ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.430.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 430/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Města K., proti žalované České společnosti elektroniků - Hifiklubu K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 21/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2005, č. j. 15 Co 401/2005 - 170, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem objektu sestávajícího ze vstupního objektu bez č. p./č.e. - občanská vybavenost - zapsaného na LV 9291 pro katastrální území K. a obec K. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště K., na stavební parcele č. 4283 - zastavěné ploše a nádvoří, zapsané na LV 10001 pro obec K., katastrální území K., u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště K., ze spojovací chodby, klubovny a skladu, umístěné pod povrchem části st. 4283, p. p. 63/1 a st. 472, v katastrálním území K. a obci K. Uvedl, že jako vlastník uvedených nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná, přičemž titulem pro tento zápis byla hospodářská smlouva o převodu vlastnictví ze dne 20. 11. 1974, č. j. Fin./1974, uzavřená mezi tehdejším MěNV K. a právním předchůdcem žalovaného, avšak tato smlouva je neplatná pro neurčitost předmětu převodu a obsahu práva převodu. Uvedené nemovitosti jsou převážně historickým majetkem města K. a žalobkyně se vždy chovala jako vlastník objektu.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že předmětnou smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitosti ze dne 20. 11. 1974 považuje za platnou, a dále namítla vydržení vlastnického práva k uvedené nemovitosti.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 C 21/2004 - 134, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2005, č. j. 7 C 21/2004 - 157, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po velmi obsáhlém dokazování vyšel ze zjištění, že dne 20. 10. 1972 byla založena základní organizace Hifiklubu, že rada ONV v K. schválila v srpnu 1972 projektovou dokumentaci na vybudování vstupního prostoru do krypty kostela svatého Vavřince pod objektem Studentského gymnázia, která měla sloužit k činnosti Hifiklubu. Výstavba objektu Hifiklubu byla zařazena do plánu Akce „Z“ na rok 1972, členové Hifiklubu při ní odpracovali přes 12.500 hodin, v roce 1974 byl objekt zkolaudován a v témže roce byla klubovna otevřena. Dne 20. 11. 1974 uzavřel tehdejší MěNV K. a organizace Svazarmu - Hifiklub K. hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví majetku, a to „Hifiklubu Svazarmu ČSR - K., vybudovaného v rámci akce „Z“ v roce 1972 a 1973, za finanční náklady 163.633,97 Kč, v hodnotě díla 237.800,- Kč“. Z výpovědi slyšených svědků K., A. a Ing. P. bylo dále zjištěno, že od uzavření smlouvy až do 30. 6. 1993 nebylo vlastnické právo žalované zpochybněno, teprve uvedeného dne byla uzavřena nájemní smlouva mezi Hifiklubem a V. B., v níž se uvádí, že „H - klub v K. má najaty od Městského úřadu v K. nebytové prostory bývalého Hifiklubu K., zbudované z krypty kostela svatého Vavřince“, a posléze nájemní smlouvy mezi městem K. a H-klubem ze dne 16. 4. 1994 a mezi městem K. a žalovanou ze dne 31. 10. 2000. Z předloženého usnesení mimořádného sjezdu Svazu pro spolupráci s armádou, konaného dne 24. 3. 1990 ve Z., článku VI. stanov České společnosti elektroniků, čl. I. odst. 1 pokynů Sdružení technických sportů a činností pro postup při předávání hmotného majetku Svazu pro spolupráci s armádou organizačním článkům a svazům Sdružení technických sportů a činností, stejně jako z protokolu o předání vlastnictví majetku základního organizačního článku Svazarmu, registračního listu a přílohy k registračnímu listu České společnosti elektroniků vyplývá, že žalovaný byl do zániku Svazarmu a jeho transformace do občanského sdružení, kterým je Sdružení technických sportů a činností, právnickou osobou s vlastní právní subjektivitou a v současné době je právnickou osobou s právní subjektivitou odvozenou, jež může vlastnit majetek a má také procesní způsobilost; žalovaný je tudíž právním nástupcem Hifiklubu v K., který byl součástí původní organizace Svazarmu. Okresní soud dospěl k závěru, že uzavřená hospodářská smlouva o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem je platným právním úkonem, neboť ze smlouvy je zcela zřetelné, že jí bylo převáděno vlastnické právo k nemovitostem ve smyslu ust. §349 tehdy platného hospodářského zákoníku a že předmět převodu byl dostatečně individualizován v souladu s obsahem dokladů, které uzavření smlouvy předcházely. I pokud by tato smlouva byla neplatná, nabyla žalovaná předmětné nemovitosti vydržením (§135a obč. zák., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1983, §130 odst. 1, §134 odst. 1, §865 odst. 3 a §872 odst. 6 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992), když po dobu téměř 19 let je v dobré víře držela a jako vlastní užívala a její dobrá víra v oprávněnou držbu byla narušena až uzavřením nájemní smlouvy ze dne 30. 6. 1993. „Ve světle“ nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 196/2000 lze proto přisvědčit námitce žalované, že jako právnická osoba nabyla vlastnického práva ke sporným nemovitostem vydržením uplynutím desetileté lhůty, tedy ke dni 1. 4. 1993.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 15 Co 401/2005 - 170, rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil, že vlastníkem označených nemovitostí je žalobce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že vyplývá-li z údajů v katastru nemovitostí, že vlastníkem objektu Hifiklubu je žalovaná, a tvrdí-li a prokazuje-li žalobce, že vlastníkem je on, je na jeho straně dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. Protože žalobce považuje hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví k objektu Hifiklubu ze dne 20. 11. 1974 za neplatnou, bylo na soudu prvního stupně zabývat se z úřední povinnosti otázkou platnosti této smlouvy z hlediska tehdy platné právní úpravy, konkrétně ust. §347 a §349 hospodářského zákoníku a ust. §16 vyhl. č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, což neučinil. Odvolací soud s ohledem na tuto skutečnost platnost smlouvy podle citovaných ustanovení znovu posoudil a dospěl k závěru, že hospodářská smlouva je ve smyslu ust. §349 a §347 odst. 6 tehdy platného hospodářského zákoníku absolutně neplatná, neboť podle §16 odst. 2 vyhl. č. 104/1966 Sb. nevykazovala zákonem požadované náležitosti; k uzavření takové smlouvy totiž MěNV v K. potřeboval schválení příslušného KNV, které nebylo uděleno, a ze smlouvy ani nevyplývá případné stanovisko KNV, že k takovému převodu není třeba jeho souhlasu. Vlastnické právo tak na základě neplatného právního úkonu nemohlo na žalovanou přejít. Krajský soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná předmětnou nemovitost vydržela. Podle jeho názoru lze sice dobrou víru žalované odvozovat od hospodářské smlouvy, byť smlouvy neplatné, nelze však opomenout předložený listinný důkaz, tj. zápis ze dne 19. 9. 1979, sepsaný na MěNV K. ve věci předání a převzetí opravy klenby objektu Hifiklubu v K., č. zn. 174/I. Z tohoto listinného důkazu, který měl soud prvního stupně k dispozici, vyplývá, že investorem této opravy byl MěNV v K. (právní předchůdce žalovaného) a uživatelem objektu Hifiklub Svazarmu (právní předchůdce žalované). Z toho lze učinit závěr, že dobrá víra právního předchůdce žalované byla tímto dnem narušena, neboť není logické, aby nevlastník investoval finanční prostředky do cizího majetku, navíc žalovaná figurovala v zápise jako uživatel objektu. Dobrá víra „žalované“ v nepřetržitém trvání 10 let tak nebyla zachována, proto námitka vydržení vznesená žalovanou není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s poukazem na ust. §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, neboť sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil, a to jak v otázce platnosti hospodářské smlouvy, tak i v závěru o přetržení desetileté vydržecí lhůty v září 1979. Pokud jde o posouzení platnosti či neplatnosti hospodářské smlouvy, odkazuje hospodářský zákoník v ust. §349, jenž upravuje smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku, na obdobné užití §347, který upravuje smlouvu o převodu správy národního majetku a který taxativně stanoví její podstatné náležitosti v odst. 1 a 3. Tyto podstatné náležitosti posuzovaná hospodářská smlouva obsahuje, mezi ně však nenáleží schvalovací doložka, která je samostatně upravena v ust. §347 odst. 6 hospodářského zákoníku. Podle dovolatele proto nelze učinit závěr, že hospodářská smlouva je neplatná, neboť pojmy „účinnost smlouvy“ a „neplatnost smlouvy“ jsou zcela odlišné. Za této situace, kdy schvalovací doložka na smlouvě chybí, měl odvolací soud buď dokazování doplnit ve smyslu ust. §213 odst. 2 o. s. ř. o důkazy prokazující, že KNV v P. stanovil, že k převodu majetku není třeba schválení ve smyslu §16 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 104/1966 Sb., anebo měl při odlišném právním názoru na věc rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení s pokynem, aby tyto důkazy opatřil, resp. tuto povinnost uložil žalované. Protože tak odvolací soud nepostupoval, porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, neboť žalovaná nemůže k prokázání opaku předložit důkazy. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil i žalovanou vznesenou námitku vydržení, neboť z kontextu provedených důkazů vytrhl listinný důkaz - zápis ze dne 19. 9. 1979, a na jeho základě dospěl k závěru, že dobrá víra žalované o tom, že je vlastníkem objektu, byla touto listinou přetržena a žalovaná tak nemohla nabýt předmětnou nemovitost do vlastnictví uplynutím vydržecí doby, která počala běžet od uzavření hospodářské smlouvy. Termín „investor“ použitý v tomto zápise není synonymem pojmu vlastník, takže na základě tohoto zápisu není možno učinit závěr, že vlastníkem objektu byl stát a právo hospodaření vykonával MěNV K. Taktéž není správný názor odvolacího soudu, že je nelogické, aby nevlastník (MěNV K.), investoval finanční prostředky do cizího majetku, neboť jde o úvahu, která není podložena žádným důkazem, a kromě toho je v rozporu s výpovědí svědka K., který zcela jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu ze strany MěNV v K. došlo k investování do cizího majetku. Hodnocení důkazů odvolacím soudem tak není v souladu s ust. §132 o. s. ř.; z provedených důkazů naopak vyplývá, že žalovaná byla v dobré víře nejméně po dobu od 20. 11. 1974 do 30. 6. 1993, a nejpozději dnem 1. 4. 1993 se tak stala vlastníkem předmětného objektu, neboť jej měla v oprávněné držbě po dobu 10 let, a to počínaje dnem 1. 4. 1983 (§135a zákona č. 131/1982 Sb. a §872 odst. 6 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992). Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v §242 odst. 3 o. s. ř. a jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je nesprávné [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z chybného posouzení otázky platnosti uzavřené hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem ze dne 20. 11. 1974, kterou odvolací v dané věci řešil jako otázku předběžnou a na základě níž dospěl k závěru, že vlastnické právo podle této smlouvy na právního předchůdce žalované nepřešlo.
Vzhledem k ust. §868 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. posuzoval odvolací soud správně platnost hospodářské smlouvy uzavřené dne 20. 11. 1974 podle právních předpisů v té době platných, tj. podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku (dále jen vyhlášky).
Podle §24 odst. 1 hospodářského zákoníku právní úkony socialistických organizací jsou neplatné, jsou-li v rozporu s právními předpisy nebo jejich účel obcházejí nebo jsou v rozporu se zásadami hospodářské politiky Československé socialistické republiky anebo jestliže jejich předmětem je plnění nemožné.
Podle §69 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., v rozhodném znění, pro převody národního majetku do vlastnictví jiných organizací než státních, k nimž dochází při obvyklém hospodaření, platí příslušná ustanovení tohoto zákona o hospodářských závazcích. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jiné převody k věcem, které jsou v národním majetku, jsou možné, jen pokud to připouštějí prováděcí předpisy. V těchto případech převody do vlastnictví družstevních nebo jiných socialistických organizací než státních se provádějí smlouvou podle ustanovení §349; převody do vlastnictví občanů se provádějí podle ustanovení občanského zákoníku.
Podle §349 hospodářského zákoníku pro hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§69 odst. 3) platí obdobně ustanovení §347.
Podle §347 odst. 1 hospodářského zákoníku hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§68) musí obsahovat a) určení převáděného majetku, b) určení dne převodu správy národního majetku, c) je-li převod úplatný, též výši úplaty. Podle odst. 2 tohoto ustanovení hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku vzniká dohodou organizací o náležitostech uvedených v odstavci 1. Podle odst. 3 tohoto ustanovení v hospodářské smlouvě se dále uvedou a) názvy nadřízených orgánů oprávněných dát souhlas k převodu správy národního majetku, b) hodnota převáděného majetku podle údajů účetní evidence, c) důvod převodu správy, d) práva a závazky, související s převáděným majetkem, pokud se současně převádějí. Podle odstavce 6 tohoto ustanovení neuzavírá-li se smlouva na základě rozhodnutí nadřízených orgánů nebo nestanoví-li prováděcí předpisy jinak, je k účinnosti smlouvy třeba schválení nadřízených orgánů.
Podle §16 odst. 1 vyhlášky k úplatnému převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad jeden milión Kčs nebo k bezplatnému převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad 250.000 Kčs je třeba schválení ministerstva financí. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v ostatních případech nepotřebují ústřední orgány, odborová ředitelství trustů, oborové podniky a krajské národní výbory k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví schválení. Jiné organizace potřebují k uzavření takové smlouvy schválení přímo nadřízeného orgánu; národní výbory nižších stupňů a organizace národními výbory řízené potřebují schválení Krajského národního výboru, na území B., O. a P. příslušného Národního výboru města. Orgán oprávněný schvalovat takové smlouvy může stanovit, že k převodům majetku není schválení třeba, popřípadě že ke schválení je příslušný jiný orgán.
Správa národního hmotného majetku byla podle této úpravy pojímána jako právní forma výkonu státního socialistického vlastnictví, tj. jako právní forma výkonu oprávnění, jež tvořila obsah vlastnického práva státu (srov. ust. §64 hospodářského zákoníku), neboť státním organizacím, které s národním majetkem hospodařily, nebylo přiznáno k tomuto majetku vlastnické právo, ale jen právo správy. Její podstatou byl souhrn práv a povinností, které měly státní organizace (hospodářské, rozpočtové) k té části národního majetku, která jim byla svěřena k plnění úkolů. Obsahem těchto práv a povinností bylo zejména oprávnění a povinnost mít svěřený majetek u sebe, užívat ho a nakládat s ním v souladu s úkoly, jimiž byla příslušná státní organizace pověřena (srov. §65, §66 hospodářského zákoníku). Státní organizace tudíž nemohla užívat národní majetek, který měla ve správě jakýmkoliv způsobem, ale jen takovým, který byl nutný a vhodný pro plnění jejích úkolů.
Převody vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (tj. mimo dodávky výrobků a provádění prací a mimo prodej v obchodě a poskytování jiných služeb) mohla podle právní úpravy platné v době uzavření předmětné hospodářské smlouvy provádět státní organizace jen v těch případech, kdy to připouštěla vyhláška o správě národního majetku nebo jiný předpis. Tyto převody měly povahu mimořádných a výjimečných dispozic s národním majetkem ve správě státní organizace, neboť právní úprava vycházela ze zásady, že vlastnictví k nemovitostem, které byly národním majetkem, neměla být prováděna.
Hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§349 hosp. zákoníku) musela mít vždy písemnou formu, musela obsahovat podstatné náležitosti a byla-li uzavřena národním výborem nižšího stupně nebo organizací řízenou národními výbory vyžadovalo se k její účinnosti (srov. §347 odst. 6 hosp. zákoníku) schválení krajského národního výboru (srov. §16 vyhlášky).
Není proto správný názor odvolacího soudu, že hospodářská smlouva ze dne 20. 11. 1974 je absolutně neplatná z důvodu, že nebyla schválena krajským národním výborem, případně že chybí stanovisko tohoto orgánu, že k převodu není třeba jeho souhlasu. Správný je však jeho závěr, že na základě této hospodářské smlouvy sporné nemovitosti do vlastnictví právního předchůdce žalované a tudíž ani do vlastnictví žalované nepřešly; jejich vlastníkem tedy zůstal nadále bývalý československý stát (srov. §2 odst. 5 vyhlášky), neboť tato smlouva - i za předpokladu, že by byla platná - nenabyla účinnosti (§347 odst. 6 hosp. zákoníku) vzhledem k tomu, že nebyla splněna podmínka uvedená v ust. §16 odst. 2 cit. vyhlášky.
Námitka žalované, že odvolací soud měl dokazování doplnit ve smyslu ust. §213 odst. 2 o. s. ř. o důkazy prokazující, že KNV v P. stanovil, že k převodu majetku není třeba schválení ve smyslu §16 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 104/1966 Sb., anebo měl při odlišném právním názoru na věc rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení s pokynem, aby tyto důkazy opatřil, resp. tuto povinnost uložil žalované, a pokud tak nepostupoval, porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, není správná, neboť z obsahu hospodářské smlouvy nevyplývá případné stanovisko KNV, že k takovému převodu není třeba jeho souhlasu.
Neobstojí ani námitka dovolatelky, že nejpozději dnem 1. 4. 1993 se stala vlastníkem předmětného objektu na základě vydržení vlastnického práva, když objekt měla v oprávněné držbě po dobu 10 let, která počala běžet dne 1. 4. 1983 (§135a zák. č. 131/1982 Sb. a §872 odst. 6 zák. č. 509/1991 Sb.).
V rozhodujícím období, kdy byla uzavřena předmětná hospodářská smlouva, od níž žalovaná odvozuje svoji dobrou víru, platil ohledně majetkových vztahů socialistických organizací hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb. Ten upravoval nabývání vlastnictví do společenského vlastnictví (státního, družstevního nebo společenských a jiných socialistických organizací) jen smlouvou (§11 odst. 1 cit. zákona), popř. rozhodnutím státního orgánu (§11 odst. 2 cit. zákona), a dále upravoval nabývání vlastnictví k věcem těmito organizacemi jako výsledkům jejich hospodářské (zpravidla výrobní) činnosti (tj. ke zboží). Důvod nabývání vlastnictví k věcem vydržením pro socialistické organizace neznal, přičemž subsidiární aplikace občanského zákoníku na jeho vztahy byla možná jen tam, kde tak výslovně stanovil (srov. např. §150 cit. zákona); při úpravě nabývání vlastnictví socialistickými organizacemi se tak ovšem nestalo. Proto možnost vydržení vlastnictví v hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi nepřichází pojmově v úvahu. Shora naznačené argumenty posiluje i další právní úprava v hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi, mezi nimiž nebylo zásadně převáděno vlastnictví (státní vlastnictví), ale jen správa národního majetku (viz právě tehdy platná vyhl. č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku). Stejný názor zaujal již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 3 Cdo 135/92.
Pro úplnost je třeba dodat, že občanský zákoník č. 40/1964 Sb., účinný od 1. 4. 1964 Sb., vydržení neznal a do svého systému ji na rozdíl od předchozích občanskoprávních kodexů zakotvil až novelou č. 131/1982 Sb., účinnou od 1. 4. 1983. Stalo se tak však ve značně omezeném rozsahu jak co do subjektu takového oprávnění, tak i co do přípustného předmětu držby (ve srovnání s předchozími kodexy). Ustanovení §135a odst. 1 a 3 uvedené novely stanovilo, že vlastníkem věci se stane občan, který má nepřetržitě v držbě nemovitou věc po dobu 10 let. Jde-li o pozemek, nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1 obč. zák.) po dobu 10 let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1 obč. zák.), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v §200 obč. zák.
Z těchto důvodů nemohl právní předchůdce žalované, resp. žalovaná, vlastnictví ke spornému objektu ani vydržet, protože nesplňuje zákonnou vydržecí dobu nejméně 10 let (§135a odst. 1 obč. zák., ve znění novely č. 131/1982 Sb. a §129 a §134 odst. 1 obč. zák., ve znění novely č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992) vzhledem k datu uzavření hospodářské smlouvy (dne 20. 11. 1974), tj. oprávněnému důvodu uchopení se držby, a vzhledem k datu, kdy byla uzavřena v pořadí první nájemní smlouva, jejímž předmětem byl sporný objekt (dne 30. 6. 1993), tj. kdy byla popřena dobrá víra žalované.
I když odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv ve skutečnosti vycházel v otázce „narušení dobré víry žalované“ z jiného skutkového zjištění než soud prvního stupně (a to, že „dobrá víra žalované byla narušena dne 19. 9. 1979, kdy byl sepsán zápis ve věci předání a převzetí opravy klenby objektu Hifiklubu v K.“), a přestože tento skutkový závěr byl učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř., není řízení před odvolacím soudem z tohoto důvodu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť úvaha odvolacího soudu, že by k vydržení vlastnického práva k objektu žalovanou, resp. jejím právním předchůdcem, mohlo dojít, držela-li by objekt v dobré víře, že ji na základě hospodářské smlouvy ze dne 20. 11. 1974 vlastnicky náleží, po dobu 10 let, je s ohledem na shora uvedené právní závěry nesprávná.
Námitce dovolatelky, pokud namítá, že odvolací soud uvedený listinný důkaz tj. zápis ze dne 19. 9. 1979, sepsaný na MěNV K. ve věci předání a převzetí opravy klenby objektu Hifiklubu v K., č. zn. 174/I, „vytrhl k kontextu“, že jej nesprávně hodnotil a že proto dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně vznesené námitky vydržení, proto rovněž nelze přisvědčit.
Z uvedeného vyplývá, že žalobě bylo třeba vyhovět nikoliv z důvodu přetržení dobré víry žalované v roce 1979, nýbrž proto, že důvod nabývání vlastnictví k věcem vydržením hospodářský zákoník v hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi vůbec neznal, subsidiární aplikace občanského zákoníku byla vyloučena a proto, že žalovaná nesplňuje zákonnou vydržecí dobu podle občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992.
Ačkoliv napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), je věcně správný a jeho zrušení dovolacím soudem se závazným právním názorem, jak byl vysloven shora, by v konečném výsledku nemohlo přivodit jiný výsledek, neboť předmětná nemovitost i po uzavření hospodářské smlouvy ze dne 20. 11. 1974 zůstala ve vlastnictví bývalého čsl. státu a do vlastnictví žalobce přešla na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu