zamítne, aniž by prováděl dokazování o něčem jiném než o skutečnostech, z nichž se závěr o opožděnosti žaloby podává.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je tak s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu.
Rozhodnutí odvolacího soudu - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nečiní po právní stránce zásadně významným ani výhrady dovolatelky, podle kterých soudy nižších stupňů v rozporu s ustanovením §41 odst. 2 o. s. ř. dovodily, že žaloba na určení pravosti pohledávky nebyla podána i proti popírající konkursní věřitelce.
Je tomu tak již proto, že řešení uvedené otázky postrádá judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc (jde o posouzení obsahu konkrétního procesního úkonu), přičemž z povahy věci nemůže zakládat rozpor s hmotným právem. Posouzení obsahu procesního úkonu (žaloby) odvolacím soudem pak Nejvyšší soud nepovažuje ani za odporující §41 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm formulovaný závěr, podle kterého každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas). Účelovost výhrady dovolatelky v tomto směru je ostatně zřejmá jak z obsahu žaloby, která směřuje pouze proti správkyni konkursní podstaty - první žalované (viz označení žalované, obsah žalobních tvrzení a užití jednotného čísla v navrhovaném petitu, pokud jde o náklady řízení), tak i z dalšího postupu žalobkyně v průběhu řízení (viz její návrh na přistoupení druhé žalované do řízení a v něm obsažené tvrzení, podle něhož popírající konkursní věřitelku žalobkyně opomenula označit jako druhou žalovanou). Pokud by totiž pluralita žalovaných vyplývala již ze žaloby, nepřicházel by návrh na přistoupení další žalované do řízení podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. v úvahu.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Nákladový výrok se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu