ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.522.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 522/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2006 o dovolání podaném obviněným R. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 5 To 325/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 70/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 4 T 70/2005, byl obviněný R. J. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 2. 4. 2005 kolem 10.55 hodin v P., řídil ulicí osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, přesto, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 2 T 181/2000, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §171 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
O odvoláních obviněného a jeho matky D. J., jimiž napadli předmětný rozsudek ve výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 5 To 325/2005, kterým tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 8. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu a zároveň proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že trest, který mu byl uložen, se vzhledem k okolnostem posuzovaného případu, jeho osobě i rodině, jeví jako příliš přísný. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel především na to, že se ve zkušební pětileté době určené předcházejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 181/2000 téměř osvědčil a vykonal rovněž převážnou část uloženého trestu zákazu činnosti. Dovolatel zdůraznil, že je silným alergikem a astmatikem, po dobu dvou let trpěl enormními depresemi, bál se lidí i kontaktu s nimi. Až díky úsilí své matky a užívaným medikamentům se jeho zdravotní stav zlepšil a začal vykonávat veřejně prospěšné práce. K okolnostem a motivu inkriminovaného skutku dovolatel uvedl, že k jeho spáchání došlo v důsledku nešťastné náhody, kdy automobil zapůjčený mu jeho bratrem řídil nejprve dovolatelův kamarád a dovolatel tak učinil teprve poté, kdy zjistil, že v důsledku nevolnosti výše uvedené osoby nebude schopen vozidlo vrátit v určené době. Poněvadž se bál nechat auto na místě, aby se neztratilo, a současně mu velmi záleželo na jeho vrácení v dohodnuté době, propadl panice a „začal jednat zkratkovitě“. Dovolatel konstatoval, že své jednání nepovažuje za beztrestné, i když činem nikomu neublížil, má však důvodné obavy, že jeho pobyt ve vězení bude mít pro něj katastrofální zdravotní následky, jelikož nebude dodržován jeho léčebný režim a nepřítomností matky bude přetrženo vytváření optimálního prostředí pro jeho doléčení. Uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody dovolatel navíc ztratil pozitivní motivaci a jeho fyzický i psychický stav se podstatně zhoršil. Na základě těchto důvodů dovolatel vyslovil názor, že s ohledem na nepřiměřenou tvrdost rozsudku bylo vůči němu postupováno v rozporu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud za přihlédnutí k výše uvedeným skutečnostem jeho dovolání přijal a rozhodl tak, že se „rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 4 T 70/2005 a Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 325/05 z r u š u jí“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. za nejvyšší státní zástupkyni písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že výrok o trestu lze dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadnout jen výjimečně v případech, kdy pochybení soudu je založeno na vadné aplikaci hmotného práva v souvislosti s ukládáním trestu. Z argumentace dovolatele je však podle státní zástupkyně zřejmé, že tento dovolací důvod naplněn nebyl, neboť dovolatelovy námitky směřují výlučně proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu spatřované ve způsobu jeho výkonu. Takové námitky podle ní přitom neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a též žádnému jinému z taxativně vymezených důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud podané odvolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný R. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání z uvedeného zákonného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci obviněný podal dovolání toliko proti výroku o trestu a uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil výlučně na námitkách týkajících se jednak okolností, za nichž měl inkriminovaný čin spáchat, zejména pohnutky činu, a dále jeho osoby, tedy okolností spoluurčujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.) ve vztahu k účelu trestu (§23a násl. tr. zák.) a zásadám pro jeho ukládání (§31 a násl. tr. zák.). Na skutkovém základě uvedeném v dovolání pak dospěl k závěru, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl v posuzovaném případě uložen, byl v jeho případě trestem nepřiměřeně přísným, jinými slovy trestem uloženým v rozporu s výše uvedenými zásadami. To znamená, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve vztahu k uložení trestu a dovolání tak uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Současně neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci lze podat dovolání proti výroku o trestu pouze při splnění zákonem taxativně vymezených podmínek. Pod tento dovolací důvod (ani pod žádný další) však nelze podřadit námitky vztahující se k nepřiměřenosti trestu, nejde-li o uložení nepřípustného druhu trestu či o překročení příslušné zákonné trestní sazby.
Přitom z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je nutno vzít v úvahu, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 3. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler